vyhřezlé homole věžáků
křiví se v paprscích
tiše se roztápí na pánvích dvorů

Někde ve mně nabírá na obrátkách kumulace úzkosti
z hasnoucího slunce které se ztrácí v temných konturách
díkůvzdání uprostřed bujení lacinosti v marx-leninském
stylu uprostřed kanibalské víry v liduprázdné sny
o návratu k lidství co s takovou vírou ze zamyšlení
mě vytrhne šouravý krok dozorce cítím jeho blízkost

Což jste opravdu neslyšeli jazz? Mezi železnými jeřáby, nad přístavním molem,
kde to páchlo petrolejem, mezi vagony se shnilými pomeranči.
Vy jste je opravdu neslyšeli hrát?

Unrra si zhluboka zívne, zamyslíme se a prohodíme směrem ke kamerám: Těch 34 let, co je tady Zvíře, co jsme Zvířetem, znamená novou biologickou genezi přesahující rozměr této planety, celý galaktický ekosystém i veškerá slova a všechny jejich významy, přátelství se skálou a tu barvu, co se podobá fialové…

Není ovšem na škodu knihu alespoň prolistovat, pokud chcete, stejně jako já, pochopit, odkud vítr vane, když se někdo veřejně staví proti snahám současného feminismu ve stylu: Mně nic nevadí, nikdo mě neznásilnil, já mám peněz a příležitostí dostatek… a zbytek už dořeší příroda, která nám jasně rozdala role…

Po čase se po Mickey Ferucci začal shánět producent Irwin Chusid, specialista na outsidery a art brut. Zjistil, že Mickey žije stabilizovaně: medikace kombinovaná s terapií jí pomohla zmenšit výkyvy nálad. To ovšem mělo za následek, že Mickey přestala zajímat publikum.

V červí struktuře mi byla přidělena role ducha.

Vynesl mě odtud polámaný eskalátor, starý nemocný sluha, který celou cestu repetil pakokoko pakokoko pakokoko pakokoko pakokoko pakokoko pakokoko pakokoko…

V mé paměti jste natrvalo ubytován jako mladý temnovlasý básník, který vchází do Národní kavárny s pěknou dívkou, pokrevnou sestrou rožmberských růží. Všechno se jakoby rozsvítí, oči se stáčejí v tu stranu a soused mi šeptá: to je slečna Polanova.