PŘÍSTAVY A PAPYRY

Před několika lety objevili francouzští a egyptští vědci jeden z nejstarších přístavů na světě, ne-li ten vůbec nejstarší, neboť dle odhadů se jeho stáří pohybuje kolem 4500 let. V okolí přístavu pak našli také přibližně stejně staré papyry, na nichž se nacházely nejenom statistické údaje o pohybu zboží v přístavu a jeho fungování, ale také obsahovaly informace o běžném denním životě pracovníků přístavu a jeho návštěvníků. Již staří Egypťané, tak předaleko v minulosti, tedy měli tu potřebu nezapisovat pouze praktické údaje, ale chápali potřebu ukázat také život kolem. Přístavy bývaly pozoruhodnými místy, kde se setkávali a pracovali lidé z nejrůznějších koutů světa — a to ať už před něčím prchali, či je k poutím nutily jejich existenční problémy. Přístavy mívaly nejrůznější putyky, ve kterých se buď setkávaly a mísily různé národy, nebo naopak existovaly hospody určené pouze jako výspa jisté národnosti. Ostrava je historicky takovým přístavem. V minulosti tady přicházeli lidé ze všech koutů střední a východní Evropy, aby si zde vydělali velké peníze těžkou prací v dolech, hutích či válcovnách. Mnohdy se ovšem stalo, že zde tito lidé zakořenili a Ostravu již nikdy — oproti původním krátkodobým plánům — neopustili, a to i přes její značnou nevlídnost a surovost. Od té doby se samozřejmě Ostrava proměnila — myslím, že je to město, ve kterém se žije opravdu dobře. Oproti jiným velkým městům tady máme dostupné bydlení, které člověka existenčně neohrožuje, mladá generace se mnohdy sympaticky podnikatelsky chopila své příležitosti po vydrancování centra, které způsobilo monstrum obchodního centra Karolina, a takřka za humny každodenně svítí nádherné Beskydy. Jistě, vedle Prahy tady máme nejhorší vzduch v Česku, ale snažíme se proti tomu ze všech sil bojovat. A literatura…?

ŽIVOT VŠUDE KOLEM

Literatura v Ostravě přes historicky nevlídné politické poměry a prospěchářské reprezentace města vyrůstá mnohdy všemu navzdory a také i mnohdy aktivně vzdoruje všudypřítomné blbosti a vychází do ulic  — třeba v případech, kdy byly iniciovány akce proti vykácení lipové aleje v Komenského sadech či za záchranu kostela sv. Václava. Díky iniciativě lidí kolem Yvetty Ellerové, Dity Eibenové a občanského spolu Svatý Václav a onomu aktivnímu vzdoru mnoha literátů, hudebníků, výtvarníků, antikvářů a jiných cenných lidí mohla Ostrava mnohokrát poznat, že kulturním tvůrcům jejich město není lhostejné. Účast budoucích ostravských literátů a iniciátorů ostravského kulturního života byla výrazná už při tzv. sametové revoluci — mezi přední zdejší studentské osobnosti tehdejší revoluce patřili například Ivo Kaleta a Ivan Motýl. Je poměrně těžké zprostředkovat literární život v Ostravě — nemám tím na mysli zprostředkování literárněhistorické, ke kterému mám, myslím (jako absolvent doktorského studia literární teorie a historie zdejší bohemistické katedry), kompetence; mám spíše na mysli onen mnohdy groteskní konkrétní život kolem a uvnitř Ostravy, protože jsem tady přibyl právě díky studiu teprve před jedenácti lety a postupně se s narůstajícím studiem seznamoval s tou nádherou, kterou Ostrava nabízela a nabízí.

Nezažil jsem třeba setkávání v legendárním Černém pavoukovi, o kterém ještě bude řeč, a jeho zánik; nezažil jsem to koncentrované a zároveň zcela volné hemžení, které se tam dělo a o kterém dodnes slýchávám — je fakt, jak psal například Jan Malura (vedoucí katedry české literatury a literární vědy FF OU a skvělý medievalista) ve vzpomínce pro publikaci, která byla vydána u příležitosti dvaceti let antikvariátu Fiducia (o výboru a daném místě bude taky ještě řeč), že se to tady za těch třicet let tak trochu rozdrobilo, což je vzhledem k postupujícímu narůstání od oné proslulé divokosti devadesátých let k dnešní nervózní postfaktické době docela logické. Zažil jsem ale zánik jiných míst, ve kterých jste mohli potkat kdekoho — zanikl bar Dílo, kde jste si mohli dát třeba i ve tři ráno vynikající fazolovou polívku, tentam je antikvariát Artforum v srdci centra (byť s těmi centry se to má v Ostravě také jako s těmi přístavy, ze kterých se vyjíždí na jednotlivé ostrovy) a konečně byla nedávno tragicky zbourána budova maličké studentské hospůdky jménem Voliéra, která stála ve dvoře zdejší Filozofické fakulty, kde se po mnoho let setkávali studenti nejrůznějších oborů a mohli zde diskutovat a hádat se třeba s Jakubem Chrobákem, Petrem Hruškou či svého času s Miroslavem Zelinským. Teď se potkáváme zejména v antikvariátu a klubu Fiducia, absintovém klubu Les, nedaleké zahrádce Bulharsko, tajné krčmě Würst, na výtvarných i literárních akcích v Domě umění a mnozí také v Hudebním bazaru a, jak to tak bývá, v dalších hospodách, kde probíhá nejrůznější spolčování.

Mému srdci nejbližší jsou pak akce sportovního typu — už přes dvacet let funguje florbalový tým ve velice proměnlivém složení s pevným jádrem bratří Hrušků, Iva Kalety a Zdeňka Smolky. Již tradicí se stal fotbalový turnaj, který se koná na přelomu září a října takřka hned vedle hlavního náměstí a účastní se ho nejenom literáti, ale také herci z Národního divadla, Komorní scény Aréna či prostě zdejší hospodská omladina a hosté z jiných, srdcem a duší blízkých měst. Konečně se zde konal dokonce i závod — z Hlučína do Ostravy, z galerie do hospody (onu fotbalovou i běžeckou akci inicioval majitel klubu Les a herec Přemysl Bureš). Mnohdy někoho potkáte i v bufetech, kde se jí „na stojáka“ vynikající polévky, ale pomalu i tento fenomén bufetů z Ostravy vymizel a zbyly po něm pouze důsledné vzpomínkové diskuze (o kulinářské, dendrologické a jiné diskuze podobně horlivého typu zde není nouze). Tím vším chci říci, že pro ostravskou literaturu neexistuje pouze setkávání na literárních a jiných uměleckých akcích, ale že zde — stejně jako jinde — existují nejenom literární vášně, u kterých se můžeme potkat, ale řekl bych, že zde existuje velice přátelské, srdečné, byť mnohdy tvrdé prostředí, kde se lidé nebojí navzájem potkávat, objímat a konfrontovat.

NÁMOŘNÍCI, KOVBOJI, INDIÁNI

(osobnosti ostravské literatury)

Tento krátký exkurz (v jehož průběhu nebudeme zevrubně charakterizovat díla kvůli rozsahu celého textu, ale budeme se snažit vystihnout povahu děl v jejich lapidární zkratce) napříč literárními tvůrci spjatými s Ostravou po roce 1989 začneme bohužel těmi, kteří již nejsou mezi námi — prvním velkým tragickým úmrtím byla smrt Jana Balabána (1961—2010), jenž zemřel v roce 2010 v nedožitých padesáti letech. Balabánova tvorba je založena v jeho povídkové a románové tvorbě na výrazném existenciálním dialogu se světem, se svým okolím, jehož podstatnou součástí byli nejenom Balabánovi blízcí, ale také stejně podstatně jako stále přítomný Bůh i ti, na které se často zapomíná, na něž se nebere ohled. Balabán tak byl jedním z nemnoha tvůrců, kteří se po roce 1989 nevyhýbali kritickým společenským tématům. Stejně podstatnými autory pak byli Hnát Daněk, Ivan Landsmann a Jaroslav Žila. Tvorba Hnáta Daňka (1959—2017) je jedním z nejpodstatnějších tvůrčích počinů konce století a jeho román Až budeme velcí se vyznačuje sloučením experimentálních přístupů, jež vedou až k prozkoumávání mezí románu s velice životným a osobním podáním románových postav a jejich příběhů, což většinou u formálně experimentujících forem není zvykem a šťastně se zde spojuje inspirace Hrabalem, ale také například Věrou Linhartovou. Ivan Landsmann (1949—2017) pak tvořil v podstatě Hnátův protipól — Landsmannovy prózy jsou mnohdy stylisticky velice surové, v jistých částech je cítit snahu o „spisovatelskost“, ale ve většině jeho knih je cítit divokost života, který v sobě obsahuje humor, nezřídka alkohol a těžkosti, které k životu prostě patří — vše se nejlépe odráží v jeho próze Pestré vrstvy, jež byla vyhlášena v anketě Lidových novin Knihou roku v roce 1999. Dílo básníka Jaroslava Žily je svým rozsahem nemalé — Ivo Kaleta stačil před Žilovým úmrtím sebrat a vydat jeho souborné básnické dílo do knihy Tesařskou tužkou (2017), která obsahuje čtyři autorovy básnické sbírky na necelých sto padesáti stranách. Žilova tvorba se vyznačovala svébytnou málomluvností, výraznou snahou o oproštění všeho nepodstatného a zároveň lidskou soustředěností na příběh života nejenom v Ostravě, ale v milovaných Beskydech.

Jestliže přehlédneme v rychlosti současné generační rozrůznění, musíme začít u Jiřího Neduhy (1949), jenž v osmdesátých letech emigroval do Kanady a po návratu zakotvil v Ostravě, kde je členem hudebního tělesa Zpocený voko, pro které vytváří také písňové texty. Neduha často vystupuje nejenom se svými hudebními výstupy, ale také se svou básnickou a prozaickou, zejména povídkovou tvorbou. Naposledy v novele Portrét Rudy Talbota (Landek, 2018) zúročuje Neduha povídkovou zkušenost, založenou na výrazném příběhu, humorné zkratce a časté (čas od času ovšem samoúčelné) tematizaci sexuality, jež v oné novele takřka obludně ovládá bytí a jednání všech postav v normalizačním bezčasí. Básník Milan Andrássy (1958) vydal na konci osmdesátých let ve známé edici Mladé fronty Ladění sbírku Atomoví kohouti (1987) a dále se prezentuje bez dalšího vydávání knih již pouze na nejrůznějších kulturních akcích nejrůznějšího druhu a zůstává jako jeden z mála mimo reflektory hlavního dění, stejně jako ve své tvorbě, jež je ovlivněna především beatnickou a undergroundovou poetikou, která je mnohdy ovšem značně necitlivá a takřka konzervativní vůči proměňujícímu se světu kolem. Tvorba Vladimíra Jaromíra Horáka (1960) je v rámci autorovy poetiky velmi široká a vychází taktéž jak z undergroundových pozic, tak velice silně též z určité biblické a hymnické pozice plné sebereflexivních momentů, mnohdy jde ovšem cítit výkyvy kvality, způsobené především autorovou nadprodukcí a absencí editorské ruky.

Marek Pražák (1964) je nejenom básníkem, ale také malířem, sochařem, hudebníkem a performerem. Letos byla jeho sbírka Hallada o Olejovém Městě (Protimluv, 2018) nominována na výroční ostravské kulturní ceny Jantar v oblasti literatury. Pražák je duší bluesman a toto jeho blues je ještě zvýrazněno inspirací Ostravou, jejími haldami, nonstopy a hochštaplery, což ve výsledku dává velice emotivní a expresivní gesto, jedinečné v českém básnickém prostoru. Nejvýraznějším zástupcem své generace, narozené v šedesátých letech, je Petr Hruška (1964), autor řady básnických knih, laureát Státní ceny za literaturu (2013) a Drážďanské ceny lyriky (1998). Hruškova tvorba se postupně proměňuje od zaujetí nejbližšími a zároveň provokativně neznámými prostory a ději k reflexi člověka v celku nejenom rodiny, ale společnosti obecně, jež mnohdy doprovází společenskokritický tón a v poslední sbírce Nikde není řečeno (Host, 2019) též fascinace koloběhem světa, střetem intimního a mytického, jejich zlomky — provozuje se zde jakýsi čerstvý a svébytný návrat k mýtu všednodennosti. Nelze pak nezmínit Hruškova bratra Pavla (1964), jenž je vynikajícím a citlivým literárním kritikem a historikem, jenž je jedním z nejaktivnějších tvůrců ostravského kulturního života. Stejnou literární i kulturně iniciativní výrazností se vyznačuje tvorba bratří Motýlů — Petr Motýl (1964) byl po dlouhou dobu spjat Ostravou, dnes především s Prahou, kde žije. Dílo Petra Motýla vychází rovněž ze zkušenosti všedního dne, hospodských odposlechů a z fascinace tímto světem, který zobrazuje nejenom v jeho prostotě, ale také bohatou básnickou obrazností — v loňském roce vyšel v nakladatelství Protimluv výbor z Motýlovy básnické tvorby Jako černá perla v uhlí, kterou uspořádal pro zamýšlené, ovšem neuskutečněné, francouzské vydání Petr Král. Básnická tvorba Ivana Motýla (1967) je výrazná svou expresivností, a to nejen jeho typickým řvavým přednesem, ale taktéž neuspořádaným proudem obrazů, přirovnání a exklamací, které ovšem vycházejí taktéž ze specificky syrového ostravského areálu, jeho hospod a nejrůznějších existencí na společenském dně – je velikou škodou nejenom pro regionální literaturu, že Ivan Motýl (z vlastní vůle) nikdy knižně verše nepublikoval. Jan Vrak (1967) byl v letošním roce taktéž nominován na ocenění Jantar za svou knihu Voda není rum (Tera, 2018) v níž představuje svou svébytnou poetiku, kterou prvně výrazněji představil v knize Obyčejné věci (Votobia, 1998), silně experimentálním románu. Experiment v mnoha formách pak provází jeho tvorbu dodnes. Básník Milan Krupa (1967) sice žije v Hlučíně, ale již od raných devadesátých let je spjat s ostravským uměleckým prostředím — Krupovo dílo je specifické svou insitností, abruptivností a sebeironizací prostřednictvím básnických útvarů o třech čtyřech verších. Typické je pro něj také vydávání nikoli sbírek, ale výborů, které lépe odpovídají nesystematičnosti a náhlosti Krupovy tvorby (naposledy ve výborech To pivo je mým topivem, Kalich 2012 a Sebraný spis, Protimluv 2014). Ivo Kaleta (1967) je v Ostravě znám jako spolutvůrce časopisů Landek, Obrácená strana měsíce a Posed, přičemž byl zodpovědný (jakožto profesionální grafik) za jejich grafickou podobu, provozuje také skromné nakladatelství Landek. Kaleta je ovšem také výtečným povídkářem, jehož cyklus zaměřený na dětství a vůbec prapodivnou existenci v Ostravě-Porubě (část povídek byla uveřejněna ve Welesu č. 58—59) se vyznačuje nezaměnitelným humorem, přesným a zároveň odlehčeným popisem tehdejšího absurdního bytí. Šéfredaktor revue a nakladatelství Protimluv Jiří Macháček (1970) je postavou, o níž bude řeč v části o ostravských literárních institucích, nicméně se v poslední době představil též jako básník (viz Souvislosti č. 2, 2019), jenž tíhne taktéž k poetice každodennosti a úspornému výrazu.

Jakub Chrobák (1974), básník a pedagog bohemistických studií na Slezské univerzitě v Opavě, přibyl do Ostravy ze Vsetína. Jeho básnická tvorba je také silně ovlivněna citlivým prožíváním života na Valašsku a Ostravsku — v jeho tvorbě je veliké srdce, rozhlížení se po životě nejenom ostravsky syrovém, ale zároveň jaksi horsky upřímném, ve kterém nechybí ani fascinace krásou přítomnosti, její hravá tematizace a nezkalená upřímnost, jež se doplňuje právě s ostravskou přímostí — „karamel hlíny“, básnický obraz ze sbírky Jak prázdné kolo po ráfku (Malina, 2014), dokonale charakterizuje jemnou krásu a zároveň surovost Chrobákovy poezie. Martin Skýpala (1976) pochází podobně jako Chrobák z Valašska (Valašské Meziříčí), žil v Ostravě a stejně jako Petr Motýl se přesunul do Prahy. Po jistou dobu byl také aktivním spolupracovníkem revue Protimluv. Jeho poezie je založena na jistém sarkastickém odstupu a střetu lyrického a epického, mnohdy mírně rétorického lyrického subjektu, jež nejlépe vyjadřuje verš „V kleci mezi já a ne-já“ (Ruční práce, Protimluv 2008). Výše jsme se zmínili o ceně Jantar, jejíž laureátkou je za rok 2018 básnířka Irena Šťastná (1978). První básnickou knihu Zámlky jí v roce 2005 vydalo nakladatelství Host. Již v prvotině je obsažena poetika, kterou bude v dalších knihách Všechny Tvoje smrti (2010), Živorodky (2013) a Žvýkání jader (2015) Šťastná postupně cizelovat k velice expresivnímu a existenciálnímu gestu. Za svou tvorbu již byla také nominována na cenu Magnesia Litera a na Drážďanskou cenu lyriky. Kolegyní Ireny Šťastné z Knihovny města Ostravy je Jana Martiníková (1963), jíž vydalo knihu Ladím struny klece (2016) taktéž brněnské nakladatelství Srdeční výdej. Básník Lukáš Bárta (2010) vydal poslední knihu Potichu odstřelované pilíře v roce 2012 v nakladatelství Perplex. Bártova poezie je silně sebereflexivní, mnohdy založena na silné groteskní pointě, je mnohdy ovšem banálně rétorická a trpí nadprodukcí — autorovo sedmileté publikační odmlčení pravděpodobně tento fakt reflektuje.

Díky nakladatelství Protimluv pak vychází též mladým autorům první sbírky poezie. Kniha Jiřího Měsíce (1985) Píseň zamilovaného Misogyna je založena především na autorově živém přednesu, který ovšem v knize selhává — mizí charismatická výraznost projevu a mnohdy převažuje banálnost autorské masky. Proslýchá se, že má také u Protimluvu vyjít básnická kniha Martinu Šenkyplovi (1984), jehož básně jsou mnohdy záměrně lapidární, ustrojené pro věcné, konceptu blízké vidění světa. Nadějným básníkem je pak Jan Nemček (1986), jeho prvotina Proluka (Perplex, 2016) byla nominována na Cenu Jiřího Ortena díky citlivému propojení civilnosti, prožívané intimity a stejně citlivě naštvané a autenticky prožívané sociální kritičnosti. Nemček byl v loňském roce oceněn diváckou cenou Drážďanské ceny lyriky. Monika Kubicová (1990) ve sbírce Ze života zvrací vzduch (2011, Protimluv) staví na velmi upřímné existenciální sebereflexivnosti ve spojení s expresivním viděním světa, místy ovšem s až přílišnými kontrastními pointami. Podobně citlivě existenciální rysy vidění světa nese sbírka Uvnitř kosti duha (Protimluv, 2012) Natálie Paterové (1991), jež je ovšem oproti Kubicové mírně temnější, zřetelnými jsou pak motivy rodinné a zvířecí vedle všudypřítomné smrti, místy básním taktéž škodí přílišná intencionální exponovanost point. Editorem knih obou básnířek pak byl Ivan Motýl.

Na konec nám zůstávají autoři, kteří zatím ještě knižně do světa literatury nepronikli, ale již buď publikovali alespoň časopisecky, nebo jsou na dobré cestě do světa tištěné literatury. Všichni níže zmínění autoři prošli Filozofickou fakultou Ostravské univerzity, všichni — až na jednoho — pak katedrou české literatury a literární vědy (resp. též katedrou českého jazyka, abychom dvojčeti literatury neuškodili), což je pro tuto fakultu dobrým vyznamenáním (mimochodem též drtivá většina výše zmíněných autorů studovala na FF OU). Oproti výše zmíněné mladé generaci, jež je výrazně básnická, je ta nejmladší více rozrůzněnější a ve výběru, který v tomto čísle Ravtu přinášíme, se nachází tři prozaici — Matěj Antoš (1987), Stanislav Drastík (1992) a Petr Stach (1996), jejichž poetika je zcela odlišná. Antoš zakládá svou tvůrčí románovou činnost především na postmodernistické hře, sarkastičnosti a ironii, zatímco Drastíkovy povídky nesou silná existenciální témata, ale zároveň také chytrý humor a prožívanou znalost zobrazovaného světa, jež mnohdy vyváženě odlehčuje téma povídky. Petr Stach (1996) se věnuje vedle prózy (stejně jako Antoš) také poezii, nicméně jsme do výběru tohoto vydání zařadili jeho povídky, jež jsou vzhledem k autorově věku formálně velice dobře zvládnuté, chytré a tematicky zajímavé. Mezi básníky nejmladší ostravské generace pak patří Petr Ligocký (1990), Kristýna Svidroňová (1992) a Vasilios Chaleplis (1993), jejichž tvorba je také značně různorodá. Samozřejmě se jejich básně potýkají s atributy autorů ještě před tím, než si kdosi vezme jejich básně redakčně k ruce, nicméně i přesto vykazují značný talent. Ten je nejlépe pozorovatelný u Kristýny Svidroňové v její velice hutné a explozivní obraznosti, jež doprovází existenciální a intimní témata. Petr Ligocký pro změnu míří více ke zklidněným a zneklidňujícím osobním záznamům každodennosti a výrazné pointě, podobně jako básnické reflexe Vasiliose Chaleplise, jež by místy u obou autorů potřebovaly prosvětlit redakční prací.

Zbývá už jen zmínit marginálie na závěr, a tou je ostravská pobočka Obce spisovatelů. Web Obce spisovatelů je naprosto přesným obrazem stavu této literární instituce — naprosto zastaralá, neaktuální a přesto velice sebestředná forma prezentace dokonale koreluje s členstvem této dnes obskurní organizace, jejich tvorbou a literárními ambicemi. Ze zástupu autorů, mezi něž patří například Lydie Romanská, Břetislav Uhlář či Soňa Záchová, by bylo vhodné zmínit snad jen Miroslava Stoniše, jenž bohužel ve své současné tvorbě nedosahuje kvalit jeho knih vydaných v šedesátých letech (zejména poetisticky hravé knihy Povídky pod polštář).

VYTVÁŘET PROTIMLUVY

(časopisy a nakladatelství)

V devadesátých letech byli již mnozí výše zmínění těmi, kteří pohybovali literárním životem — Ivan Motýl s bratrem Petrem pořádali tzv. Literární harendy a vydávali časopis Modrý květ (1994—1995). Relativně ve stejné době jako Modrý květ také vycházel Landek (1995—1998) s podtitulem Ostravský časopis pro kulturu a emoce, jehož redakční okruh tvořily stálice ostravského kulturního (literárního a výtvarného) života dalších let — Petr Hruška, Pavel Hruška, Ivo Kaleta a Jan Balabán. Landek byl realizován v okruhu přátel, kteří se scházeli v legendárním klubu Černý pavouk, a kteří pokračovali po krátké odmlce v další revue, která navazovala na Landek a měla takřka totožné redakční jádro — Obrácená strana měsíce vycházela ve tříletí 2004 až 2006 a navazovala na provokativní, hravé a mnohdy takřka insitní podoby literatury. Časopis byl ovšem pečlivě připravován graficky i obsahově a byly zde tištěny např. verše Karla Šiktance či Magora Jirouse. V roce 2002 pak vzniká v současnosti nejpodstatnější ostravský literární časopis Protimluv, jehož název má genezi v diskuzi v hostinci U Mnicha, kde svého času popíjeli dnešní šéfredaktor časopisu Jiří Macháček, básníci Vít Slíva, Ivan Motýl a fotograf Martin Popelář a kde tento název poprvé zazněl. Časopis se dlouhodobě zaměřuje nejenom na regionální autory v nejlepším smyslu toho slova, ale také na autory celorepublikově známé a na autory působící na území Višegrádu, na což navazuje také stejnojmenné nakladatelství. Protimluv se vyprofiloval do velice solidní revue, která netrpí monotematismem či výkyvy kvality a mimo jiné také díky spolupráci s místní filozofickou fakultou má neustálý přísun kvalitních členů redakce. Protimluv letos načíná sedmnáctý rok své existence, což je i v celorepublikovém časopiseckém prostoru úctyhodné číslo. Poměrně raritním a příjemným tiskem byl časopis Posed, jehož vznik inicioval Přemysl Bureš a vydávalo jej mezi léty 2014 a 2016 tehdy štamgastské osazenstvo absintového klubu les (Jakub Chrobák, Ivo Kaleta, Monika Horsáková, Petr Hruška, Pavel Hruška, Ivan Motýl, Elli Tilliu aj.) — tisk byl sympatický v nejednom ohledu, neboť se jednalo opět o svérázný počin plný humoru, hravosti, ale také přátelské i vzdorovité kritiky, nejrůznějších podob literatury a mimo jiné i svým plakátovým vzhledem (jeden list-plakát o velikosti A3). Mimo tyto významné literární časopisy v Ostravě vycházely studentské literární časopisy Pagát (1994—1997), kterému například poskytl prostor uvnitř svého čísla Landek v roce 1997, dále vycházely Nové břehy (2008—2010) a Nereální5 (2016—2017) — studentské časopisy zákonitě vždy bojovaly se svou studentskou existencí, generační výměnou a bohužel pravidelně zanikaly. V jistém smyslu zde lze také jmenovat časopis Krásná Ostrava, jenž vychází od roku 2013 a vydává jej Okrašlovací spolek Za krásnou Ostravu, který se svým způsobem také věnuje historii ostravské literatury a osobnostem spjatých s tímto městem.

Co se týče zdejších nakladatelství, není v současné době v Ostravě kromě Protimluvu žádný jiný podstatný nakladatelský subjekt krásné literatury — toto nakladatelství, jež vychází z výše zmíněného časopisu, se také zařadilo mezi nejpodstatnější v České republice, a to především díky pečlivé profilaci, která je atraktivní především v oblasti poezie a ve vydávání velice kvalitní překladové tvorby zahraničních autorů višegrádského prostoru — v poslední době vydal Protimluv například grandiózní nakladatelský počin, který je věnován slovenské skupině Osamělých běžců či vynikající básnickou sbírku Hallada o Olejovém Města Marka Pražáka (ze starších titulů připomeňme alespoň skvostnou sbírku Něžný nůž Genowéfy Fijałkovské). Je třeba ovšem zmínit také nakladatelství Sfinga, jež navazovalo na (především v šedesátých letech vynikající) nakladatelství Profil, a které zaniklo v roce 1996 — stihli nicméně vydat první knihy Jaroslavu Žilovi (Drápy kamenů, 1994), Petru Hruškovi (Obývací nepokoje, 1995) a Janu Balabánovi (Středověk, 1995). Neopominutelným nakladatelským počinem pak bylo například vydání knihy Eseje a studie ze starší české literatury Josefa Vašici nakladatelstvím Tilia, které mimo odborné publikace vydalo tu a tam i beletristické tituly, jejichž kvalita ovšem nestojí příliš za zmínku. Nakladatelství navíc v poslední době nevykazuje žádnou aktivitu, poslední vydaná kniha pochází z roku 2015.

HALDY UMĚNÍ

(literární akce)

Již výše byly zmíněny Literární harendy bratrů Motýlových, které se odehrávaly v polovině devadesátých let v tehdejším klubu Atlantik, kde se setkávali nejenom autoři ostravští, ale také literáti z přilehlých či lehce vzdálených končin severní Moravy a Slezska (Hlučín, Opava, Frýdek-Místek, Český Těšín, Třinec). Legendárním místem, při kterém se zásadním způsobem formovala ostravská literární scéna devadesátých let, byl antikvariát a bar Černý pavouk, jenž existoval na Stodolní ulici mezi léty 1995—2003. V něm neprobíhala pouze literární čtení, prezentace nových knih, ale třeba také stejně legendární kabaret Návrat mistrů zábavy, jehož členy byli výtvarník a performer Jiří Surůvka, Ivo Kaleta a Miroslav Chudej.

Od roku 1998 funguje antikvariát a klub Fiducia, který dlouhodobě vede Ilona Rozehnalová — osobnost nezvykle trvalého a pevného charakteru, která stejně dlouhodobě podporuje a vytváří kulturní ostravský život, a to nejen pořádáním literárních večerů, ale také pořady se známými osobnostmi literární vědy (k prasknutí byly prostory Fiducie například při návštěvě Alexandra Sticha či básníka Karla Šiktance). V současné době Fiducia pořádá — mimo velice kvalitní výtvarné a fotografické výstavy — například Čtenářský klub pro veřejnost či nově literární večer Debuty, který se zaměřuje na mladé básnické a prozaické naděje české literatury a jejich první, respektive druhé knížky.

Samostatný odstavec by měl patřit také revue a nakladatelství Protimluv, jež postupně realizuje od svého založení akce několika typů, které dnes již pravidelně zaměstnávají ostravské milovníky literatury nejenom té artificiální, ale také i jiných, méně vážných podob literatury. Především je nutné uvést Protimluv fest, jenž loni v říjnu proběhl po sedmnácté a nutno říci, že si drží výbornou kvalitu již od svého začátku v roce 2007. Napříč časem byli hosty festivalu např. Jaromír Typlt a Pavel Novotný se Schwittersovou Ursonate, Pavel Řezníček či v dalších letech Erik Frič, Peter Pištanek či redakce časopisů Weles, Tvar nebo Psí víno. Účastni také byli autoři onoho Višegrádského prostoru — např. Harcos Bálint, Primož Repar či dokonce Olga Tokarczuk. Se stejnou pravidelností se pak od roku 2012 vždy v únoru odehrávají narozeninové Protimluvné (tzv. Protimluvná sedmnáctka, šestnáctka, patnáctka…) oslavy — tradičně je večer spíše volnějšího typu, se čtením, hudbou a přátelským posezením v některé z Ostravských hospod. Nakonec se v poslední době konají tzv. Literární čtvrtky, na kterých vystupují autoři nejrůznějšího charakteru s nejrůznějšími tématy — křtí se sbírky, povídá se o horrorové literatuře či o vydávání nejrůznějších obskurních tisků v Ostravě. Prostor pro tyto akce poskytuje také pravidelně Dům umění.

Od roku 2013 do Ostravy vtrhl herec Přemysl Bureš a s ním také absintový klub Les. Postupně se v Lese, takřka jako za starých časů, začala scházet ostravská bohéma nejrůznějšího typu a výsledkem tohoto pravidelného setkávání, přátelství a hašteření je hned několik literárních iniciativ podpořených výše zmíněným majitelem klubu — první z nich byly literární Paseky Petra Hrušky, které byly pořádány v meziletí 2014—2017 v měsíční periodicitě. Formát pořadu byl na jednu stranu pevný, na druhou pohyblivý — pravidelné byly Hruškovy úvodní esejistické vstupy, následovali významní literární hosté (poslední Paseku zakončil Jáchym Topol, Paseku pak navštívili dále např. Sylvie Richterová, Pavel Kolmačka či Petra Hůlová), ale stejně dobře zde dostali prostor také mladí ostravští literáti a hudebníci (Stanislav Drastík, Matěj Antoš, Metoděj Motýl). Mnohdy byli hosty vynikající hudebníci (za všechny například skvělá Dagmar Voňková či olomoucké Tiché lodi) a konečně nepravidelnou součástí Pasek byla tzv. anketní okénka investigativní reportérské dvojice Hajný-Sosna, která s nahrávacím zařízením brázdila po ostravských hospodách a jejích štamgastech a urputně se vyptávala na otázky týkající se literatury a ostravského kulturního života. Od roku 2018 pak probíhají díky básníku Jakubu Chrobákovi v Lese literární pořady Na posedu. Pořad je koncipován mnohotvárně — večer nepatří pouze pozvanému literátovi (Na posedu přivítali například Norberta Holuba, Ivanu Myškovou či Michala Hvoreckého), ale nedílnou součástí jsou také inscenovaná čtení z děl významných českých i světových autorů (Proust, Hrabal aj.), jež dramaturgicky připravuje Jakub Chrobák ve spolupráci s herci místních ostravských divadel. Pravidelně jsou také představovány audiovizuální projekce básnických textů, jež vytváří pod vedením Moniky Horsákové studenti audiovizuální tvorby na Filozoficko-přírodovědecké fakultě Slezské univerzity v Opavě. Na těchto Chrobákových akcích je pak vždy zván básník Ivan Motýl, jenž návštěvníkům čepuje pivo a rozdává jim na papírových účtenkách básně nejrůznějších autorů.

A právě Ivan Motýl pořádá taktéž s každoroční smutnou železnou pravidelností akci pojmenovanou Butterfly Effect, jež je věnována všem obětem především drogových a alkoholových závislostí. Na začátku května v klubu Hudební bazar tedy vždy vystoupí celá řada nejrůznějších ostravských autorů napříč všemi hospodami, ve kterých se sdružují, ale také autoři mimoostravští (například Erik Frič, Vít Slíva či J. H. Krchovský), hudebníci, výtvarníci a všichni, kteří chtějí při této příležitosti literárně i jinak vyjádřit svou solidaritu. Největším ostravským festivalem je ovšem Měsíc autorského čtení, který pořádá od roku 2000 brněnské nakladatelství Větrné mlýny a který probíhá v Ostravě od roku 2010 při příležitosti, kdy se Ostrava ucházela o statut Evropského hlavního města kultury pro rok 2015.  Specifika tohoto festivalu není, myslím, nutné představovat — důležité je především to, že se v posledních letech ustálila tradice, že úvodní večer tohoto festivalu patří vystoupení ostravských autorů, které má dramaturgicky na starosti Ivan Motýl. Důležitá, ba mnohdy neocenitelná, je pro ostravské autory také možnost setkávání se se zahraničními hosty festivalu.

V Ostravě pak nefungují jen autorská čtení pro tzv. zavedené autory, ale je zde i prostor pro mladé autory, respektive si ho sami mladí autoři vytváří nejenom navzdory, ale mnohdy i s nečekaným sebevědomím. Básnířka Kristýna Svidroňová pořádá od roku 2013 Literární přeháňky, jež byly nejprve areálově poutány ke klubu Plan B, s jehož zánikem se Literární přeháňky vydaly do ostravských exteriérů a nejrůznějších hospod. Oproti poměrně tradičnímu charakteru Literárních přeháněk, jež jsou zaměřeny výlučně na poezii a prózu a jejich tradiční čtení, funguje od roku 2017 skupina Harakiri Czurakami, jíž tvoří Marek Slonina, Jan Dvořák, Vasilios Chaleplis a Adam Tomáš a která sdružuje nejenom primárně zájemce o literaturu, ale v jisté komunitní návaznosti též mladé umělce z oblasti hudby, výtvarného umění či jiných tvůrčích oblastí. Skupina poměrně pravidelně pořádá velké literární večery, na nichž se vždy představí řada mladých autorů napříč republikou nejenom pozvaných, ale též těch, kteří využijí tzv. open mic. Tvůrci této skupiny pak letos v květnu budou již druhým rokem pořádat literární festival Inverze, jenž má nesporné ambice a lze na něm pozorovat dobrou dramaturgickou práci — minulý rok vystoupil na festivalu např. Jáchym Topol, Petr Stančík či Irena Dousková, nicméně se pořadatelé také nebojí, díky své generační situovanosti, i literatury bloggerů. Již neexistující akcí, jež dávala šanci mladým ostravským autorům ve spojení s pozvanými mimoměstskými známými autory, byla Literární sprcha (2013—2015), jíž měl na svědomí básník Jan Nemček a která byla unikátní též místem pořádání ve sprchách bývalého dolu Michal v Ostravě-Michálkovicích. Úplně nikoli marginální dobovou funkci naplňovaly večery takzvaného Pohyblivého svátku (2012—2014), jež pořádal Martin Tomášek z katedry české literatury a literární vědy FF OU — setkávali se zde nejenom mladí adepti z řad ostravských bohemistů, ale také lidé zvenčí katedry, mnohdy za aktivní i divácké účasti známých ostravských autorů. Konečně každoročně lze slyšet i potkat zdejší autory na bohemistických večírcích, kde jsou pravidelně zváni na čtení a společné disputace nad literaturou.

Aktivnímu čtenáři jsou pak k dispozici čas od času kvalitní literární čtení v Knihovně města Ostravy — naposledy byla pozvána do KMO Simona Martínková-Racková v rámci akce Spisovatelé do knihoven ve spolupráci s Asociací spisovatelů. Konečně zde existují i jiná místa, kde se děje literatura spíše komunitnějšího charakteru s kvalitativně kýmající se hladinou úrovně — patří sem především literární akce v Hudebním bazaru a v bývalém Chacharkově doupěti, dnes Rock Hill Music Clubu či čtení literárních nadšenců ve Staré Aréně. V mnohých případech je na těchto akcích pozitivní ten fakt, že se autoři zde vystupující tzv. neberou vážně a akce probíhají v onom srdečném vztahu k literatuře, což nelze říci o ostravské osádce Obce spisovatelů a jejich nepravidelných literárních večerech. Vyloženě komerční záležitostí jsou pak besedy se spisovateli mnohdy pochybných kvalit (Jiří Kajínek, Vlastimil Vondruška aj.) v knihkupectví Knihcentrum. Úplnou marginálií na závěr je poměrně groteskní prostor, který ostravské literatuře a její kultuře vůbec poskytuje festival Colours of Ostrava, jenž jistou, byť nedůstojnou, část prostoru literatuře poskytl v letech 2014 a 2015.

JSME TADY

(almanachy, výbory)

Poměrně zajímavými jsou publikace věnující se ostravské kultuře. Začneme u těch, ve kterých byly přetištěny konkrétní básnické a prozaické texty oproti těm, které kulturu v Ostravě přehlížejí v literárněhistorické perspektivě. V roce 2000 vyšel dodnes velice cenný výbor ostravské kulturní scény té doby — V srdci Černého pavouka, který uspořádal Milan Kozelka (který mj. poté věnoval publikace podobného rázu olomoucké (2001) a severočeské (2000) umělecké scéně) a vydalo jej olomoucké nakladatelství Votobia. Výbor zachycuje to nejpodstatnější z tehdejší dobové tvorby napříč literaturou, výtvarným uměním, fotografií a je zakončen studií akademičky Ivy Málkové.

Jednou z nejvýraznějších publikací posledních let napříč Českou republikou je nejenom obsahově, ale také vizuálně výbor Ivana Motýla Briketa (Větrné mlýny, 2013). Kniha funguje nejenom jako jakýsi almanach básníků působících či pouze marginálně píšících o Ostravě (Jan Skácel, Milan Kundera aj.) napříč 119 lety (1894—2013). Do výboru jsou zařazeni nejenom autoři kanoničtí (Bezruč, Závada, Hruška, Čichoň aj.), ale také autoři nastupující mladé generace (Matěj Antoš, Jan Nemček, Monika Kubicová či Natálie Paterová). Jednotlivé oddíly výboru uvozují obskurní články z dobového tisku. Výbor záměrně pracuje s různými polohami — s polohou oficiálního výboru historického i soudobě generačního, ale také jako groteskní podoba reflexí Ostravy napříč jazykovými a areálovými oblastmi. Posledním, velice čerstvým almanachem tvorby ostravských mladých slovesných tvůrců je sborník skupiny Harakiri Czurakami, jenž vyšel příznačně díky komunitní podpoře prostřednictvím serveru Startovač. Výběr autorů, kteří pochází z různých koutů republiky, není nikterak filtrován, není zde žádný editorský klíč — pouze texty, které mají vypovídat o této generaci samy o sobě. Většina textů sborníku se pohybuje na hraně i za hranou jejich publikovatelnosti, nicméně i to je jasným výrazem mladé generace, která se zde především představuje a můžeme od ní (i díky její pořadatelské iniciativě) očekávat v budoucnu snad dobré počiny. Stejnou naději ve stejně kvalitativně neurovnané skupinové koexistenci projevila tzv. Bezejmenná skupina tehdejších gymnaziálních studentů sdružená kolem básníka Lukáše Bárty, jež vydala dva sborníky s vročením 2008 a 2012 a napříště se odmlčela. Za zmínku též stojí neprodejná příloha, kterou obsahovalo čtvrté číslo Protimluvu v roce 2008, jenž byl věnován veršům mladých autorů (Monika Kubicová, Lukáš Horák, Ondřej Nádvorník, Hana Jánská, Tomáš Tománek, Martin Šenkypl).

Díky již zmíněné kandidatuře Ostravy na evropské hlavní město kultury vznikla monumentální tzv. Bílá kniha s podtitulem 17 příběhů z ostravské kulturní historie. Kniha je sestavena z kulturně-historických textů zabývajících se historií nejrůznějších kulturních fenoménů na území města Ostravy (architekturou, filmem, fotografií, výtvarným umění, literaturou aj.). Výsek určený literatuře obsahuje ucelený literárněhistorický exkurz ještě dále, než jdeme v tomto textu a doporučuji jej případným zájemcům o ostravskou literární historii. Stejnou ambici má pak sborník vydaný k příležitosti sta let od založení republiky nazvaný Leoš Janáček a Tři Tygři s podtitulem Sto let kultury v Moravskoslezském kraji — část věnovaná literatuře i přes svůj hubenější obsah v podstatě odpovídá podobnému záměru, jaký měla Bílá kniha a textovou příbuznost pak stvrzuje i její autor Zdeněk Smolka (FF OU), který byl i spolutvůrcem textu v Bílé knize (společně s Jakubem Chrobákem a Liborem Magdoněm). Posledním shrnujícím výborem je sborník vydaný u příležitosti dvaceti let fungování Antikvariátu a klubu Fiducia (2018), který překvapivě není cele věnován místu samotnému, jak by se v „jubilantském“ tisku očekávalo, ale mnohdy texty překračují horizont místa a shrnují (v příspěvku Jana Malury) kontury ostravského literárního života mezi léty 1998—2018.

OKOLO DESET TISÍC PIV

(blízké okolí Ostravy)

Pro Ostravu je typické, že se neuzavírá, zve k sobě ty, o kterých je nejenom slyšet, ale také všechny blízké. Neuzavírá se do své výlučnosti a přátelsky respektuje své okolí a je s ním v nesmírně kumpánském vztahu. To platí nejenom o nejbližším okolí, kterým je Hlučín, Opava či Frýdek-Místek, ale též silné vazby sahají od Českého Těšína a Třince až po Brno či Prahu. Zásadní jsou ovšem samozřejmě lokality severní Moravy — jak již bylo výše zmíněno, v polovině devadesátých let navštěvovali ony motýlovské harendy mnozí blízcí — z Těšínska do Ostravy jezdívali především Bogdan Trojak s Vojtěchem Kučerou, kteří v té době zrovna zakládali Wendryňský literárně-estetický časopis Weles, jenž časopisecky navazoval na snahy bratří Motýlů a jejich časopisu Modrý květ. Z Těšína byla přítomna Renata Putzlacher, která je čas od času přítomna v ostravském literárním životě i v dnešní době.

Mezi místa, kde se po zániku Černého pavouka setkávali ostravští umělci, pak patřil především hlučínský Červený kostel, kde pořádal večery Ivan Motýl, který na tuto svou činnost v budoucnu navázal galerií Rubrum v Ostravě-Přívoze a následně opět hlučínskou tajnou krčmou Würst, která je i v současné době (ne)pravidelně aktivní. Motýlova dramaturgie je velice specifická — tato setkávání nejsou založena ani tak na prezentaci celistvého díla pozvaných účinkujících, které Motýl dlouhodobě rekrutuje z nejrůznějších uměleckých řad, ale vždy jde spíše o obecné téma, kolem kterého jednotliví umělci (třeba jen jednou básní, jedním obrazem, jednou písní) krouží a výsledkem je vždy jakási kolektivní radost z objeveného. Nesetkáte se zde s artificialitou a do sebe zahleděnou vážností, ale s typickým nadhledem, mnohdy vytvářeným až ad hoc na místě konání.

Opodál Hlučína je pak Opava, kde působí několik svérázných osobností a subjektů — nejvýraznějším nakladatelským subjektem je zde od roku 2007 Perplex pod vedením básníka a pedagoga Dana Jedličky spolu s Janem Kunzem a Martinem Kubíkem. Úspěchem jejich nakladatelské činnosti je například několikerá nominace na Magnesii Literu. Další výraznou osobností Opavy je básník Ondřej Hložek, jenž společně s Jakubem Chrobákem pořádá od roku 2007 večery Básnických hlasů věnované především, jak už z názvu logicky vyplývá, poezii. Básnickým hlasům nelze upřít dlouhodobě kvalitní dramaturgii a neobvykle vysokou návštěvnost z řad tamních studentů bohemistiky a široké veřejnosti — v současné době ovšem došlo k ukončení činnosti tohoto pořadu. Hložek také pořádal další literární události (tzv. Literární myslivnu, literární festival na zřícenině Vikštejn aj.). Konečně kousek od Opavy se nachází obec Branka u Opavy, kde kdysi přebýval také Petr Bezruč a kde žije a pořádá od roku 2014 v červnu Branecký literární festival básník David Bátor — hosty skromného, takřka sousedského festivalu byli například Pavel Kolmačka, Vít Slíva či letos pozvaný Jakub Řehák. K Ostravě velice blízko mají básníci Vít Slíva (jenž sám sebe občas označuje s humornou nadsázkou jako největšího slezského básníka) či Petr Čichoň.

Trvale silné vazby má Ostrava na Frýdek-Místek a literáty kolem básnířky Dagmar Čaplyginové (Vít Adamus, Radovan Jursa ad.), která od roku 2011 organizuje literární pořady ve frýdecké Svatojánské věži (hosté byli např. Jaromír Typlt, Petr Váša aj.). Před dvěma lety byl též vydán sborník k pětiletému výročí této akce — sborník je vkusně vyvedený: každý ročník má svůj malý aršík, všechny pak drží pohromadě černý skládací karton. Frýdecký pedagog Libor Magdoň je pak častým moderátorem mnoha literárních pořadů a diskuzí v ostravské Fiducii.

Za několika kopečky za Frýdkem se pak nachází valašský Vsetín, který má k Ostravě velice blízko především díky Jakubu Chrobákovi a Pavlu Kotrlovi a tamním významným osobnostem, které má Vsetín v osobě knihkupce, nakladatele a básníka Dalibora Maliny, respektive zesnulé významné osobnosti české literatury, kterou byl Mojmír Trávníček. Pavel Kotrla s Jakubem Chrobákem vydávají časopis Texty, jenž se může jako jeden z mála u nás pochlubit dvacetiletou existencí, která je i přes rok založení v roce 1996 stále stejně pevná. Časopis vychází ve skromné podobě přeloženého malého formátu, obsahem ovšem velice kvalitní, publikující dobré české a zahraniční autory a přesné recenzní texty. Nakladatelství Dalibor Malina a poměrně čerstvě nakladatelství Klenov se pak zaměřují především na regionální autory, které však vybírají stejně pečlivě jako svého času Mojmír Trávníček (jehož knihy vzpomínek Skryté letokruhy (2001) a v Letokruzích naboso (2009) vydal pod edičním dohledem Jakuba Chrobáka právě Dalibor Malina).

Významným spojníkem pak bylo na počátku devadesátých let revue a nakladatelství M.U.K.L. (Mladé umění k lidem), jež fungovalo mezi léty 1989 až 1991 a které vedl Tomáš Koudela (pseudonym Jan Vrak), kde vydal knihu například Petru Motýlovi Ten veliký veliký kamenný dům nebo hrad tam daleko daleko v horách (1990). Po roce 1991 se pak z nakladatelovy vlastní vůle M.U.K.L. včleňuje do nakladatelství Votobia.

NA OKRAJ

Mohli bychom i dále hovořit o mnoha dalších osobnostech nejenom ostravského literárního osazenstva, ale také například o lidech, kteří jsou s literaturou ve styku a vytváří například rozhlasové literární pořady: svého času Miroslav Zelinský připravoval na Českém rozhlasu pořad Vikýř společně s Radovanem Lipusem, Janem Balabánem a Ivanem Motýlem; v dnešní době pak Eva Lenartová, Monika Horsáková, Iva Málková… Dobrým literárně-kulturním informačním směrníkem jsou Šlépěje Petra Stacha (publikované na Facebooku), kde každý měsíc sleduje veškeré literární akce v Ostravě. Jak již bylo zmíněno, letos proběhl druhý ročník kulturních ostravských ocenění Jantar, kde je odbornou porotou oceněna nejpozoruhodnější literární osobnost předešlého roku vzhledem k aktuálně publikované knize — první ročník byla cena udělena im memoriam Jaroslavu Žilovi, letos in natura Ireně Šťastné za její knihu Sen o třetí plíci (Protimluv, 2018).

NIKOLI ZÁVĚREM… ALE ÚVODEM!

Autor textu stejně jako dávný autor papyru zcela jistě nezaznamenal úplně vše, byť se snažil být co nejvíce objektivní a mít v jistých ohledech chápající nadhled — ne vždy se tento nadhled ovšem dal aplikovat; dali by se vyjmenovat další autoři (např. básník a literární historik Jakub Guziur, jeho kolega z katedry anglistiky Stanislav Kolář, Yvetta Ellerová či autorka vystupující pod pseudonymem Vilemína Ginsbergová) či možná byli někteří autoři (či události) opomenuti, což autor bere cele za svou chybu a prosí za čtenářovu velkorysost — mám nicméně za to, že jsem to nejpodstatnější z místního literárního života vyjmenoval a čtenáře snad nalákal na návštěvu města mnohem zelenějšího a na kulturu bohatějšího, než si většina lidí v ČR představuje.

Chci nakonec poděkovat všem autorům, kteří mi poskytli své ještě nepublikované texty a taktéž jsem velice vděčný za jejich trpělivost a vstřícnost, Petru Hruškovi pak za ochotu poskytnout po nedávno vydané básnické knize alespoň čerstvý text z připravované monografie o Ivanu Wernischovi. Čtenářům se pak omlouvám, že zde není uvedena výběrová autorská bibliografie — spoléhám zde na čtenářovu ochotu propídit se po konkrétních knihách výše zmíněných autorů.