Masaryk stále mluví o „Němcích“, aniž dělá rozdíl mezi jejich stranami a válečnou politikou. Není ale pravda, že všichni Němci nebo všichni sudetští Němci bez výhrad přijímali krutosti soldatesky.

Zahálčivý socialista, politik všednosti, humanista bez triumfu – nevím, do jaké party by takového Čapka přibrali. Těžko z něj uplácat program, zadkem sedí na mnoha židlích, za každým prohlášením se klube nějaké „ale“.

Celosvětové sdružení spisovatelů PEN každoročně upozorňuje na 5 vybraných případů, které chce více zviditelnit. Tentokrát jsou jimi ukrajinský filmař Oleg Sencov, eritrejský spisovatel Dawit Isaak, egyptský spisovatel a aktivista Wael Abbas, bangladéšský fotograf Šahidul Alam a již zesnulá mexická novinářka Miroslava Breach Velducea.

Básníkův humor, jejž u něj zdůrazňoval Ludvik Kundera (viz předmluvu k Yehudi Menuhinovi), zahrnoval také nijak optimisticky smysl pro absurditu, jimž ladil i s obecnějším duchem skeptického „modernismu“ povalečných let; u nás zejména těch šedesátých, v nichž Wenzl (konečně) debutoval.

Vybavuje se mi Paracelsus, tak oblíbený C. G. Jungem. Ten při pohledu na noční oblohu popisoval hvězdy jako lumen naturae, světlo přírody, jež si v sobě nese každá bytost a jež lze spatřit v symbolech snů, fantazií a pocitů.

Je s podivem, že EU nadále přešlapuje ohledně konkrétních opatření na podporu novinářů.

Spisovatelé a umělci celkově byli ihned od vzniku samostatného státu vybavováni velkou zodpovědností za výchovu národa, jemuž však měli zároveň sloužit, neboť lid, který si nyní měl vládnout sám, a národ, jenž přestal být cizincem ve vlastní zemi, měl právo si u autorů objednávat konkrétní díla.

Mnichov byl stejným otřesem pro levičáky, liberály, konzervativce i fašisty (dodnes českými fašisty ctěný Max Bedřich Stýblo věnoval Mnichovu sbírku Nedej zahynouti).

Mladé dogmatické kritiky rozbouřila především nová sbírka Vítězslava Nezvala Veliký orloj (1949), která kromě básní usilujících o postižení nové socialistickorealistické skutečnosti zahrnovala i soubor básní předúnorových.