Rubriky
Za těch dlouhých osamělých týdnů v horách jsem začal pociťovat zvláštní, slovy těžko vyjádřitelnou jednotu s „přírodou“, která mne obklopovala, s rostlinami, brouky, ptáky, stromy; stával jsem se jedním z nich, nepatrnou a zranitelnou entitou, vrženou kýmsi z neznámého důvodu do nezbadatelného vesmíru.
Až na tři knihy – Ztroskotanec na břehu atlantském Ivana Wernische, Almara téhož a Nevědění Milana Kudery, které zazněly dvakrát – se tituly neopakují. A pestré jsou i žánry, a dokonce jazyky…
Americká civilizace je postavena na velkých vzdálenostech, kdežto haličskou, rakousko-uherskou a středoevropskou tvoří malé vzdálenosti a je tu důležité, že vlak staví všude a po několika minutách. V Americe a na Sibiři je důležité, že vlak jede 24 hodin, 72 hodin i týden a zázračně přenáší z jednoho místa na jiné a vše spojuje. Takže typ uzlu je jiný.
Dřív byl autoritou bůh a zdroj naší síly nebo našeho neštěstí se dával něčemu vyššímu, a teď je tu spíš snaha vnímat to vyšší sám v sobě. Což může v člověku generovat větší zodpovědnost za vlastní činy, ale zároveň to taky může zasmrádnout narcismem.
Potřebovala jsem ten příběh, v němž je mnoho bílých míst, odvyprávět. Vyslovit zkušenost, o níž se mnoho let mlčelo. To není materiál na reportáž.
Radek Štěpánek (*1986) vydal v roce 2020 v nakladatelství Dobrý důvod básnickou knihu Velké obcování, která vznikala už od roku 2012, patrně tedy paralelně nebo v souběhu se sbírkami Kraj/ky Pagu (2013), Rám pro pavoučí síť (2016) a Hic sunt homines (2018). Na myšlenku na rozhovor připadla jsem ihned, když jsem začala pátrat po odkrojcích v Radkově tvorbě, a kdy mi svůj tvůrčí proces letmo načrtl. O tom si tedy píšeme z Brna do Hořovic po e-mailu, s představou rozhovoru, ovšem nutně metodou vrstvení a zpětných reakcí. Však tento podivný mezižánr už také dobře znáte. Foto: Antonín Bína.
A když už jsem měl galošky stejně zásobené vodou jako kaluže, tak Bondy bědoval: „My dostaneme! Ó my dostaneme!“
Nejvíc jsem se naučil od Leonarda Cohena – ne písničkáře, nýbrž básníka. Z jeho psané poezie jsem pochopil, že můžu dát vedle sebe slova jako „God“ a „piss“. A pokud své sdělení vyfutruju smyslem, nic se mi nemůže stát. To byl asi největší objev, který jsem v literatuře učinil.
Každopádně žánrová literatura obecně je universalistická a schopná načerpat inspiraci ze všeho možného.
Když píšu, nemusím psát nutně o situacích, jež jsem sama zažila, ale musím v sobě najít pocity, které ta postava v daný moment prožívá, a z nich vycházet.
Rozhovor s šéfredaktorem kurátorské platformy pro současnou poezii Psí víno, Lubošem Svobodou.
Rozhovor s Janem Štolbou, členem předporoty ročníku 2020 a umlčeným dvorním hudebníkem DLP 2020
Myslím, že česká literatura je v Bulharsku překládána hojněji než ta bulharská v Česku.
A pak také bylo časté kritické gesto – někdy až proklamativní – vůči panujícím společenským poměrům, cynismu konzumní společnosti, odosobněnému mediálnímu prostoru a podobně.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
