Romane, v tvém curriculu vitae stojí psáno:
V osmdesátých letech se živil jako lepič plakátů, figurant apod. V roce 1985 emigroval, v USA studoval na community college ve Virginii a přitom pracoval na stavbách a v restauracích.
Ta první věta voní nonkonformitou, ta druhá životním dobrodružstvím. Navíc ty jsi přeci nepracoval v USA jen manuálně, cituji z tvé básně:
du pěšky domů z byzantské knihovny v dumbarton oaks. po celodenním koncipování dopisu bulharské akademii věd a četbě obskurit z pravoslavných hájemství du unaven.
Mohl bys o svých osudech do roku 1990 pohovořit obšírněji?
Můj osud byl zpečetěn odstěhováním se z lontu do Brna. Vytrhli mě z děctví v Brodku (Příbram na Moravě), z kouska ještě živýho baroka, kde táhly pohřební vozy koně, kolem všude les, stejně tam žiju věčně, v mysli. Pak jedenáctý patro věžáku v Žabinách (Brno-Žabovřesky, pozn. red.), ZDŠ Slovenského národního povstání, bratři Pospíšilové neustále vyhrávající mistrovství světa v kolové… sedmdesátky, jinak mluvit doma, jinak ve škole. Z té sem zdrhal do štatlu (do centra Brna, pozn. red.), bylo jasné, že tam je ještě tajemství, antikvariáty a postávání na Čáře (na České ulici, pozn. red.). Zvlášť, když sem začal chodit na gympl Lerchova v osmdesátým a do desátýho patra v tom paneláku se přistěhoval Roman Švanda, divě hrající Máchu v Máji (režie Srba, M-dílna) a divě tehdy píšící a znající lidi od divadla TakTak. Propadl jsem tomu světu, propadl jsem četbě a pakoval sem se už ve třeťáku z gymplu, dělal jsem scénické představení poezie Vladimíra Holana (Jeskyně slov – s Achabem Haidlerem a dalšími), psal a… pracoval manuálně, jak jinak. Koupil domek (za 15 tis. Kč) v Kamenné kolonii, tam byla taky svojská společnost. Po pár letech mě to strhalo, poznal sem taky další lidi kolem fildy (FF MU dnes) a kapel jako Odvážní bobříci a nechtěl sem na vojnu.
S přítelkyní anglistkou Evou jsme zdrhli (1985) přes tehdejší Jugoslávii a Rakousko (lágr v Traiskirchenu) do USA. Do Arlingtonu, to je ve Virginii, vlastně předměstí Washingtonu, D. C. Bylo mi jednadvacet, bylo tam nezvyklé vlhko. Zajeli jsme ještě s Evou za jejím strýcem videoartistou Woodym Vašulkou do Santa Fe v Novým Mexiku a jinak jsem porůznu pobýval v Arlingtonu, dělal s Poláky na stavbách, myl nádobí, přitom studoval takovou college pro chudý. Woody mně dal kontakt na jistýho barona Antonína Smrčku, vášnivýho křesťana, kterej budoval na Haiti univerzitu (měl odtama manželku). Najal mě na výpomoc a v 1988 sem od jara v Les Cayes organizoval kursy vzdělávání dospělých. Na podzim sem byl už zpátky a našel si práci v Byzantské knihovně v Dumbarton Oaks ve Washigtonu, D. C., patří to Harvardově univerzitě a potřebovali někoho do akvizičního oddělení a katalogu, kdo umí číst bukvičky a případně udržovat kontakt s vydavatelstvími ve východní Evropě. Nakupovalo se cokoliv jen třeba letmo smrdícího Byzancí.
(Odchylky od pravopisného úzu respektují stylotvornou svébytnost odpovídajícího.)
Sexualita v sobě obsahuje i cudnost. Mimochodem pokud se dostaneme v nějaké poloze do exponovaného maxima, je velmi snadné sklouznout do jejího protipólu.
Má poezie reflektuje myšlenku jakési nové alchymie, průsečíku, pomyslného jádra lidského vědění v prvních desetiletích třetího milénia a zároveň chce oslavit, že nejde jen o vědu, ale ve stejné míře i o umění, které je opačnou metodou usilující o přiblížení se stejnému cíli.
Mám rád, ve své tvorbě i jako čtenář, takový humor, který přináší nějaké náhlé a nečekané poznání o člověku, otáčí perspektivu, ovšem ne mechanicky.
Samozřejmě ale doufám, že politika v mé knížce jsou jen groteskní kulisy a že jde o něco víc.
Ale skutečně první odrazový můstek pro mé vlastní psaní byl August Stramm a William Carlos Williams – ta jejich poezie krájená na tenké plátky a vysoušená zvláštním způsobem, takže se podobala skutečnosti asi jako křížala jablku.
