Bylo nebylo: svého času mi mladý literát Přemysl Krejčík (1991) poskytl svou básnickou sbírku, leč vymínil si příslib, že o ní nikde a nikam nic nenapíši a snad ani pranic nepovím. Sliby se mají plnit a neměly by být plané, pročež jediné, co po letech přesto prozradím, je nepopiratelná skutečnost, že se tenkrát autor na záložce představil veřejnosti coby „býložravec a básník“. To už je ale minulost a v loňském roce tento pilný romanopisec, nyní žijící v Pardubicích, vyrukoval už se čtvrtou knihou veršů nazvanou Propadání, která by si nepochybně zasloužila kupříkladu Cenu Jiřího Ortena. Věková hranice je však neúprosná, nezbývá než si vyfantazírovat situaci, jak se nedávní básničtí laureáti „Ortenovky“ po přečtení Krejčíkova titulu houfně s pokorou vzdávají. Leč ceny jsou vpravdě jen přibližné.

Zapropadejme se tudíž s kritickou vervou do Propadání. Stojí v něm černé na bílém, že jde o jedinou skladbu, čítající 366 veršů rozdělených do dvanácti částí, přičemž tento opus (být to v nepřestupném roce, nejspíše by měl pouhých 365 veršů) prý vznikal od 1. ledna až do 31. prosince 2024. Na Východě se už předlouho zabíjelo, ve středoevropských Čechách bylo k volbám ještě daleko. Přímo o tom ale řečená skladba není, vskutku promlouvá v nadčasové i ve veskrze časové rovině o všeskomírajícím „propadání“ lidské situace, o deprimujícím stavu civilizace nebo o odumírajícím životním elánu. Žádné srnky v kapradí, žádné veršovánkové skládačky. Co žánru se týče, sbírce by asi slušelo označení moderní pásmo, klasik Apollinaire by však její dikci vnímal co sžíravě pesimistickou. Oprávněně.

Svět se pochopitelně od času autora proslulého Pásma během stovky let změnil k mnohonásobnému nepoznání a také Přemysl Krejčík již navazuje na mnohem dramatičtější linii evropského básnictví. Zůstaneme-li v českém literárním světě, nynější skladba má předky v existencialisticky temperovaných poémách či podobných pásmech Zbyňka Havlíčka, Jiřího Koláře či později Ivana Diviše. Pokud si připomeneme, co všechno před nedávnými lety Divišovy „oči musely vidět“, mladší básnický mluvčí naší přítomnosti vše spatřuje a pojmenovává neméně trýznivě a snad ještě beznadějněji: ni jiskřička naděje se totiž v propastech jeho Propadání neobjeví a není kde ji rozpoznat.

Krejčíkův expresivní lament de facto představuje pochmurný monolog skládající se z dvanácti „žalozpěvů“. Zkusmo se zaposlouchejme: „za těžkými závěsy slastně dýchá umírání / mezi skly potí kusy identity / slova opřená o vlastní důležitost / ti čenichající dravci, schovaní každý ve svém rohu / sledujeme cizí války, rozumujeme z bezpečí / za každou stěnou číhá zlo naturální humanity / i bouchnutí dveří se stává deklarací nepřátelství / až ze skoků od radosti padneme vyčerpáním / probudí nás zvuky všednodenní bezohlednosti / a vypalující radost slunce / nám vymlátí zuby falzetem stáří a zla / tu cestu do hlubin těla, který se už teď zevnitř rozkládá / si dláždíme škálou tvarů i chutí kamení / v pachu gumy a dezinfekce / nepostřehneme, kolikrát jsme oboustranně překročili hranici / možná že vrypy v kalendáři / prozradí, jak daleko jsme od nejbližší zhouby / nejhorší je čekání, až pak to ostatní“ (s. 13).

Takto zaznívá víceméně nahodile vybraná ukázka z V. části básníkovy skladby, fragment, v němž by se měl zrcadlit zvolený autorův soustavný příklon k asociativnímu proudu reflexí, dojmů a vjemů, diktovanému vědomím téměř bezbřehých souvislostí dlouhotrvající civilizační krize. Ovšemže jde o veskrze estetickou reakci: Krejčík nemá sebemenší snahu vnášet do textů momentky politologické, natož politizující povahy. Jeho reflektování života kolem nás i života v nás je skoro výlučně zprostředkováno převážně v psychologické rovině, a to jak té racionální, tak i té emocionální. Jde o místy až strhující básnickou výpověď, připomínající slavné lamentace tváří v tvář mnoha nekonečným společenským marasmům. Rovněž v Propadání se až štítivě pranýřuje nejsoučasnější bída světa.

Nahlédněme i do autorského monologu či rozjitřeného recitativu v IX. části, v níž se básník mj. táže:

Kolik zvuků potřebuješ k melancholizaci horkýho odpoledne?
co vypovídá o naději víc než racek zastavený v protivětru?
a co víc o všem ostatním než náhled do nákupních a odpadních košů?
bojíš se pohledu do zrcadla nebo ve zčeřenou hladinu?
mám strach z přeplněných koridorů a propadajících se dutých kmenů – proč?
dneska jsem zavraždil spícího komára, čí mám na rukou krev?
a čí krev z nás vlastně teče, když nás opouští násilím?
kdo vlastní déšť odnášející domy a majetky?
patří zaplavený promenády rybám nebo odpadkům?
bolí kousnout se do záclon?
pálí jasněji slunce v očích nebo na prohřátým plátu plechu připlácnutým na holá záda?
s. 21–22.

Ať však tenhle brutální poetický lament vnímáme víc jako recitativ, nebo jako novočasové pásmo, neubráníme se konstatování, že by si ho jako svůj bytostný monolog o stavu společnosti a zejména o stavu naší „postpaměti“ s chutí a s  pochopením přáli co nejnáruživěji deklamovat i mnozí soudobí Hamletové a Wertherové: jde totiž také o nikoli a jakkoli bolestínské, nicméně a nýbrž o nejméně sedmibolestné generační vyznání. Pokud se opět dovoláme klasiků, pak kráčí o básnickou „zpověď dítěte svého věku“, záchvěvy literárního romantismu však v tomto autorském manifestu svého druhu už nenajdeme ani s příslovečnou lucerničkou. Anebo máme klapky na očích a Krejčíkovo Propadání naopak představuje vášnivou ukázku stoického literárního romantismu z počátku 21. století?

Pohříchu však pravděpodobně nepochopenou a nedoceněnou. Nadhoďme malý exkurs: v nedávno vydané akademické příručce V souřadnicích neklidu, shrnující literární žeň minulého desetiletí, není o knihách Přemysla Krejčíka ani slůvko, ba ani písmenko, ačli se v kompendiu chvalořečí básníkům i prozaikům zjevně průměrnějším, které bychom za podílníky novodobého životního pocitu pokládali jen stěží. Nejen to: vždyť právě některé rané prozaické práce Krejčíkovy by se daly souhrnně charakterizovat jako tematické ztělesnění zmíněných „souřadnic neklidu“. Nepochybně takto erupticky „neklidné“ je též Propadání: ani stopy tu nenajdeme po veřejném sebezhlížení. Zato se v něm srdnatou poetickou optikou nahlíží svět, v němž žijeme a jenž se jeví coby „nestvůra“.

Nechť jako třetí výmluvné intermezzo poslouží další výňatek z autorova lamentu, z XI. části: „ptali jsme se, co znamená vykoupení? a záleží na něm ještě vůbec? / ‚vykoupení‘ řekli nám ‚je sbírání trusu nevědomých v intimním prostoru ložnice a odpadlé srsti neznalých naší existence‘ a pak tiše sublimovali / nebo jen uvnitř tvojí hlavy zapadali propocenou vystýlkou polštáře / kvičeli, do hlubin fascinováni objekty pohlcujícími světlo / a my sledovali tváře stáří v jejich pestrosti na škále od absolutního zla k bezpodmínečné laskavosti / hlavy se nám neštěpily v předtuše blížícího se vyčerpání posledních drobků nedospělosti / a ptali jsme se: jaká je hodnota vítězství v boji, který jsme jen předstírali a za dveřmi se smáli spolu s nepřítelem?“ než

nás dožene stín vlastní budoucnosti
s. 27.

Takováto tečka za skicovitou interpretací Krejčíkova pásma či skladby se skutečně nabízí: předkládané rozkacené a rozhorlené básnické přemítání či spíše lamentování o palčivých traumatech nejen autorova pokolení, ale veškeré naší přítomnosti (přirovnávané pramálo laskavě k „pachu zatuchlého květinářství“) se po celých 366 dní odvíjí ve zmíněném „stínu budoucnosti“. Jenž hrozí propadáním.