atomová města

I.
tak tady žiji
tohle je mé město
můj svět
z oceli a betonu

tady jsem se narodil
mezi dveřmi tohohle
a tamtoho paneláku

tady učil jsem se žít
v hradbách hřiště
z písku
jak sžít
se
uvnitř sžírajících
se
stěn
atomových budov

tady jsem tě potkal
mezi jinosvětem
a zase ztratil
za kopcem

kdyžs říkala
tohle je náš svět
tady jsme se narodili
a tady umřeme

na půl cesty bran
atomových měst

II.
tak tady žiji
v děsivé vesnici
mrtvých lidí
co jen chodí
a čumí
do země
nebo prostě jinam

tak tady spím
v posteli
kde jsem s tebou lehával

teď sám
tu uprostřed noci
modlím se
abych usnul
nebo aspoň přežil
do rána

tak tady se procházím
o víkendech
když mám padla
chodím
po místech
kams mě brala

a já ti říkal věci
jen pro tebe
tajemství
jen pro tvé uši
tajemství

o tom že

tady jsem se narodil
a nikomu o tom neřekl

a tady taky umřu
a nikdo
se to nikdy
nedozví

na věčnost

tak jsme tam stáli

ptáci s propálenými křídly
se nám vznesli nad hlavy

lidé do nás vráželi
a míjeli nás
jen šli dál
zatímco my tam stáli
a na smrt čekali

skončit
jak jsme začali
umřít
kde nás zrodili

na sídlišti
ve vybombardovaném městě
mezi poli
jedné zapomenuté vesnice

odejít v klidu
a smíření
zmizet spolu
a odevzdaní

chvíli předtím se jen zastavit
naposled nadechnout se
a vydechnout

a pak odevzdat
své tělo na věčnost

dědovi

ten den tam bylo všechno

listí
koně
stromy

všechno
co miloval
na tom místě
ten den bylo

jen on sám byl
už dávno v oblacích

slzy tažných koní

to ráno
slunce a stromy
prorostou její vlasy
oči probarví
světlo a stíny

to ráno
stačilo by

stačilo by
kdyby zůstalo
a nikdy neodešlo
pryč

pryč
je čas radostí
a štěstí

to ráno
krůpěje rosy dopadly
na stébla ostřice
a kapky z rudé sklenice
půdu zbarvily

to ráno
rána zazní
a opustí tě štěstí
něha zmizí
a s ní bezpečí

to ráno
rána jak z předpeklí
tóny harmoniky zní
žebřiňák v ulici stojí
koně slyšíš ržát
a hudbu vyhrávat

to ráno
láska přichází
život mizí
a ty poprvé víš
že to nejsou krůpěje rosy
ale slzy tažných koní

to ráno
boty neklapou
všichni stojí v pozoru
tělo ukládají do země
ona mlčí
a koně pláčou

a koně pláčou

koně pláčou

vesnice beze jména

už se stmívá
v jedné vesnici
co nemá jména
už rozsvítili svíci

lidé utíkají
mizejí
ve svých domech
jak v prázdných hrobech

v jedné vesnici
na vesnici beze jména
se lidé bojí smrti
až zapomněli i svá jména

na začátku zimy

krajem lesů
mezi ojíněnými stromy

na pomezí světů
mezi hrudkami hlíny

chlad a stín
z korun stromů

a nad krajinou
skřivan štěbetí

na Kalvárii

pod hustou mlhou
skryté lebky
prožrané neřestmi
modlí se k Bohu

synové země

na bělavém kopci
vysoko nad světy

krůpěje svaté rosy
už dopadly
orosily tvé rty
jako krvavé rány

boské nohy
rozedraly kameny
rozeseté po zemi

dopadly na ni strasti
obepnuly ji bolesti
těch
těl
lidí
co odešli
zmizeli
byli odevzdáni
ale tady
vysoko nad světy
procitli

pokřtili
syna krve
a tebe
táhnou k sobě

na Kalvárii
blíž k Bohu
na Kalvárii
blíž bolesti

ohně podzimu

ohně plápolají
někde v dáli
zapalují kopce

a ty ztracen
uprostřed tmy
k nim kráčíš
jemně našlapuješ
mezi střepy
tlam
kovových monster
a soch andělů
ukutých z lidských těl
velkých básnířek a básníků
jejichž verše zní ti do kroku
pod mraky zapomenutých bohů
když klopýtáš ke světlu
ohni
své poslední naději

tam doufáš
ji zas spatříš
jak tančí
do rytmů zaniklých národů
jak se vznáší
krajinou snů
až budeš přecházet
bohem zapomenutý svět
do kraje ohňů
a lidí
kteří ještě věří příběhům
o všemohoucím bohu
lidí
kteří stále obětují bohu
prvorozené syny a dcery
v bláznovské naději
ve víře
že společně s anděli
budou se vznášet
a vyslouží si místo
u nejvyššího trůnu

už zapomněli na Pompeje
na mě i na tebe
můj bratříčku
na místo
jež propadlo peklu
v strašlivém hněvu

nechtějí vzpomenout na chvíli
jež vytrhla dobré lidi

neodešel nikdo

všichni ti kazatelé
mudrci
mágové
roztrháni dravou zvěří
a jejich končetiny
nabodnuté na píku
jedna za druhou
jako připomínka
zmizelého věku

vzpomínka
na posvátné stromy
jejich výkřiky
a zpěv
svatých rostlin

ti jediní
se vznesli

vždyť to jejich listy
sledovaly časy úpadku
to kůra jejich kmenů
byla obětována člověku

oni
trpěliví trpitelé
postávali stranou
v pozoru

nahlíželi
časy lidské marnosti
vyhlíželi
chvíli svého vykoupení

pak
vyjmuli podemleté kořeny
a zahojili krvácející rány

pak
se usmáli
a odešli

my zapomenuti
v prokletém pustém kraji
dereme se ke světlu
bez naděje
probouzíme starověrce

i když všichni víme
že jsme došli konce
a již brzy
budem proměněni
zadupáni
obětováni zemi

vždyť prach jsme
a v prach se obrátíme

tak tančeme
dokud ještě plápolají ohně
a pak jen zvolej
sbohem