Pokud mý texty bere Vítrholc a zpívá je božsky krásná Krista Kašparová, pokud jim dává na Fejsu páčik královna burlesky Stephanie van der Strumpf, pokud je pokládáš za hodny zveřejnění ty a někeré se líbí i mé ženě, pak sem chvilkově i šťasten.

Uvedené básně pocházejí z pozdních, respektive posledních Nerudových sbírek Geografía infrucutosa (1972), Jardín del invierno (1973) a El mar y las campanas (1973). Ty se společně řadí mezi téměř třicet Nerudových knih, které nikdy nebyly přeloženy do češtiny na úkor opakovaně vydávaných angažovaných textů zejména z přelomu 40. a 50. let. Ze zastoupených básní se vynořují motivy a témata příznačná pro (nejen) pozdního Nerudu: vztah k Chile, jeho krajině a přírodě a zároveň stesk po domově, v tomto případě propojený s kontextem Francie, kde Neruda působil před svým posledním návratem do vlasti jako diplomat.