Do začátku letošního roku, kdy se naposledy sešel výbor Klubu přátel Tvaru, jste byl jeho členem, načež jste členství zrušil. Proč vlastně?

Na zmiňované sešlosti mně došlo, že pro mne už to není. Jsem člověk minulého století a dost dobře nechápu generaci lidí zabořených tváří do chytrých telefonů, zatímco jim nad hlavami pokřikují kavky. A také jsem hluchý jak poleno a tiše zuřím, když neslyším, o čem se vede řeč, určená i pro mne. Nejlíp jsem si na tom posledním výboru porozuměl s Lojzou, Kahudovým psem. Vyprávěl jsem mu o ledňáčkovi zpod mostu Barikádníků a on mi tiše naslouchal.

A tu se nabízí otázka: Pročs tam lezl, do těch spolků všelijakých? – Patrně z potřeby být v chumlu s lidmi, kteří usilují o to samé, oč já – kladou za sebe slova, aby dávala smysl, aby to bylo pěkné; z touhy po sounáležitosti přihlásil jsem se do cechu. Jenže z toho, co jsem hledal, jsem tam mnoho nenašel… Ani v Obci, ani v Asociaci.

Nemyslel jsem to nijak konfrontačně. Spíš mi jde o to, jaký mají podle vás podobné iniciativy, včetně například Obce či Asociace spisovatelů, v dnešní době smysl?

Všechna ta společenství mají smysl, když o něco usilují, když jsou činná. Pro společnost jsou nepostradatelná. Bez nich, bez jejich aktivit by náš shánčlivý národ snad ani nevěděl, že má nějakou literaturu. Nechť se tedy členstvo tuží! Já už jsem na zaslouženém odpočinku, mně nezbývá než napsat ještě to, co mám za lubem, a zanechat po sobě poslední opus nedodělaný…

Zbavuju se zvolna balastu jak balonový letec, když usypává písek z pytlíků, aby se vznesl nad oblaka. Než se zaryje držkou do matičky Země.

Bylo to dříve lepší? Nacházel jste v podobných společnostech, co jste hledal? Než jste odešel na onen zasloužený odpočinek?

Lepší, horší… Ono to není špatné, nemůžu si stěžovat. Knihy se vydávají a někteří lidé je čtou. Čas od času také mně vyjde nová knížka, občas publikuju v rozhlase i na síti. Člověk je tvor společenský, lidské teplo kolem sebe a setkávání se stejně postiženými občas potřebuje. Vrána sedá k vráně proto, aby si spolu zakrákaly vraním jazykem o vraních věcech, a u lidí to bude obdobné. Díky těm spolkům všelijakým jsem po návratu z exilu poznal zdejší lidi od pera, účastnil se všelijakých akcí, diskusí a setkávání, společně s nimi o cosi usiloval. Třeba o dvě procenta na kulturu ze státního rozpočtu. Cha, cha… Túdle núdle! – Pár přátel jsem tam našel a ti zůstávají, ty mně nikdo nesebere.

Leč potřebu kontaktu se svými čtenáři cítíte i na odpočinku, ne? O ten přijít nechcete…?

Kdeže! O ten odpočinek ani o čtenáře přijít nechci. K čemu by pak psaní bylo, kdyby to nikdo nečetl? Čtenář je spoluautor, teprve přečtená knížka je hotová. „Zasloužený odpočinek“ pro mne znamená fůru času na soustředěné psaní. Nikdy jsem ho neměl dost, psaním beletrie jsem na živobytí nevydělal, ale teď už vydělávat nemusím, teď mám času až až.

Kontakt se čtenáři potřebuji, jejich účast a pozitivní reakce mne velice potěšují. Potvrdí mi, že jsem nepracoval nadarmo. Ale při psaní, když u stolu řeším problém, když stavím text a nevím dopředu, kam až mě to zavleče, na čtenáře nemyslím ani trošku. Teprve když při autorském čtení pocítím, že publikum ve ztichlém sále ty moje „písačky“ (výpůjčka od Dominika Tatarky) zaujaly, zaraduju se mocně.

Nedávno jsem slyšel na Vltavě vaši povídku „Petr a rytíři“ (navíc v autorské interpretaci). Jaký je váš vztah k rozhlasu, potažmo k audioknihám? Vnímáte nějaký rozdíl mezi čtenářem a posluchačem téhož textu?

Můj vztah k rozhlasu je veskrze pozitivní, vždyť rozhlas mě léta slušně živil – v Mnichově i v Praze – a práce to byla báječná. V Ostravě mého mládí byl rozhlas – mládežnická redakce – významným médiem ochotným publikovat mé juvenilní hokuspokusy o literaturu.

Rozhlas, zvukový záznam obecně, na rozdíl od filmu, televize, ponechává větší prostor představivosti. V mém netelevizním dětství byly rozhlasové hry a pohádky víkendovou lahůdkou. Ještě teď mi zní v uších vtíravé: Kááji, Kááji… Andersenovy „Sněhové královny“ nebo: Vódka dóbra… z jakési ruské hry pro mládež.

Audioknihy jsou dobrodiním pro nevidomé, také pro řidiče automobilů, žehlířky nebo malíře obrázků… Slovo je tu vyšperkováno hudbou a všelijakými zvuky, posluchač vnímá interpretův hlas, jeho pojetí textu, čímž je, byť bezděky, ovlivňován. Může to být pozitivní, ale nemusí. U tradiční knihy je čtenář více spolutvůrcem, sám si text interpretuje; chce to větší míru představivosti, dá to víc zabrat. – Jaký je rozdíl mezi čtenářem a posluchačem téhož textu, nedokážu posoudit. Ono lze skloubit vjedno obojí. Dělávám to u některých podcastů na síti.

Ještě jeden rozdíl mezi čtenáři mě napadá, totiž mezi těmi dětskými a dospělými. V čem se liší? (Dětskému publiku jste věnoval nezanedbatelnou část své tvorby…)

Ano, s psaním pro děti jsem vlastně začínal. Můj první vydaný opus Knížka o tom, jak pan Bouda s cirkusem se světem loudá nemohl být určen nikomu jinému nežli našemu synkovi; byly mu necelé tři roky. Ta knížka má zajímavý osud. Je datována rokem 1969, vydalo ji nakladatelství Profil v Ostravě s ilustracemi Václava Beránka. Oslavili jsme její vydání mocně, jenže ona vlastně nevyšla, dostali jsme jenom pár autorských výtisků. Celý náklad ležel ve vazárně a čekal, až mu bude přidělen dostatek nedostatkové fólie na obálku, tenkrát novinky v knižní branži. Mezitím čas plynul a na vytištěnou knížku padal prach kdesi ve skladu. V únoru roku 1971 mě zatkli za pobuřování a šoupli do vězení. V pátém měsíci vazby jsem si ve čtvrtečním Rudém právu, i vězňům povoleném, v rubrice „Nové knihy“ přečetl, že mi zrovna vychází ta knížka s dlouhým názvem. Jenže vzápětí ji stáhli z prodejních pultů. Neměl jsem nárok publikovat.

Cosi jsem tenkrát ještě pro děti napsal v bláhové naději, že by to snad mohlo vyjít… Nemohlo! Až po Listopadu. A pak jsem vydal ještě pár knížek pro vnoučata, jenže ta mezitím dorostla a literatura pro děti už je jim malá. A mně tím pádem chybí bezprostřední adresát.

Dítě nemá příliš mnoho životních zkušeností, zrovna je nabývá plnými hrstmi, a četba mu slouží jako jejich zdroj a zároveň báječné dobrodružství. Čtením si spontánně obohacuje slovní zásobu, rozvíjí abstraktní myšlení a představivost.

Literatura pro děti by měla mít více rovin. Jednu zřejmou, s jednoznačným výkladem, a pak další roviny, které dítě odhaluje postupně, s dozráváním, až k dospělosti. Tak je tomu se Saint-Exupéryho Malým princem, Milneho Medvídkem Pú, Carrollovou Alenkou… Také bych čehosi takového tuze rád docílil. Četba by neměla být dřinou, nýbrž hrou, ušlechtilou zábavou; zároveň i poučením. Pro mne je psaní pro děti uvolněním, radostnou hrou. Moc mě to baví. – Zdá se, že to baví i moje malé čtenáře.

Vlastně ten rozdíl mezi dospělým a dětským čtenářem není až tak veliký…

Během našeho rozhovoru, vedeného korespondenčně, vypukla válka na Ukrajině. Neblaze aktuálním se tak stává váš román Peckova jáma, v níž československá armádní úderka vyráží válčit proti rozpadlému Sovětskému svazu.

Peckovu jámu jsem dopsal před deseti lety. Za použití grotesky, absurdit a nadsázky zkoušel jsem vyrovnat se s traumatem okupace naší země sovětskou armádou. Hledal jsem pravdu o tom úkazu, který nás zavalil v osmašedesátém. Hledal jsem pravdu, která nebazíruje na přesné faktografii. Pečlivě jsem se přitom vyhýbal osočování Rusů jako národa. V domnění, že národ za nic nemůže. Patrně jsem se mýlil. Národy nejsou stejné. O carském Rusku se mluvilo jako o žaláři národů… SSSR národy z vězení nepropustil, zavřel jich do svého žaláře ještě víc a mnohem pevněji. Jakápak asi může být mentalita ubitého vězně, a jaká žalářníkova?

Tušil jsem, že SSSR tam v něčích myslích přežívá, ale raději bych ho viděl na onom pověstném smetišti dějin. Má bujná fantazie notně pokulhává; nadsázku, grotesku a absurditu překonala realita. V té knížce jsem přál Rusku dobrotivého cára Puťkina, ve skutečnosti však v Kremlu u dlouhatánského stolu sedí krvelačná obluda se Sovětským svazem v hlavě.

Vznikla by taková knížka dnes? Respektive jak by se lišila od té vydané? Anebo je fikce na onu děsivou realitu krátká?

Sotva by dnes cosi takto srandovního mohlo vzniknout. Skutečnost, která nastala kousek od nás, mne zcela ochromila. Nejsem schopen dívat se na situaci, kterou ruská agrese nastolila, střízlivýma, nezaujatýma očima. Tu odpornost, kterou Putin se svými Rusy provádí na Ukrajině, nedokážu brát jako fakt, který by se dal popsat lidským jazykem. V této chvíli nemůžou být děsivé události na Ukrajině materiálem pro beletrii – krásnou literaturu –, pro vytvoření uměleckého díla. To svinstvo se nedá nacpat do knížky a předložit čtenáři jako umění. To, co provádí Putinova armáda ve svobodné evropské zemi usilující o demokracii a kooperaci se svými sousedy, nelze vložit do představy, kterou jsme si četbou o válkách vytvořili. Agresor nedodržuje obecně uznávané zvyklosti, porušuje všecka až dosud platná pravidla.

Je třeba si uvědomit, že ta hnusná agrese se týká také nás, Putinovi gangsteři napadli na Ukrajině i naše hodnoty a obracejí je naruby: Totalita se znovu pustila do demokracie, lež se pokouší zašlapat pravdu do země. A já v tom vězím po krk, nejsem schopen vzít rozum do hrsti a s chladnou myslí, racionálně uvažovat o příčinách a následcích. V noci se probouzím děsem a v hlavě mi bzučí kousky ukrajinské hymny: „Zhynuť naši vorižeňky jak rosa na sonci / zapanujem i my, braťťja, u svojij storonci…“ A úpěnlivě si přeju, aby už už tomu tak bylo! „Dušu ji tilo my položym za našu svobodu / i pokažem, što my, braťťja, kozaćkoho rodu.“ Bojím se, že cena, kterou Ukrajina za svoji – a také za naši – svobodu zaplatí, bude nedozírná. Také si myslím, že demokratický svět by se měl v tom konfliktu víc angažovat. Na ruskou „speciální vojenskou operaci“ by měl Západ odpovědět svojí „speciální vojenskou operací“ a vyhrát, vždyť je silnější.

A k tomu všemu nad námi visí hrozba děsivější. Ruská agrese na Ukrajině se odehrává na pozadí blížící se katastrofy, o níž nechce většina lidí slyšet, a přesto se týká všech: globální oteplování a jeho důsledky na obyvatelnost planety. Obávám se, že z fatální změny klimatu nedokážeme najít východisko, že si to nebezpečí dostatečně neuvědomujeme.

Do Česka zamířily desetitisíce válečných běženců, i vy jste kdysi prchal z Československa, byť, pravda, ne před válkou, ale před autoritativním režimem, který vám dokonce dopřál i to „privilegium“ strávit rok v komunistickém kriminále. (Čtenářům doporučuju vaši knihu Rekonstrukce.) Chápu, že se na to nevzpomíná lehce, přesto vás poprosím o stručné převyprávění této epizody.

Ten kriminál byl za účinkování v muzikálu Syn pluku Petra Podhrázkého a Josefa Fraise, s hudbou Edvarda Schiffauera. Hráli jsme ho v 69. roce, za normalizace, v ostravském divadélku Waterloo. Byla to velice volná parafráze na dětskou knížku sovětského autora Valentina Katajeva, povinnou školní četbu, dělali jsme si šoufky z Rudé armády a pak za to schytali vězení. K účinkování v muzikálu mi ještě připočítali publikovanou protiokupační povídku „Můj bratr Kain“ a nehranou, jen pro potřeby divadla rozmnoženou hru O hostu a rybě. Dohromady dvanáct měsíců nepodmíněně v ostravské vazební věznici a ve výkonu trestu na Borech v Plzni.

V květnu 1977 jsme s rodinou neprchali, bylo to spíš vyhnání. Pracoval jsem tenkrát, po propuštění z vězení, nejprve jako závozník u stavební firmy a pak mi kamarádi trempíři našli místo strojníka v chemické úpravně vody tepelné elektrárny. Ve volném čase jsem se stýkal s přáteli, stejně smýšlejícími lidmi v Ostravě a v Praze – odtud jsem vozil samizdatové knížky, také české publikace a časopisy vydávané ve svobodném světě; v pražské samizdatové Petlici mně vyšla povídka „Kdo, co je pan Gabriel?“, pracoval jsem na vámi zmíněné Rekonstrukci, románu ze socialistického kriminálu (poprvé vyšel po našem odjezdu z Československa v Havlově Expedici), a to vše znovu probudilo zájem Státní bezpečnosti o mou osobu. Tahali mě k výslechům, zkoušeli přimět ke spolupráci sliby, že budu moci publikovat knížky pro děti, vyhrožovali dalším vězněním, pokud jim nebudu po vůli, a když neuspěli, navrhli vystěhování, sakumperdek i s rodinou. Ještě jsem v lednu stihl podepsat Chartu 77. Takže bych náš odjezd nazval spíš vyhnáním než úprkem.

Dostáváme se k vaší exulantské zkušenosti; byla dvojí, nejprve ve Vídni (1977–1983), poté v Mnichově (1983–1994).

Neměli jsme představu, kam se podít, zprvu jsme uvažovali o Německu, aby to nebylo moc daleko. Nakonec jsme se rozhodli pro Vídeň, protože rakouský kancléř Bruno Kreisky – sám prožil druhou světovou válku ve švédském exilu – nabídl Čechoslovákům, kteří se dostali do křížku s režimem, v Rakousku přístřeší. (Podobně dnes my vítáme u nás Ukrajince.) Takže jsme získali azyl, také bydlení a podporu. Syn šel do školy a dcera do školky, brzy se naučili německy a od svých spolužáků se pak ničím nelišili. Také místní Češi, především posrpnoví uprchlíci, nás mezi sebe přijali a hodně nám pomáhali překonávat počáteční svízele. Po nás přicházeli do Rakouska další signatáři Charty 77, vyhánění z Československa v estébácké akci Asanace.

Život exulanta není vůbec jednoduchý; neuměli jsme německy, neznali místní způsoby a zvyky, všechno fungovalo trochu jinak nežli doma. Jenže jsme vybředli z bolševické beznaděje a ocitli se v demokratickém světě, ve kterém nám nikdo nic nepřikazoval ani nezakazoval, nekladl překážky ani požadavky. Konečně jsme byli svobodní a zodpovědní sami za sebe. A když jsme se rozkoukali, ocitli jsme se ve světě, který odpovídal našim představám o první republice.

Bylo těžké zajistit obživu sobě a své rodině?

Manželce našli krajané práci v účtárně speditérské firmy, mně místo restaurátora porcelánu a keramiky v ne zrovna nejserióznější firmě; nešlo tam o skutečné restaurování, spíš to byly opravy rozbitných předmětů z vitrín v domácnostech, plat mizerný. Když firma zkrachovala, pracoval jsem v uprchlickém táboře Traiskirchen jako tlumočník na vystěhovaleckém oddělení. Na volné noze, žádná jistota, ale plat docela slušný. Také jsem přispíval do českých časopisů vycházejících v zahraničí – do Tigridova Svědectví, Pelikánových Listů, Práva lidu Jiřího Loewyho a dalších tiskovin, hlavně do Rádia Svobodná Evropa. Josef Škvorecký mi ve svém nakladatelství 68 Publishers v Torontu vydal Pana Gabriela. Ten také vyšel brzy v německém překladu v západoberlínském nakladatelství Ullstein Verlag; tam vydali později už zmiňovanou Rekonstrukci. Jenže jenže, podobně jako doma, na obživu to mé psaní nebylo.

Pak ale, po šesti vídeňských letech, přišla nabídka z Mnichova. Ve Svobodné Evropě se pro mne našlo uplatnění v českém monitoringu, s perspektivou práce redaktora. Bylo to i s bytem, takže jsme se v roce 1983 stěhovali do Němec. Z monitoringu jsem pak přešel na redaktorské místo v pořadu Hlasy a ohlasy z domova a vydržel tam až do úplného konce, až do posledního vysílání Svobodné Evropy z Prahy v roce 1994.

Ha! Legendární štvavá vysílačka jménem Svobodná Evropa! Ideální útočiště pro intelektuálského exulanta…

Redaktorská práce ve Svobodné Evropě byla skvělá. Panovala tam názorová pluralita, poúnoroví a posrpnoví exulanti měli s bolševickým režimem rozdílné zkušenosti, společné však bylo pro všechny – a proto jsme tam také byli – vysílat domů naději na lepší poměry, bez komunistů, pravdivě informovat o stavu demokratického, svobodného světa, trefovat se do lži pravdou, podrývat bolševikovy pozice, usvědčovat ho ze lži a dodávat lidem naději, že také naše země se vrátí domů, do demokratické Evropy.

V Mnichově už se nám po materiální stránce žilo lépe než ve Vídni, už to nebyly exulantské začátky plné nejistoty; měl jsem slušný stálý plat, příjemné bydlení, děti na gymnáziu a pak na dalších studiích, žena zpočátku v domácnosti, než si otevřela knihkupectví s českou a slovenskou literaturou. Společensky jsme rovněž nestrádali, snadno jsme vklouzli mezi krajany a kolegy z rádia, sešel jsem se tu se starým kamarádem Karlem Krylem – míval v našem divadélku Waterloo v Ostravě svoje pořady a první desku, Bratříčku, zavírej vrátka, natočil ve studiu ostravského rozhlasu; tam jsme se potkali poprvé. Přátele jsme měli také mezi Němci, především kolem Spolku Adalberta Stiftera, byli to vlastně také krajané, pocházeli ze Sudet.

I tak to byl život náročný, na literární tvorbu, beletrii, mi zbývaly večery, ba i noci, víkendy a svátky, takže jsem toho moc „nenadrásal“…

Abych to shrnul: Exil byl pro naši rodinu veskrze pozitivní; děti mohly studovat, žena se věnovala svému knihkupectví a já novinařině v rodném jazyce. Naše rozhodnutí odejít bylo, jako když vyskakujete z okna hořícího domu, abyste zachránili holý život, a nevíte, jak to dopadne. Dopadnout můžete všelijak, nic zaručeného. Jistota je v tom, že neuhoříte, a to je lepší než uhořet. Vždyť to může také dobře dopadnout. A nám to dobře dopadlo.

Proč jste se nevrátili zpět do vlasti hned po listopadu 1989?

Náš David se vrátil ještě před námi. Ocitl se doma, a přitom ve světě, který vlastně neznal, bylo mu deset, když jsme odešli. Lákalo ho to domů a měl možnost pracovat zpočátku v německy vydávaných novinách Prager Zeitung, než přešel do českých novin. Markéta zůstala v Mnichově, zrovna ji přijali na univerzitu; vystudovala srovnávací literaturu a bohemistiku a pak se vdala.

A já jsem se ženou zůstal ještě chvíli v Mnichově, protože jsem tam měl práci ve Svobodné Evropě. Byla to práce na národním políčku a myslím, že to byla práce stále ještě užitečná a bylo vcelku jedno, kde mám svůj psací stůl. Ředitel českého vysílání Svobodné Evropy Pavel Pecháček se pak domluvil s tehdejším ředitelem Českého rozhlasu Vlastimilem Ježkem na těsné spolupráci našeho vysílání s Šestkou Českého rozhlasu, a tak jsme se v létě roku 1994 stěhovali do Prahy i s tím psacím stolem. Jeden den jsme vysílali z mnichovské Anglické zahrady, druhý den už z Vinohradské 12.

Opakovaně jste zmínil divadlo Waterloo, jedno z mnoha oné šedesátkové vlny divadel malých forem. Jakou roli hrálo v ostravském kulturním životě? Jak vypadala Ostrava po stránce kulturní před Srpnem?

Šedesátky byly v celé naší bolševické vlasti svítáním. V duchovní sféře se klubalo uvolnění. Do Divadla Petra Bezruče vtrhli mladí absolventi DAMU a pořádně to tam rozsvítili moderním pojetím divadla, zcela odlišným od „socreálizmu“. Také výtvarné umění se pohnulo správným směrem – sympozia ve Vítkovických železárnách se účastnili i sochaři ze Západu a rozmanité malířské -ismy měly zelenou. Byla tu skvělá Janáčkova filharmonie, znamenitý jazz, mladí literáti se scházeli v klubu Autoři v povijanu, vycházel měsíčník Červený květ, krajské studio Československého rozhlasu bylo velice živou kulturní institucí, kde jsme i my mlaďoši našli možnost publikovat.

Tomu našemu Waterloo ještě předcházelo naše studentské divadélko Pod okapem (1961–67), které nemělo nouzi o diváky a sklízelo také úspěchy na všelijakých celostátních přehlídkách Soutěže tvořivosti mládeže, účastnilo se dokonce mezinárodních festivalů studentských divadel v Záhřebu (1964), v Lutychu a v Nancy (1967). Jenže nic netrvá věčně, v dobrém jsme se poté rozešli.

Sešli jsme se zas po roce, jenže v jiném složení a ve zcela odlišné situaci. Sovětské tanky už ostravskou dlažbu neničily, číhaly schované v kasárnách zabraných naší armádě. V levém křídle Nové radnice se zabydlila sovětská komandatura, a tak jsme byli osvobozeni od svobody.

Přístřeší našlo Waterloo v Divadle hudby, hráli jsme každé úterý a pátek. Začínalo se taškařicí Tomáše Slámy Čaj o páté přes deváté, na sovětskou okupaci reagovala scénická montáž z autentických dokumentů Bouda aneb Cesta světla a pak pokračovaly další pořady a text-appealy – autorská čtení. Hostili jsme tu Hanu Hegerovou, Miroslava Horníčka, Eduarda Pergnera, Evu Olmerovou… Eugen Brikcius přivezl z Prahy happening s pitím piva, Karel Kryl tu míval samostatné pořady. Nejúspěšnějším představením a zároveň kamenem úrazu byl již zmíněný muzikál Syn pluku. Úspěch u publika byl mimořádný a následky nečekané, ačkoli jsme cosi takového očekávat mohli: Deset aktérů stanulo v lednu 1972 před Okresním soudem v Ostravě, osm bylo odsouzeno převážně za pobuřování z nepřátelství k socialistickému společenskému a státnímu zřízení republiky, čtyři k nepodmíněným trestům, čtyři odešli s podmínkami. Odvolací krajský soud tresty potvrdil. Náš proces udělal za svobodnou kulturou v Ostravě hodně tlustou tečku.

Vaše poslední kniha Hle, co se přihodilo má lapidární uzávorkovaný podtitul (Shrnutí). Má být tedy tenhle sympatický mix krátkých fantaskních próz a rozverných veršů resumé vaší tvorby? Nechce se mi věřit, že byste po šuplících neměl připraveny další rukopisy k vydání…

Je to takový pozdní sběr. Knížka začíná texty, které jsem psal ve Vídni koncem sedmdesátých let, a končí v roce 2018. Nic z toho dosud knižně nevyšlo, jenom něco po všelijakých časopisech – také ve Tvaru [konkrétně v čísle 19/2018, pozn. red.] – a mně přišlo smysluplné vrznout to všecko do jedné knížky. Jenomže teď nedokážu posoudit, jestli je to tak dobře. Samotného mě udivuje, co že jsem spáchal. A korunu jsem tomu nasadil ještě vlastními ilustracemi. Jsem totiž původním povoláním učitel kreslení a občas podlehnu nutkání popadnout pero a načmárat cosi na papír. Nakladatel Jiří Fiedor nebyl proti, tak jsem ho kromě textů obšťastnil také složkou kreseb posbíraných po šuplících.

Máte pravdu, v šuplících ještě cosi mám, jenže to nejsou moje šuplíky, jsou to zásobárny pánů nakladatelů. Letos by měla v ostravském nakladatelství Jiřího Macháčka Protimluv vyjít knížka s názvem Kudy? Tudy!. Je to literatura faktu, asi bych to mohl charakterizovat jako memoáry, vzpomínky na vlastní život. Volné pokračování knížky, která u stejného nakladatele vyšla předloni s názvem Bezstarostná léta bezradná [reflektovali jsme ve Tvaru 4/2022, pozn. red.] a obsahuje období od narození do maturity. Velké nadšení u kritiků nevzbudila. Ta druhá knížka začíná rokem 1959 a končí 28. května 1977, kdy jsme dorazili do Vídně. Žádná bezstarostnost, tam už jde do tuhého.

V bezednosti šuplíku brněnského nakladatelství Větrné mlýny spočívá ještě déle Cesta do Meksika. Je to nevelká novelka, která se mi psala tuze dobře a myslím, že se povedla. Zase poněkud fantaskní, absurdní a groteskní, hyperbolická. Moc rád bych se jejího vydání ještě dožil…

Po stole se mi plazí tasemnice textu bez hlavy a paty, nezodpovědné, nekomponované „písačky“, napadané pěší cestou kolem řeky. Nemá to „konca kraja“ a kdoví, jestli to radši nezahodím…

Zbavujete se zvolna balastu jako balonový letec…

… než se zaryju držkou do země, tak.