Možná jsem si celou dobu kladla špatnou otázku. Nejspíš ani tak nejde o to, co je víc. Spíše se jedná o hledání rovnováhy tam, kde je každý krok nejistý. Možná že inspirace není voda v naší pomyslné studně, ale vědro, které spouštíme dolů. A disciplína slouží jako lano, jež nám vodu pomáhá vytáhnout.
Sedíš u stolu, bříška prstů hladí hrany klávesnice. Vedle blikajícího symbolu kurzoru však nepřibývají žádná slova. Ticho pokoje již pěknou řádku minut nenarušuje pravidelné klepání kláves. Obrazovka zešedne, a nakonec samovolně zhasne.
Tak ráda bys pokračovala v započatém příběhu. Očima přejíždíš po místnosti, kterou stejně znáš nazpaměť. Na moment zrakem obsáhneš skrz okenní tabulku obrysy venkovního světa. Pointa ti však uniká. Hledáš inspiraci, jiskru, nápad, ale nejsi ani o krok blíž. S ironickým úsměvem si vzpomeneš na své dosavadní spisovatelské úspěchy. Psala jsem to vůbec já? napadne tě. Tentokrát tě tvá múza nechala na holičkách. Co teď s tím?
„Inspirace je všude kolem nás, stačí se rozhlédnout,“ slýcháváme od úspěšných spisovatelů i jiných tvůrců. Možná s tímto tvrzením stejně jako já souhlasíte jen v určitých etapách svého života. Krátce – když jste inspirováni. V opačném případě se může v člověku probudit chuť po krvi.
Přesto musím uznat, že se toto klišé zakládá na pravdě. Inspirovat nás může cokoliv od banálního prožitku po pohled do přírody. Sama se ráda obracím do svého okolí, když potřebuji napsat uvěřitelnou postavu nebo vymyslet popis pokoje. Inspirací se stává i věta pronesená v kompletně odlišném kontextu, letmý pohled, outfit, silná emoce nebo třeba vtip.
Jako zajímavou techniku inspirace bych uvedla vymýšlení alternativních scénářů. Ať už jde o dějinné události, nebo jen krátkou zápletku, jíž jste byli svědky, lze takový alternativní konec protáhnout až do knihy. Ostatně to se povedlo například Aleně Mornštajnové románem Listopád.
Avšak co vůbec inspirace je? Trvá tak krátce, že se nedá pořádně zachytit či definovat. Připomíná spíše impuls, popud, chmýříčko, které ti uletí, když po něm ihned nehmátneš. Někdy vypadá jako matný dojem, vzpomínka, již se ti nedaří tak úplně vyvolat. Fotografie nejasných obrysů. Především je však individuální, jen málokdy se o ni můžeme podělit, nebo ji dokonce s někým sdílet.
Napadá mě, že inspirace snad není jen momentální mihnutí. Možná vzniká z našeho podvědomí, zpracováváním podnětů i zkušeností. Možná spisovatelství (a ostatně kterékoliv tvoření) nemá počátku ani konce – mozek se tématem zabývá neustále, třebaže to nemusí být na první pohled zřetelné. Reflektujeme prožitou realitu, vidíme svět i veškeré dění v souvislostech, proč by to s tvůrčí činností mělo být jiné? Pokud přijmeme tuto myšlenku, musíme se smířit s tím, že inspirace není žádná náhoda, ale disciplína přemýšlení, která se nám v záblescích ukazuje v různém čase i příležitostech. Jednalo by se tedy o výsledek dlouhého procesu skrytého v našich myslích.
Legitimní strategie při jakékoliv tvůrčí činnosti je i doslova lov inspirace. Stačí otevřít libovolné médium, vyjít mezi lidi, pozorovat. V teorii vylézáme z pomyslné ulity a čekáme, až nás něco „cvrnkne do nosu“. V praxi je to o poznání složitější. Myslím, že nejdůležitější je umět rozpoznat zrno od plev, tedy dobrý nápad od tuctových. Z pocitu beznaděje se velice snadno sklouzne k tomu, že se věnujete špatnému nápadu jen proto, abyste něco napsali.
Přesto je důležité umět se pohnout z místa. Stejně jako při pracovních projektech nebo školních úkolech je dobré dát dohromady co nejvíc nápadů a při jejich vymýšlení se příliš nezdržovat posuzováním jejich kvality. Díky brainstormingu, který lze například omezit časově, se můžete dostat k nevšedním idejím nebo postřehům.
I tak se občas stane, že papír zůstane prázdný. Múza se prostě zrovna ten den rozhodne políbit někoho jiného. Myslím, že v ten moment je klíčové zachovat klid. Pokud vám doslova nehrozí váš nakladatel nebo nepíšete text v šibeničním termínu, nejde o život. Dobrým řešením může být změna prostředí, například krátká procházka, při níž se myšlenky rozvíří. Domnívám se, že spousta skvělých nápadů vznikla právě za chůze. Na kombinaci tělesného pohybu a svěžího vzduchu prostě něco bude.
Jestliže jste někdy psali příběh inspirovaný skutečnou událostí nebo svými blízkými, dobře tento pocit znáte. Text je dopsaný, ale někde uvnitř cítíte, že byste ho měli nejprve dát přečíst osobě, jíž se přímo dotýká. Doufáte, že jí vaše zpracování neublíží. Ba naopak, že ho ocení. A pokud se tak opravdu stane, je to nádherný pocit.
Může však nastat i opačná situace – daná osoba bude text nesnášet. Nebo hůř, třeba ani nechce, aby její příběh někdo vyprávěl. V tomto bodě vzniká dilema s přímou inspirací. Jakkoliv zamaskujete nebo změníte jádro, inkriminovaný člověk většinou bezpečně pozná, že píšete o něm. Kde začíná inspirace a kde opravdové životní osudy? V literárním i filmovém diskursu se řeší podobné případy. Ještě nedávno se diskutovalo o filmu Sbormistr. Tvůrci sice tvrdili, že nevypráví příběh konkrétní oběti, ale nakonec ještě po premiéře v kinech změnili jméno jedné z hlavních postav.
Tato kontroverze s sebou přinesla i pozitivní aspekt. Rozproudila se debata o zásadních tématech – o ochraně obětí, které se zatím nemusely vyrovnat s minulostí, o anonymitě i o tom, zda by podobné kousky měly, či neměly vznikat. Tematizovala se i síla hlasu, již mají při rozhodování o díle oběti. Myslím si, že je důležité, aby se o této stránce hovořilo, a to nejen z etického, ale i právního hlediska. Česká republika jako národ milovníků kriminálních seriálů, ze kterých je mnoho založených na reálných případech, rozhodně potřebuje respektovat oběti těchto zločinů.
Problém s přímou inspirací nastává i tehdy, vycházíte-li z existující literatury. Ačkoliv je jedním z jejích základních rysů určitá intertextualita, pravděpodobně nedopadne dobře, když si vypůjčíte celý příběh nebo postavu. Pokud tedy netvoříte spin-off nebo parodii.
I v této oblasti se rozhořelo na literárním poli mnoho rozbrojů. Spisovatelé se hádají o nápad nebo jeho údajnou (i neúdajnou) krádež. Literární „vykrádačky“ nejsou nic nového. Dějí se úmyslně i omylem. Jestliže píšete, nejspíš jste zažili něco podobného. Máte geniální nápad, těšíte se jím, obdivujete ho, ale jakmile ho sepisujete nebo si jej po sobě pročítáte, dostaví se podezření, že vůbec není váš. Se štěstím se dopátráte zdroje a zjistíte, koho jste bezděky vykradli. V horším případě budete navěky pochybovat, zda jste se stali, nebo nestali zloději.
Kdysi jsem v rámci prokrastinace četla článek o návycích úspěšných autorů. Začínajícím spisovatelům mimo jiné doporučoval, aby si každý den našli čas, nejlépe ve stejnou dobu, a jednoduše psali. I kdyby horko těžko vymysleli jen několik vět, je prý důležité najít svou rutinu. Brát psaní jako něco neoddělitelného od běžného dne mi připadá skvělé, pokud potřebujete udělat pokrok.
Jak se však naučit disciplíně? Někteří jako by se s ní narodili, je pro ně tou nejpřirozenější věcí. Jiní potřebují střídat činnosti, neradi se vážou. A lze se vůbec disciplíně naučit?
Nikdy nedokončené to-do seznamy, prokrastinace, špatný time management – s podobnými těžkostmi se nejspíš potýká každý z nás. Sama mám problém psaní postavit do popředí, když si uvědomím, kolik učení nebo dalších povinností na mě čeká. Jenže to je jádro problému. Učení, úkolů a práce pravděpodobně nikdy nebude méně. Neubude jich jen tak. Svět se točí rychle a já se tajně děsím představy, že mi vyklouzne z rukou. V nekonečném kole povinností se volná hodinka pro psaní hledá těžko, ale co když to byla právě ta poslední, kterou jsem si pro sebe mohla ukrást? Poslední hodinka, již jsem možná promarnila repetitivním úklidem nebo scrollováním namísto toho, abych stvořila něco vlastního. Nebyl by takový odkaz lepší než cokoliv jiného?
Jak tedy vycvičit sebe sama? Zkoušela jsem různé malé rituály – vyhradit si konkrétní čas, navodit atmosféru spuštěním specifického playlistu nebo zapálením svíčky. Přesto jako jediný spolehlivě funguje lehký stres, který přichází s blížícím se termínem nebo uzávěrkou literární soutěže. Věřím, že sebekázeň se dá trénovat, ale zatím se mi to osobně neosvědčilo. Při studiu se rozložení povinností mění ze dne na den, ať už podle rozvrhu, nebo dle zadaných úkolů a testů. Pravidelnost se příliš nevyplatí. Zvlášť pokud se pokoušíte žít alespoň maličko spontánně a občas souhlasíte s plány na poslední chvíli.
Je tedy disciplína k ničemu? Rozhodně ne. Možná je čas pozměnit úhel pohledu. Disciplínu neberu jen jako pevně označenou položku v diáři nebo nepřeskočitelnou etapu dne. Myslím, že se skládá z více aspektů. K nim bych přiřadila zapisování myšlenek, které by se později mohly hodit. Využívání letmých záblesků inspirace totiž jistou kázeň vyžaduje – musíte vědět, co a kam zapisujete, mít v tom alespoň základní systém.
Disciplína se také projevuje v tom, jak píšete. Musíte si umět odpočinout a rozpoznat, jestli vůbec má smysl v daný den psát. Ačkoliv někdo říká, že je nejlepší napsat alespoň něco a pak se věnovat opravám a editaci, nemyslím si, že by to byl ten správný přístup. Jestliže u psaní usínáte a unikají vám myšlenky, těžko vytvoříte něco smysluplného. Můžete si tak jedině zkomplikovat další přepisování a pokračování textu.
Stejně disciplinované je sednout si k rozepsanému textu i bez toho, abychom v něm nutně pokračovali. Říkám si, že něco sepsat nedá až takovou práci. Těžší může být snaha o stejný tón, stylistické úpravy, hledání pointy nebo rozuzlení. Myslím si, že občas je nejpřínosnější se zastavit a znovu všechny stránky přelouskat. I toto nás může posunout. Lépe se pak navazuje na nápady nebo si člověk může všimnout, že úplně zapomněl psát o jedné z vedlejších postav. I takové věci se mohou stát, obzvlášť pokud píšete po nocích.
Když si představím text, který vznikl pod přímým dojmem inspirace, na první pohled bude nejspíš spíchnutý horkou jehlou. Pravděpodobně potřebuje ještě úpravy, beta čtení, pozornost. Přesto jestliže byl podnět dostatečně silný, může zanechat mnohem hlubší dojem.
Naopak text psaný disciplinovanou rukou by byl uhlazenější, dotáhnutý do detailů. I perfektní technická stránka však nemusí být úplná výhra. Text může postrádat myšlenku, může mu chybět výjimečnost, nadčasovost. Navíc v současnosti vypilované odstavce probouzí v našich hlavách varovnou kontrolku – nepomohl si autor náhodou umělou inteligencí? Perfektně zpracované dílo totiž může být jen vygenerovaný text bez duše. Proč potom psát?
Nechci, aby předchozí odstavce vyvolaly dojem, že je toto téma jednoduché. Není. Ve skutečnosti nemusí ani platit, že inspirace předchází disciplíně. Kolik nápadů by nevzniklo, kdyby si autor nesedl k rozpracovanému textu?
Již od své první dopsané povídky dumám nad tím, zda mám vůbec ještě co říct. Přemýšlím, jestli má člověk v sobě studnici, kam může sahat jen do určité hloubky. Zda a kdy se tato zásoba vyčerpá. Užírá mě představa, že moje studna jednou vyschne a nebude už, kam natáhnout ruku. Zůstane jen prázdno a vzpomínka na plodnou oázu, kterou dávno nahradil sypký písek. Bude to bolet? Nebo se budu cítit stejně jako člověk s amputovanou končetinou, jemuž pořád připadá, že o ni nikdy nepřišel? Který cítí, jak mu ji omývají mořské vlny či jak ho na ní něco lechtá?
V těch momentech přemýšlím i nad tím, zda může disciplína při psaní nahradit inspiraci. V disciplíně je cosi systematického až logického. Není to snad opakem tvořivého chaosu, který pohlcuje, uchvacuje a vrací člověku duši po kouscích? Přesto jako by ke psaní neodmyslitelně patřila.
Vzpomněla jsem si na Sofii Tolstou, Věru Nabokovovou i další manželky slavných spisovatelů. Povídá se, že i ony stály za úspěchy svých mužů – nespočet nocí přepisovaly, upravovaly a editovaly rukopisy, staraly se o domácnost i svého partnera, aby jeho jedinou starostí zůstalo psaní. Na první pohled neviditelná síla, ale zároveň posila, o niž se dá opřít a nezklame. Byly ony tou nutnou disciplínou k chaosu tvorby svých mužů? Silou, jež pomohla přivést na svět díla, která teď pokládáme za kánon?
Někdo by mohl říct, že literatura není továrna a nepotřebuje disciplínu, proniká k nám přímo z duše a my ji nenechavě lapáme na papír. Možná. Jiný by namítl, že literatura je především řemeslo a inspirace se přeceňuje; řehole se musí nést na rukou, ne na chmýří ze snů, které ji nedokáže podepřít.
Přemýšlím, co bych si vybrala, kdyby mi někdo nabídl buď disciplínu, nebo inspiraci. A zda se lze rozhodnout mezi těmito dvěma kvalitami. Co je disciplína bez nápadu? Co je nápad bez disciplíny?
Pouhá idea, popostrčení nestačí k dokončení díla. Ba naopak. K tomu potřebujeme notnou dávku vytrvalosti a trpělivosti, bez nichž se prakticky nedá hnout z místa. Psaní většinou bývá běh na dlouhou trať. Pilujete věty, vyznění, hledáte synonyma, znovu a znovu přepisujete nadpisy, tisíckrát pochybujete o sobě, své slovní zásobě a nakonec i rozhodnutí cokoliv napsat. Disciplína je volba nevzdat se a vytrvat, nepřestat, i když je to někdy náročné anebo nevidíme světlo na konci tunelu, cíl. A přesto by to bez toho prvotního impulsu nejspíš nešlo. Proč jste začali psát? Co vás k tomu vedlo? Pro mě je to nutkání tkát slova do papíru, něco po sobě zanechat, a především mám neustálou tendenci tvořit. Když jsem smutná, když se raduji, když si chci něco zapamatovat, když mám všeho po krk… a papír (nebo poznámky v mobilu) jsou neustále po ruce. Vyslechnou mě, nesoudí. Jako nejlepší přátelé poskytnou trochu útěchy nebo se mnou sdílí radost i povzbuzení.
A právě toto je podle mě inspirace – chuť porozumět, sdílet, šířit dál ideu, měnit svět, ať už ten nejbližší, který ale nakonec znamená nejvíc, nebo celou širou zeměkouli. Inspirace je motor, jenž nás pohání, avšak nesmíme mu kompletně dovolit ovládnout směr. My, posílení sebedisciplínou, se chopíme kormidla a navádíme svou bárku krutou bouří plnou blesků i klidným mořem. S vyhlídkou do nekonečna i s myšlenkou na pevninu zvanou nakladatelství.
Možná jsem si celou dobu kladla špatnou otázku. Nejspíš ani tak nejde o to, co je víc. Spíše se jedná o hledání rovnováhy tam, kde je každý krok nejistý. Možná že inspirace není voda v naší pomyslné studně, ale vědro, které spouštíme dolů. A disciplína slouží jako lano, jež nám vodu pomáhá vytáhnout.
Autorka je studentkou Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Nejsme tím, co mechanicky zkonzumujeme, ale tím, co v nás zůstane díky naší interpretaci. Formuje nás to, co přijmeme, avšak zároveň i stránky, které odmítneme. Snad je naše tělo jakousi knihovnou, jež skrývá všechny příběhy. Snad záleží na každičkém z nich a jsme mozaikou ze všeho, co nás v životě potkalo.
Pravděpodobně ze mě nikdy nebude druhý Shakespeare nebo Kundera, ale i tak věřím, že slovo má svou sílu. Ať už se s ním setkáme v knize, novinách, reklamním sloganu, nebo heslu. Nesmírně si vážím, že máme v Česku svobodu slova, dar, který není samozřejmý, a domnívám se, že i literární soutěže k ní přispívají, jelikož rozvíjejí naši představivost a nutí nás přemýšlet v souvislostech.
Je možné mluvit o surrealismu celé hodiny, popisovat obrazy a citovat pamětihodná slova z úžasných knih, jako je Sintrová lampa. Poznámky k fenomenologii surrealismu (2009) Jiřího Koubka, a současně si nevybavit jedinou surrealistickou báseň. Je samozřejmě těžké pamatovat si surrealistické básně, ba ani následující báseň si z hlavy dovedně nevybavím, není navíc ani tolik úžasná jako básně od Jacquese Préverta nebo Josefa Jandy, ale věděl jsem jistě, že na závěr přijde aspoň pár veršů.
Navzdory tomu, že člověk na moře očividně z hlediska svého uzpůsobení nepatří, vydává se na něj. Prožitky strachu, naděje nebo útěku, které v průběhu plavby prožívá, jsou vyhroceným způsobem podobné těm, které jsou běžné v životě na pevnině. Avšak možná jsou tak běžné, že kvůli jejich neohraničenosti se s nimi jen obtížně lze vyrovnávat. Extrémní situace „jako na moři“ je dopomáhají zvýraznit, aby je člověk uměl lépe pojmout.