Přes převažující civilní a civilistickou tóninu a přes nevyhnutelné stoické a skeptické ladění velké většiny veršů nakonec Dušan Spáčil – ať ve své osmé básnické sbírce promlouvá jako jin, nebo zároveň pořád ještě i jako young – nezapře své lyrické pnutí. Možná ani postlyrické nebo občas paralyrické nahlížení každodenního člověčího všehomíra, sužovaného neslitovnou nelyričností uplývajícího, ne-li již odumírajícího času.
O některých knihách veršů se hojně mluví, o jiných se zase z různých příčin ponejvíce mlčí. Spousta básnických sbírek se recenzního hodnocení nakonec nikdy nedočká a příručky akademické bývají v tomto ohledu takříkajíc děravější než ementál. Též z tohoto pohledu je záhodno si přiblížit dosavadní literární tvorbu letošního sedmdesátníka Dušana Spáčila, který je ovšem známější jako pisatel literatury faktu a autorizovaných knižních rozhovorů (nejen s herečkami a zpěvačkami). Především ale má na svém tvůrčím kontě také sedm básnických sbírek (připomeňme aspoň dvě poslední, či přesněji řečeno předposlední: Existenciální kakao a Veď mě ve tmě). Nedávno k nim přibyla knížka osmá, ilustrovaná zkušeným Janem Gablerem a záměrně nazvaná poněkud nečesky Jin a young.
Malá odbočka snad mnoho škody nenadělá, tudíž si položme nestárnoucí otázku, na niž není přesvědčivá odpověď: mají být v básnických knihách doslovy čili knižní komentáře, anebo nikoli? Všeobecná současná tendence praví, ne-li si dokonce diktuje, že ani náhodou: jednou si to nepřejí nakladatelství, podruhé sami autoři a autorky, potřetí se dosti nejapně argumentuje tím, že buď se tím pádem publikace prodraží, anebo – kdo nevěří, ať si to poslechne – doslovy prý stejně nikdo nečte. Dalo by se namítnout, že někdy se naopak čtou s náležitým zaujetím právě doslovy, o něž může být větší zájem než o vlastní text (což platí zejména u vydání nedotknutelných a nečtených klasiků), navíc takové dovětky mohou být rozličné: vyznání autorovo, dobrozdání jiného tvůrce, reflexe kritická.
Právě Spáčilova literární, v prvé řadě básnická tvorba, vznikající již dvacetero let, by si arci zasloužila shrnutí retrospektivní povahy, vyzdvihující zejména případný autorův tvůrčí vývoj (anebo možná i svého druhu ne-vývoj čili utkvění ve zvolené poetice). Hledání společného jmenovatele ovšem v jeho případě není ani v nejmenším jednoduché a také se ho možná nemusíme natotata dopídit: do konstantních žánrových nebo tematických kategorií čili přihrádek zasadíme jeho verše vskutku jen stěží; jsou zpravidla poněkud mimoběžné, ba i mimo zavedené básnické a básnivé zvyklosti. Nemělo by jít o přílišnou simplifikaci, když se odhodláme v obecné poloze charakterizovat Spáčilovo básnění jako poezii uměřeně nonkonformní, ale i jako poezii vyhraněně generační. Zároveň skoro neměnnou.
Nikoli náhodou jsme na to v recenzi pro Tvar upozorňovali už před pěti lety ve spojitosti s autorovou tehdejší sbírkou Existenciální kakao. Přičlenili jsme tenkrát, snad oprávněně, Dušana Spáčila k pokolení tvůrců, které se výrazně prosadilo již na konci osmdesátých let minulého věku a které ztělesňují (resp. ztělesňovali) básníci jako, namátkou, Svatava Antošová, Lubor Kasal, Lukáš Marvan nebo již notně pozapomenutý Albert Kaufmann. Tuze podstatný nesoulad mezi těmito poety a autorem Jin a young se pravděpodobně opírá o strohé literárněhistorické konstatování, že jejich generační vrstevník Spáčil vydal svou poetickou prvotinu mnohem později, až na počátku nynějšího tisíciletí, ergo se nestal jejich básnickým souputníkem. Načež se nestal ani jedním z mluvčích mytických „devadesátek“.
Jak přesto zkusit pojmenovat názorové rozhraní mezi autorovou tvorbou z roku 2020 a mezi jeho teď předkládanou poezií novější? Ač si ošemetně pohráváme se závažnými pojmy, přesto se může zdát, že v jeho verších „ubylo“ takřečené lyrizace nebo spíše lyrizovanosti, vtělující se i do úderné, nemálo rozverné, často i spíše nerozverné poetické hravosti, kalkulující s aktuálním apelem na čtenářovy či posluchačovy smysly. Teď už je básníkovo životní nazírání o poznání netoliko skeptičtější, ale v prvé řadě sarkastičtější. Jako kdyby, jak píše v jednom čtyřverší, vskutku mu
řekl jeden ničema
nedá se věřit ničemu
Marxovi ani Nietzschemu
s. 20.
Zde nejde o pouhé hrátky se slůvky a jmény, nýbrž o hutný a neúprosný, byť neslzavý a neplačtivý ortel nad nehumánní dobou. Jak v ní zůstat lyrikem?
Stejně jako v minulých sbírkách napořád zůstává středobodem Spáčilovy postlyrické básnické dikce v latentní podobě skryté generační výpovědi stálý „pocit sdílené současnosti“. V rámci tohoto sdílení ve zmíněné výpovědi poté nejenom přetrvává, ale vehementně sílí poetovo přesvědčení či seznání, že svět se napořád ke všelijak nonkonformním, zejména však „lišícím se“ jedincům včetně nebanálních básníků staví čím dál víc nepřátelsky. Má pak individuum být příležitostně víc jin než young či spíše young než jin nebo nejlépe současně obojí? Nakonec není divu, že výrazná ekipa autorova pokolení dospěla nebo dospívá k postoji, který měl celou sbírku uzavírat. Tato sarkastická deklarace nakonec vyznívá též jako opožděný generační manifest a s nepatrným zkrácením si jeho text zpřítomněme:
Čtěme: „Bůhvíodkud dorazivší cvoci / ukradli nám revoluci. / Fanatici s náklonností k moci / ukradli nám revoluci. / Politici s prapodivnou opcí / ukradli nám revoluci. / Hlasy davu, který právě procit, / ukradly nám revoluci. / Vlci skrytí vprostřed stáda ovcí / ukradli nám revoluci. / V krvi bitev vykoupaní sobci / ukradli nám revoluci. / Stvůry, které chodí jenom v noci, / ukradly nám revoluci. / Preláti a kněží jako černí raci / ukradli nám revoluci. / Hnědí, modří, vlastenci i naci, / ukradli nám revoluci. / S puškou v ruce, s ohněm v srdci /ukradli nám revoluci. / […] / Tvoji, moji, Adamovi vnuci / ukradli nám revoluci. / Malí kluci chvíli po poluci / ukradli nám revoluci. / Zvířata, co nechtějí být v kotci, / ukradla nám revoluci. / Děti, které odmítají podobat se otci, / ukradly nám revoluci.“ (s. 18–19) A co básník?
Dušan Spáčil se ale přes pohroužení do sarkasmů neubrání ani přirozenému ponoru do nostalgie, což je zde zřetelné i v cyklu básní, u nichž nejvýmluvnější je jejich věnování, opět takové, které prozrazuje či alespoň naznačuje autorovu generační příslušnost. Nikoli náhodou zrovna v oddíle možná morbidně nazvaném „Havrani“ (dozajista zčásti s odkazem na zlověstného ptáka v básni Edgara Allana Poea) najdeme verše postupně věnované nejprve Johnu Lennonovi, pak Micku Jaggerovi, Bobu Dylanovi, Leonardu Cohenovi, Georgi Harrisonovi, Artu Garfunkelovi a pak dokonce hned dvakrát též Paulu Simonovi. Zastřeně i oněm zmizelým časům, kdy „svět bejval kdysi kulatý“ a kdy „dřív shůry zněly jenom zvony“ (s. 59), tj. časům, co jsou pryč a ani království nepostačí k získání snové naděje.
Přes převažující civilní a civilistickou tóninu a přes nevyhnutelné stoické a skeptické ladění velké většiny veršů nakonec Dušan Spáčil – ať ve své osmé básnické sbírce promlouvá jako jin, nebo zároveň pořád ještě i jako young – nezapře své lyrické pnutí. Možná ani postlyrické nebo občas paralyrické nahlížení každodenního člověčího všehomíra, sužovaného neslitovnou nelyričností uplývajícího, ne-li již odumírajícího času. Zmíněná skepse má veskrze generační kontury, leč také zmíněný stoicismus prozrazuje své generační opodstatnění – jenže i z pohledu „života ztraceného člověka“ a za nenávratně deprimujícího „suchého ticha“ je přece i nadále lyrickýma očima zapotřebí vnímat, že „hvězdy dál hnízdí ve svých souhvězdích“ a že
tma tiše vzlíná z uliček a zdí
s. 24.
Nakladatelství Šulc–Švarc
Faubion Bowers na mnoha místech s chutí cituje taktéž ze skladatelových deníků, které představují jednak vášnivý literární výtvor o sobě, jednak specifickou ukázku tehdejší evropské symbolistické a dekadentní esejistiky. Můžeme však v nich rozpoznat též pozoruhodné paralely s úvahami a texty vzdáleného Skrjabinova vrstevníka, byť o něm skladatel nepochybně nic netušil: totiž s filosofickými listy nebo se „záznamy extatikovými“ z pera našeho nietzscheovce Ladislava Klímy.
Nadhoďme malý exkurs: v nedávno vydané akademické příručce V souřadnicích neklidu, shrnující literární žeň minulého desetiletí, není o knihách Přemysla Krejčíka ani slůvko, ba ani písmenko, ačli se v kompendiu chvalořečí básníkům i prozaikům zjevně průměrnějším, které bychom za podílníky novodobého životního pocitu pokládali jen stěží.
Jistěže je Nikolaj Ivaskiv evidentní poetický příslib a záblesky jeho talentu živě a působivě světélkují v mnoha verších a v mnoha básních. Promlouvá z nich poučené tíhnutí k postromantickému vnímání neromantického světa a nejpřesvědčivější jsou zejména tam, kde z nich posmutněle sálá vyznavačská generační tónina.
Ano, řeč básnická i básnivá se v autorčině podání dílem šumně line jako lahodný proud poetických obrazů, dílem naprosto přirozeně vstupuje do euforické litanické polohy, odkazující stejně bytostně namátkou k Máchovi nebo rovněž k biblicky temperovaným textům, připomínajícím rozmanitá prorocká vidění a ještě proročtější zjevení.
Ve vyprávění o nemálo zvláštních, pravděpodobně vybájených postavách žijících v nudném světě, v němž se nic mimořádného neděje a vše se odehrává v racionalisticky sterilních mezích, se zdůrazňuje nepoměr mezi touto skomíravou každodenností a utajeným mikrosvětem.