Nejdřív kýble od barvy
v trávě u cesty

A pak chlap
s válečkem na dlouhé tyči
jak soustředěně natírá chodník k letišti
jásavou červení

Některým věcem
tu člověk těžko porozumí

Naleju ti, tu si sedni –
hojnosti léta naplnily kuchyň
hřeješ si záda, rarachy v peci schované
sklep nakrmený jablky, v dlaních rýhy
pára z Huštýna nad kastroly

Pod mostem vykvete novinami,
níže po proudu obepluje skálu,
promluví s rybáři o exotickém koření,
cestou k přístavu nechá v kůře
zahnízdit párek duhových pstruhů.

svět přichází o rozum
drží se u toho za madla
po promrzlých schodech
pomalu
jako starší člověk

přijď si pro mě
bože dobrý
skutečný jak
ucho kobry

A najednou to zas ucítil. Jako zamlada. Jako by dostal ránu elektrickým proudem, v celém těle ho zabrnělo. Pozdrav ze zdánlivě zapomenutých časů, a přece tak známý.

V tu chvíli, kdy si pan de Luca představil, jak jeho jediná holčička umírá v plamenech uprostřed záhonů s mrkví, pórkem a celerem, toho už na něj bylo moc.

Bobule už mají barvu plamenů. Vypadnout z domova, to každopádně. Pracovat. Účastnit se dění. Potkávat lidi, potkat ty pravý. Anebo číst, psát, sbírat materiál. Soustředit se. Chodit na němčinu. Něco našetřit. Zbavit se strachu. Ze sebe a ze samoty. Dává to smysl. Všechno teď dává smysl.

Bondy ovšem nebyl pouhá loďka, bezvládně zmítaná na hladině oceánu jeho psychického vyšinutí a panického strachu z tajné police a vězení. Podle mne stvořil Bondy pana Hydeho do jisté míry i vědomě, aby mohl dr. Jekyll sloužit Mr. Hydeovi jako vějička úřadům – tomuto světu.

Vydal Radek Ocelák 2020, přeložila Adéla Gálová.

Nejdříve vyrostou z člověka znavené oči, jimiž do něj vstupuje svět, teprve potom nos i ústa, aby měl odkud promlouvat.

Tak se šeptuchou po více než padesátileté praxi paní M. stal její synovec. Neměl rád, když ho nazývali šeptuchou, snažil se být jenom tím, který léčil. Dělal i kostelníka.