Rubriky
Rozhovory
-
-
Myslím, že venkov se musí znovu vynalézt. Město není zatížené idealizací a je na každém městě, jak se dá do kupy. Jenže venkov je zatížen hromadou symbolického a idealizovaného balastu, který určuje, jak se k sobě a k místu mají lidé chovat.
-
Ale pochopitelně žiju ve všech těch časech, ale ten čtveročas, čtvrtý čas vstoupení do té řeky psaním, to je fantastické.
-
Války bohužel nekončí ve chvíli, kdy utichnou výstřely a lidé odloží zbraně, ale pokračují ještě celá desetiletí. Někteří válečné trauma překonají, jiní zase ne.
-
Vít Janota se narodil v Praze v roce 1970. Praha je častým místem jeho procházek i jeho básní. Rozumí si také s deštěm, vnímá čas i v tichých a nehybných věcech. Často mapuje ustavující pohyb člověka městem, ale je to město či architektura, co především v textech ožívá nebo vystupuje. Jeho vypravěč je také spíše svědkem či kameramanem událostí než jejich hybatelem. Velmi často v jeho básnických sbírkách (např. „Miniová pole“, Dauphin 2008, nebo „Noc a déšť“, Dauphin, 2013) potkáváme také noc. A o noci si také zkoušíme něco říci přes sítě spojující Prahu a Hořovice. Fotografie: Soňa Pokorná.
-
Součástí poezie je to, že musí být veřejně předváděna, tahat ji všude, kam to jde. Poezie musí být všude, tam, tady a tam, v tramvaji, na záchodě, v hospodě na stole a v parku na lavičce.
-
Na hudbě mám rád divokost, to, že se vyblbneš, že je to rebelské a je v tom volnost – prostě rokenrol! Dává mi to zkrátka možnost být „pankáč“. Literatura mi zase umožňuje koncentrovat se na určitou myšlenku a autorské čtení je pro mě dost intimní zážitek.
-
Ano, vyrůstala jsem v rodině, kde se o smrti nejprve učilo prostřednictvím zvířat.
-
Ve vzájemném vztahu beatniků se potvrdila i jejich generační pospolitost. Ta přežila i některé názorové rozdíly.
-
Jsem ráda, že vychovávám svou dceru v Karibiku, vidím, jak se učí jména stromů a ptáků, kteří už zítra možná nebudou existovat. Připravovat s přítelkyněmi ocet z banánů podle receptu, který moje máma kdysi zaslechla od babičky.
-
Jenže věčnost je už nyní, a je třeba tohle žít. Žít poezii přirozeně a plně jako všechno to úchvatné i banální, k čemu se dennodenně vztahujeme.
-
Radek Fridrich (nar. 1968, Děčín) je básník, výtvarný autodidakt, překladatel a recenzent, občanským povoláním středoškolský učitel. Vydal řadu básnických sbírek, v česko-německém zrcadlovém vydání básnické knihy Nebožky-Selige (Perplex, 2011) a zatím poslední sbírku Linie S1 (Perplex, 2019). Za sbírku Krooa krooa (Host, 2011) získal v roce 2012 cenu Magnesia Litera. V roce 2017 vyšla v nakladatelství dybbuk sbírka fónických básní Ptačí řečí. Když se mluví o jazyku básně, Radkova poezie je přirozeně jednou z prvních, které vytanou na mysli. Vyprávíme si, jak je zvykem v pandemii, písemně, z Hořovic do Děčína.
Foto: Jan Hrouda
-
Ale jinak na ni vzpomínám jako každý člověk – byla to moje maminka a mám pocit, že je se mnou vlastně stále.
-
Poezie umožňuje vytvořit něco jako červí díru pro myšlenku – umožňuje nechat ji proklouznout do kontextu, ve kterém zasvítí prudčeji a rychleji.
-
Pokud zůstaneme u poezie, zastávám spíš to staré, ale v tom moderním smyslu: Dopředu vzad.
-
První báseň v češtině přišla takřka bez námahy. Každá další ovšem znamenala velkou práci, protože oproti věncové ruštině je český přízvuk na první slabice principem neohebným jako železný prut.
-
Jakub Pavlovský neboli @bookscalling (nar. 1993, Stará Ľubovňa, Slovensko) je vystudovaný novinář, knihovník v Národní knihovně a sběratel knih, šéfredaktor kulturního magazínu Lógr & editor h7o.cz. Na Instagramu má více než 14 tisíc sledujících knihomolek a knihomolů. O „bookstagramu“, lásce ke knihám, obrazech a slovech a všem možném dalším si povídáme v novém lockdownu, tentokrát v březnu roku 2021. Jaro ještě nezačalo. Ideální čas na sítě a čtení.
Foto: Baru Votavová -
Ale pro mě je zajímavé, že existují koncepce, které nepracují s tak silným pojmem individuality a autenticity a také se mi zdá, že strach a úzkost se stává problémem právě tehdy, když do centra individualitu postavíte.
-
V žádné mojí sbírce nejsou básně náhodně poskládané, vždycky ji komponuju jako celek. A trvá mi třeba i rok dva, než ji sestavím.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
Edituje
-
Vojtěch Němec
Redakce