Když jsem začala psát Malinku, kvasila ve mně i její biologická rodina, takže to taky muselo ven. Bylo to silné, zase jinak než Malinka. Na jedné straně vyčerpávající, na druhé nabíjející.

A dokud existuje idea literatury, vždycky existuje důvod, proč se ráno probudit a vejít do nějakého ringu a bojovat, a když je to nutné, tak zápasit i se sebou, vlastníma holýma rukama.

Cítím blízkost ke směrům, kterým říkáme psychodynamické. To znamená, že se zabývají vnitřními silami a hybateli duše, které se pohybují na úrovni vědomí – nevědomí.

Koláže, které jsou sestavovány z různých částí, se svým způsobem podobají snům a sny, jak uváděl Sigmund Freud, jsou zlatou cestou do nevědomí…

Navíc se mi tam děly divné věci – máš pocit, že na tebe někdo kouká, tak se otočíš a na náhrobku sedí kočka. Nebo na rozcestí stoji veverka a položí si ruku na srdce.

U mě byl vztah poezie a vyprávění vždycky provázaný. Nešel jsem od básně k povídce a románu. Já vlastně začínal četbou narativní literatury, chtěl jsem psát povídky. Ale nedařilo se mi to, prostě ty mé pokusy nebyly dobré.

Představ si, že přímo pod nosem normalizačních dohlížitelů si Chalupecký dělal vlastní kulturní vztahy. Věděl, že kontakty se západními umělci zdaleka nejsou pro režim tak nebezpečné jako ty s Poláky, Maďary, natož s Rusy.