Přišlo mi to nespravedlivé, byl jsem vnímán v prvé řadě jako syn Ivana Wernische, i když jsem ho vlastně neznal. Naše básně byly automaticky porovnávány, hovořilo se o mém ovlivnění. Ale to ovlivnění bylo vždy velmi diskutabilní. Já ho neznal, já si ho odpíral!

Pavel Klusák má tak nádherné heslo ve Wikipedii, že se obtížně nalézají normální nezodpovězené otázky, které by mu bylo možno položit. To nám umožňuje soustředit se na otázky nenormální. V následujícím rozhovoru, na kterém bude na obou stranách patrný dopad karanténních opatření koronavirové pandemie roku 2020, se hodlám zavrtat hudebnímu publicistovi pod hesla a dohledat samu přítomnost hudby ve slovech, která mu tak elegantně plynou do řádků (a jiných médií, ale k nim jen stručně).
(Foto: archiv P. K.)

Jiřího Černého není třeba dlouze představovat. Asi nejznámější a nejrespektovanější český hudební publicista napsal sedm knih a stál u zrodu řady kultovních elpíček včetně Krylovy desky Bratříčku, zavírej vrátka. Fanoušci dobré muziky ho znají z jeho Antidiskoték, s nimiž už několik desítek let obráží republiku. V Českém rozhlase dlouho uváděl svůj pravidelný pořad Klub osamělých srdcí seržanta Pepře. Následující rozhovor jsme spolu vedli na jaře roku 2011, kdy mu bylo pětasedmdesát. Vojta Lindaur – další z těch, kdo přerostli svou profesi – nás, hudební novináře, tehdy obeslal, abychom Jirkovi pogratulovali příspěvkem do sborníku Po stopách Velkého Mokasína. O pět let později jsem v anketě k Jirkovým osmdesátým narozeninám s radostí přidal další vyznání:
„Jiří Černý pro mě představuje garanta korektního vztahu mezi umělcem a novinářem. Umělci si často myslí, že novináři jsou tu od toho, aby jim dělali PR, a média skoro vždy nějakým způsobem zneužijí toho, že jim umělec dává svoji důvěru. Když ale píše recenzi Jiří Černý, mohou se muzikanti spolehnout, že je bude posuzovat podle jejich práce. Pokud s nimi rozmlouvá, ptá se jich na to, čím žijí – ne, s kým žijí. Vždycky je na jejich straně a nikdy jim nepochlebuje. Nechce se na nich vyřádit, zajímají ho. V době, kdy se cení už jen informace, dbá donkichotsky na formu a estetiku. Jeho psaní má chuť, vůni, vtip a šmrnc. Samozřejmě, že je znalec. Já si však cením jeho stylu. Jako člověk na úrovni také vyznává dost přísnou etiku.“
Naše devět let staré interview mělo původně podobu zvukového záznamu. V psané verzi ho nyní uveřejňuji poprvé. A posílám ho Jiřímu jako pozdrav s přáním, ať se brzy vykřeše z úrazu, který nedávno utrpěl. Rehabilitační léčba se prý daří – tak držím palce!
(foto: Martin Myslivec)

Samota a elementární částice. Žádná společnost není. Ani společenství vlastníků bytových jednotek není!

Zajímá mě literatura, která se vyrovnává se zlem, a tedy s lidskou vinou. Zajímá mě téma pokušení a pokání, kladu si otázku, zda je možné něco jako zpověď v literatuře.

Již potřetí budou letos uděleny Ceny Jantar, které oceňují výrazné kulturní počiny vázané na Moravskoslezský kraj. Ceny, které organizuje společnost ProJantar, jsou udělovány v kategoriích divadla, hudby, výtvarného umění a literatury. Iniciátorem cen je kulturní portál www.ostravan.cz. jehož šéfredaktorem a editorem je Aleš Honus, který stál u vzniku obou projektů.

Až když se pak rozpustil Svaz spisovatelů, tak nezbylo nic jiného, než ten Tvar převzít i vydavatelsky na sebe, takže já jsem ho pak vydával jako soukromá osoba a všechno účetnictví a dotace šly na Třeštíka.

Protože čejka se chová jinak než zvonek a rákosník a než ostatní ptáci: má nádherný tanec, když má tok, samečci létají nad polem a mají krásný hlas – jako když ladíš rádio – a tenhle zvuk se rozléhá na jaře nad Blaty.

Myslím, že nepřeháním, když řeknu, že pro mnoho queer intelektuálů někdy Susan Sontagová představovala takový orientační bod, je pro velké množství lidí prvním odrazovým můstkem.

Já doufám, že za ten rok vyjde nějaká naprostá pecka, takže vyberu text, co se bude líbit všem – i mně!