V neděli, právě, když jsem psala tento článek, jsem se dozvěděla, že byla zavražděna bulharská novinářka Victoria Marinova.

Rap je uměním zpřítomnělé poezie, a nejvýraznější interprety tedy zákonitě vede k bezprostřední reflexi současnosti. Taková poezie opouští bariéry literárních kaváren a vychází „ven“.

No jasně, to je hrůza, bejt bez internetu, horror life!

Práva člověka jsou podle Dugina pouhými právy na nepřekonávání sebe sama, jsou „právy malého člověka“. Takový přistup může mít pochopitelně i brutálnější podobu, pokud konkretizujeme onu kolektivní subjektivitu, již člověk je, namísto toho, aby byl jedincem; třeba ve výroku „národ je vším, jedinec – ničím“.

Těžko říct, co by tomu celému řekl Hollinghurst, nositel Man Bookerovy ceny. Kňourek každopádně svým tvrzením porušuje Zákon o Českém rozhlase ohledně důstojnosti funkce člena Rady

V bezbřehosti identit, anti-egu jungiánského kolektivního ne-jsoucna není žádné distinktní rozlišení „on“ nebo „ona“, je pouze celistvé „my“. Archetyp „draka“ či „saně“ nabývá v Klímově textu významů žravé propastnosti…

Když pominu Joyceovu obtížnou mánii brát sám sebe za Boha (sese Deum asserere; se prendre pour Dieu; себя Богом считать), která mi konečně ujasňuje, proč je mně osobně celé jeho dílo protivné, když pominu také otázku, zda je ten výrok správně přetlumočen, protože ho tu čtu česky – s tímto zářným pokynem se rázem ocitáme na druhém, nejzazším konci překladatelského konání.

Od 14. května 2018 Oleh drží hladovku, někde na Sibiři až v Labytnangi. Hřebík, který se neohne.

Radikální umělec se zavazuje znovu a znovu podstupovat pouť do hlubiny. Tato cesta ale nemá konec, na jejím konci není zpráva či informace.

Osy výpovědních linií se pohybují ve zvláštním řádu mezi bludnými kameny na koncích cest v labyrintu hodin, dní a let. Útržky niterných vzpomínek, všechno, co mělo zůstat skryto, příběhy obyčejnosti a denních banalit, vybledlé fotografie v rodinných albech jsou jako zápisy času, jež pomáhají rekonstruovat mnohost světů, intimních genealogií a dějů, na něž se zdánlivě zapomnělo.

V našich končinách jsme svobodní, ale tak nějak. Pořád si ještě pleteme černou s bílou. Chybí nám totiž vize, jakým státem chceme být.