prastaří duchové z rozvalin
ze stromů ze země
strmí a rozprostírají se
ohromná ramena skládají
zeď
zával zapomnění
světlo a tma
žízeň a krev

Houkání sovy praskání ohně cvrčci
David Rothenberg by hned jamoval
roztančil by i můj smutek
pokud nějaký mám a není jen vymyšleným
a možná by i ten vymyšlený

viděla jsem pána krást
a pokradla taky
viděla jsem pána dát si xanax
když jsem se vedle něj posadila
a lupla jeden taky
viděla jsem paní plakat
a plakala jsem taky
nejsem nic víc
než odraz temna

Já pak pravím vám, že z té jediné přednášky, kterou předvedl můj syn Gargantua – a vy jste toho svědkyně! –, jsem rozpoznal, že na jeho chápavosti se podílí nějaké božstvo.

Počtvrté ušima rudého saténového čepce, jenže čepec byl zlatými nitkami vyšívaný a ty mi rozedřely celou řiť, a ještě se na nich kousky hoven zachytaly a po celém zadním kráteru roznesly.

Úryvky z raných předválečných próz mladičkého Richarda Weinera, které dosud nevyšly knižně, shromáždil Michal Jareš do svazku s názvem Přetržená nit (dybbuk 2020). Za jejich laskavé poskytnutí Ravtu děkujeme Šárce a Janu Šavrdovým.

Náhle se celá řeka pokryje náno¬sem zrcadla z čiré rtuti, rozdmýchané chvílemi lesklými vlnkami, a svět se odráží v žíle táhnoucí blyštivou, do země vlysem vetknutou metaforu zrcadla zplihlou kraji¬nou.