Murrer
Rozhovor s Ewaldem Murrerem

Já s bratrem jsme v maminčině zimohrádku žili dál

Ptá se Milan Ohnisko

Přišlo mi to nespravedlivé, byl jsem vnímán v prvé řadě jako syn Ivana Wernische, i když jsem ho vlastně neznal. Naše básně byly automaticky porovnávány, hovořilo se o mém ovlivnění. Ale to ovlivnění bylo vždy velmi diskutabilní. Já ho neznal, já si ho odpíral!

Rozhovory – Rozhovor
Z čísla 8/2020

Michale, na začátek se nemůžu nezeptat na tvoji rodinu. Tvůj otec je živoucí legenda, jeden z nejpodstatnějších českých básníků posledních šesti dekád; matka známá výtvarnice a ilustrátorka; bratr protestantský teolog; a tvůj nedávno zesnulý otčím byl prozaik, dramatik a kulturní historik. Jaké pro tebe bylo mít takovou rodinu za zády? V čem ti hloubení studny k vlastnímu uměleckému výrazu a odvaze k sobě usnadňovala – a čím znesnadňovala?

Můj vztah s otcem a jeho vliv na mne je pro mě téma velice složité a já se vlastně většinu svého dosavadního života vyhýbal nutnosti se s tím veřejně konfrontovat.

Byl jsem ještě velmi malý, když otec z mého života zmizel, ještě jsem nechodil ani do základní školy. A on opravdu zmizel. Doslova. Jednoho dne odešel a už se neobjevil, prostě byl pryč. Tak jsem to jako malý kluk vnímal. Zabouchl za sebou dveře a já to tehdy vůbec nechápal. Zbyly mi na něj jen vzpomínky a několik hmatatelných důkazů jeho existence.

Především knihy, které s maminkou měli rádi, jako třeba Čapkova Francouzská poezie nové doby, Vrchlický, kterého mám dodnes. Jsou v něm ještě otcovy poznámky, ze kterých je patrné, jak ho v raném období ovlivnil. Což ostatně i mne, Vrchlický je i můj zamilovaný básník.

Dalším hmatatelným důkazem jeho existence byly strojopisy básní na rubech našich dětských obrázků. Otec totiž to, co se mu nepovedlo, s čím nebyl spokojen nebo v čem udělal nějaký fatální překlep, házel pod stůl a my s bráškou měli dovoleno ty listy papíru použít pro sebe, tedy ke kreslení. Tehdy kreslil především můj bratr Martin, krásné dětské kresby s jaksi nedětskou kompozicí a s tématy velmi poetickými („Liška vylovila rybu a tam má kytaru, aby si zahrála, protože má radost z ryby“, „Jedu na psu“, „Smrt veze kameny“, „Indiáni na sebe házejí gumy a špunty v zahradě“ – obrázky i s těmito krásnými názvy se zachovaly díky mamince, která je k nim připisovala tak, jak jí je Martin nadiktoval). Poezie se u nás doma prostě vznášela ve vzduchu, dýchali jsme ji, bylo to něco přirozeně přítomného, do čeho jsme se narodili.

Důležitým hmotným pozůstatkem po zmizelém otci byla také moje sbírka známek. Ta vznikla dne, kdy jsem si rozbil hlavu a bylo nutno dopravit mne do nemocnice na šití. Ovšem i taková cesta byla básnicky nevšední. Auto rodiče neměli, žili tehdy bohémsky chudě. Mimořádná událost vyžadovala mimořádnou investici a byl najat taxík – pamatuji si, že to byla Tatra 603 v neobvyklé zelené barvě. Ovšem nedojeli jsme daleko, ze třídy Sboru národní bezpečnosti (dnes se ta ulice jmenuje Vršovická) od Edenu jen na křižovatku U Slavie, kde náš taxík havaroval. Ujeli jsme tedy jen 400 metrů. Nepamatuji si již, jestli jsme pak do Vinohradské nemocnice došli pěšky, nebo dojeli trolejbusem, kaž­dopádně mi tam udělali několik stehů a vrátili jsme se zase domů, kde jsem od táty dostal malé album se známkami. Staré Německo a Rakousko převážně, nějaké prvorepublikové známky československé. Pro mě to byla obrovská nádhera, poezie. A ta filatelistická vášeň mi vydržela dlouho, až do Velké recese, kdy jsem přišel o práci, a nutnost uživit rodinu mne donutila během roku 2010 sbírku, kterou jsem vybudoval na základě toho malého alba od otce, prodat.

Říkáš, že otec jednoho dne zmizel. Kdy jste se opět setkali?

S otcem jsme se zase potkali až po dlouhém čase, na přelomu osmdesátých a devadesátých let, ale nebylo to stýkání nijak intenzivní. Naše setkání byla často jen náhodná.

Jak je tomu mezi vámi dnes? Rozumíte si?

Dnes jsme v kontaktu převážně telefonickém. Rozumíme si myslím, dokonce se domnívám, že jsme si vždy rozuměli, byť je to pocit trochu iracionální.

S tím souvisí také jistá příbuznost, kterou lze najít v našem díle. Kdysi, když jsem začal poezii psát (to mi bylo kolem patnácti), znal jsem z díla Ivana Wernische vlastně jen velmi málo. Podvědomě jsem se čtení jeho knih bránil. Když pak byly vydány mé první knihy, již to nebylo jen podvědomé, ale zcela záměrné, nechtěl jsem se nechat ovlivnit. Přesto tam ta podobnost, jakési obdobné naladění bylo a je. Myslím, že je to záležitost genetická.

Jméno Wernisch mi znesnadňovalo vlastní tvorbu především nutností se s ním neustále konfrontovat. Proto píši pod pseudonymem. Přišlo mi to nespravedlivé, byl jsem vnímán v prvé řadě jako syn Ivana Wernische, i když jsem ho vlastně neznal. Naše básně byly automaticky porovnávány, hovořilo se o mém ovlivnění. Ale to ovlivnění bylo vždy velmi diskutabilní. Já ho neznal, já si ho odpíral!

Co maminka, jejíž jméno je tak těsně spjato s otcovým Zimohrádkem?

Moje maminka Helena Wernischová mne zformovala nejvýrazněji. Jako děti jsme s ní žily v nádherném světě. Paralelně jsme vedle sebe tvořili v jakémsi kolektivním okouzlení. On to vlastně byl fantaskní svět, který otec zachytil v Zimohrádku. Myslím, že na tvorbu této jeho sbírky měla maminka veliký vliv, vycházela z jejich společného světa, ve kterém podle mne dokonce v něčem měla maminka vliv zcela zásadní a dominantní. A tenhle kouzelný svět nám zůstal, on z něho utekl, ale já s bratrem jsme v maminčině zimohrádku žili dál. V jedné místnosti ona kreslila své perokresby z filigránských čar, malovala nebo ryla do desek. Pro mě to bylo vzrušující a nádherné. Témata jejích kreseb mě hluboce zasahovala. Ten svět podivných bytostí na hranici snu a reality.

A nejen její dílo, také knihy v knihovně v jejím pokoji – to byla studnice poznání, pramen vody živé – Opolský, Bertrand, Erben, Klíma, Reynek, Valéry, Camus, von Doderer, Musil, Rilke, Meyrink, Kafka, Goethe, Schiller, Heine, Palivec, E. T. A. Hoffmann, Deml, Kostohryz, Milne, de Nerval, d’Aurevilly, de Ghelderode, Mallarmé, Pagnol, Jeffers, Pound a mnozí další. To byli moji učitelé. Často stačila jediná věta, odstavec, úryvek textu, abych se do nich zamiloval. Výběr četby mi velmi usnadňoval maminčin „časopis“, který si kreslila a malovala v jediném exempláři – Melancholie. A malíři! Jen namátkou – Escher, Schikaneder, Schwaiger, Ernst, Zvěřina, Mánes, Bílek, Panuška, Váchal, Diviš…

Jak sis rozuměl se svým o dva roky starším bratrem?

V našem dětském pokoji, který jsem sdílel s bratrem Martinem, bylo většinou ticho a my se každý věnovali svému vnitřnímu světu. Rozvíjeli jsme své „zasuté zahrady“ – v básních, v povídkách, v divadelních představeních, v rafinovaných hrách. Martin se později se stejnou intenzitou oddal studiu – jazyků, filosofie, teologie, astrologie. Já zůstal u těch vnitřních světů. Žil jsem v úplném bezčasí, vlastně jsem velmi málo vnímal realitu světa, který nás tehdy obklopoval. Já v něm nežil. To mi zůstalo dlouho, ještě když jsem chodil na střední školu, vnímali i někteří učitelé moji jistou odlišnost, odvrácenost. Na jednom abiturientském setkání mi moje někdejší učitelka řekla: „Míšo, já jsem tak ráda, že žiješ, já jsem se bála, že nemůžeš přežít, že jsi jak anděl“ – tak křehký jsem se jevil pro život, jaký jsme tehdy žili.

Samozřejmě i bratr Martin byl a je pro mne naprosto zásadní bytost. Archetypální starší bratr. Byl to on, kdo mne přivedl k víře, kterou jsem nikdy neopustil, byť jsem byl často liknavým a také oponujícím. Nikdy mi nevyhovovalo církevní společenství, ostatně straním se jakýchkoliv společenství, ale dialog s Bohem jsem vedl a vedu vlastně neustále, byť by možná z jeho obsahu kdejaké církevní autoritě zešedly vlasy.

Martin je vlastně autorem mého pseudonymu Ewald Mur­rer – to jméno vzniklo původně při jedné z našich her, ve kterých jsme si vymýšleli celé složité světy s mnoha obyvateli, dějinami, literaturou, filosofií, politikou. Vydávali jsme pro tyto světy časopisy, psali rozsáhlé korespondence…

A jak tě ovlivnil tvůj otčím?

Tomáš Pěkný, o němž asi mluvíš jako o mém otčímovi, kterým v pravém smyslu nebyl, hrál v mém životě rovněž důležitou roli, to je nepopiratelné. Není tomu sice tak, že by mne vychovával, ale jistou dobu mi jistě otce v různých situacích suploval. A byl to on, díky komu jsem se v jistou dobu nadchl pro židovskou mystiku a kabalistická tajemství. Toto okouzlení u mne vyvrcholilo Zápisníkem pana Pinkeho. A také to byl on, kdo vlastně vydal moji první sbírku básní. Z mé tehdejší chaotické tvorby vybral podařenější kusy, seřadil do sbírky, opsal a v deseti kusech nechal svázat. Dostal jsem ty knížky jako vánoční dar roku 1981. Byl to skvělý dar – sbírka básní Holub na střeše. Bohužel se mi zachoval jen jediný exemplář a ještě notně znehodnocený, neboť jsem do něj všechno možné dopisoval a opatřil ho spoustou otisků různých razítek, která mě v době dospívání zajímala.

V dětství jsem se díky návštěvám, které za maminkou chodívaly, setkal s celou řadu zajímavých osobností zblízka. Pamatuji si, jak jsme někdy na domácích večírcích s bratrem sedávali pod stolem, u kterého se společnost přátel bavila. Poznal jsem tak spoustu „slavných“ nohou – třeba Pavla Šruta (ten mě jako dítě obzvlášť bavil, protože nosil legrační pruhované prstové ponožky) nebo Vladimíra Burdy, Tomáše Voskovce, Aleše Krejči, Jana Vodňanského a všelijakých dalších.

Přestav si, že někdy v polovině 80. let tvůj Holub na střeše přiletěl až ke mně. V jednom ze sotva čitelných opisů se vyskytoval v bytě jistého brněnského disidenta, kde jsem si v něm okouzleně četl. V tom bytě totiž bylo plno samizdatů, včetně básnických. A taky exilových tiskovin – včetně Zasutých zahrad tvého otce. Ten mě nadchl taky, ale že vy dva jste jedné krve, jsem zjistil až mnohem později. Každopádně jsi stál u zrodu mé senzitivity vůči poezii a jsem rád, že ti to teď můžu říct.

To mě těší, mám z toho radost. Tehdy jsem si vůbec nedovedl představit, že by mé básně mohl číst někdo i mimo okruh mých nejbližších. Ale bylo tomu tak, jak vím nejen z této tvé vzpomínky, ale i ze svědectví dalších čtenářů, se kterými jsem se později sešel a oni se mi vyjevili.

Holub na střeše se nečekaně dostal v prosinci roku 1983 i do rozhlasového vysílání, a to díky Rudolfu Matysovi, který z něho udělal krátký výbor. Bylo to vysíláno pod názvem: „Kdo se dotkne hvězd – chvilka s lyrickými miniaturami mladého básníka Michala Wernische“. Povedlo se tedy do vln vyslat i to tehdy zapovězené příjmení.

Chviličku.
Načítá se.
  • Ewald Murrer

    (1964, Praha) pracoval v letech 1985–1990 jako zahradník v Kanceláři prezidenta republiky a na počátku devadesátých let v časopise pro nezavedenou literaturu Iniciály (jako redaktor poezie a později jako šéfredaktor) a v rozhlasové stanici Rádio Echo, kde se ...
    Profil
  • Milan Ohnisko

    (1965, Brno) je básník, nakladatelský a časopisecký redaktor, editor a kulturní publicista. Dosud vydal: Obejmi démona! (Petrov, 2001) Vepřo knedlo zlo aneb Uršulinovi dnové (Petrov, 2003) Milancolia (Petrov, 2005) Býkárna (spoluautoři Ivan Wernisch a ...
    Profil

Souvisí

  • Trestik
    30 let Tvaru
    Rozhovor s Michaelem Třeštíkem

    Umění se nestuduje, umění se vnímá

    Ptá se Milan Ohnisko

    Až když se pak rozpustil Svaz spisovatelů, tak nezbylo nic jiného, než ten Tvar převzít i vydavatelsky na sebe, takže já jsem ho pak vydával jako soukromá osoba a všechno účetnictví a dotace šly na Třeštíka.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 5/2020
  • Rozhovor s Romanem Krištofem

    Obsáhnout obojí zároveň

    Ptá se Milan Ohnisko

    Pokud mý texty bere Vítrholc a zpívá je božsky krásná Krista Kašparová, pokud jim dává na Fejsu páčik královna burlesky Stephanie van der Strumpf, pokud je pokládáš za hodny zveřejnění ty a někeré se líbí i mé ženě, pak sem chvilkově i šťasten.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 8/2019