Jsem moc ráda, že jsi přijala naše pozvání podělit se o kousek Portorika. Obraz Karibiku z tvého pohledu vzácným způsobem doplní ten, který si loni na podzim mohli čtenáři vytvořit z rozhovoru s tvým krajanem a literárním kolegou, novelistou a profesorem Luisem Othonielem Rosou, působícím v USA (viz Tvar 16/2020). A začnu zeširoka: Co pro tebe představuje Karibik, co znamená žít a psát v Portoriku, opouštět ho a zase se tam vracet?

Tuto otázku neslyším poprvé a je to zvláštní. Co pro tebe znamená Česká republika? Každé místo je vždy křižovatkou. Karibik jsou příběhy Karibiku. Je to příběh slavného básníka 19. století Williama Carlose Williamse, o kterém píše Marta Aponte Alsina [portorická spisovatelka a literární kritička, narozená roku 1945, pozn. red.] v románu La verdadera muerte de William Carlos Williams (Skutečná smrt Williama Carlose Williamse); jeho matka pocházela z portorického pobřežního městečka Mayaguez. Je to magický realismus v románech Kubánce Reinalda Arenase. Luis Othoniel Rosa píše o post-apokalyptickém světě Boricuú [název původního obyvatelstva Portorika a přilehlých ostrovů; dnes je mnohými Portoričany používáno jakožto vyjádření etnické hrdosti, pozn. red.] jako o fraktálu. Pro mě je Karibik můj pradědeček, který přišel z Korsiky, a má prababička s taínskou krví [Taínové jsou další významnou původní etnickou skupinou v Karibiku, pozn. red.], kteří pěstovali stromy v oblasti Ciales. Je to můj otec, který emigroval z Madridu, jak spolu s mou matkou staví stánky se suvenýry ve vesničce Manatí a pak na letištích. Znám jen malou část Karibiku. I mě jeho velkolepost fascinuje. Znám tu část Velkých Antil, kde se mluví španělsky, a ostrov Svatý Martin. Portoriko je souostroví, a ani to neznám celé. Neviděla jsem jedinou ze sedmnácti sopek Malých Antil. Takže o Karibiku také nevím o moc víc, než co si přečtu. Je pro mě stejně nepoznaný a zároveň povědomý jako v básni „Catadupa“ Millicent A. A. Grahamové. Žít v Karibiku znamená poznat hurikány a zemětřesení. Vím dobře, jak ohrožený a křehký je život pro členy mé rodiny, kteří se rozhodli tady zůstat, a také moc dobře vím, jaké mám štěstí, že jsme si nablízku. Zároveň rozumím pocitu nostalgie a vykořeněnosti těch, kteří odešli a nemohli se vrátit. Také znám moc dobře zelenou barvu a všechny její odstíny. Vím toho dost o dešti – od poprchávání, pršení, až po přívalové a sezónní deště a záplavy. Pro mě je Karibik a jeho klima fyzicky příjemný. Vydržela jsem toho v životě hodně a vrátit se do Karibiku souviselo s potřebou postarat se o sebe. Naslouchat svému tělu a jeho potřebám víc než rozumu. Vycestovat a zase se sem vracet je jako smotat rozmotanou nit zpět do klubíčka. Pak se životní cesty, které nejsou nikdy snadné, zdají opět schůdnější. Jsem ráda, že vychovávám svou dceru v Karibiku, vidím, jak se učí jména stromů a ptáků, kteří už zítra možná nebudou existovat. Připravovat s přítelkyněmi ocet z banánů podle receptu, který moje máma kdysi zaslechla od babičky. Žít v Karibiku znamená uvědomit si, že zde kdysi existovali lidé, kteří měli znalosti a moudrost, které chci znovu objevit, dát jim jména a navázat na ně – aby se mně a lidem v mém okolí žilo lépe.

V posledních letech jsou karibští autoři velmi produktivní, jak co se týče množství, tak co se týče rozmanitosti stylů a žánrů… V předmluvě k antologii portorické prózy A toda costa: narrativa puertorriqueña reciente (Ať to stojí, co to stojí: nejnovější karibská próza) z roku 2019, kterou jsi editovala, jsi napsala: „V Portoriku se píše, ať to stojí, co to stojí, jakkoli, kdekoli, za všech podmínek a za jakoukoli cenu…“ Co je hnacím motorem pro takové nasazení?

Snad ten neodbytný pocit ohrožení a možné ztráty někoho nebo něčeho. Vědomí ztráty či prázdnoty člověka zároveň nutí hledat způsoby, jak si od toho pocitu ulevit. Od té doby, co žiji na venkově, si všímám, že stromy, které vyvrátil hurikán, znovu zakořeňují a dávají bohatší úrodu než kdy předtím. Nejistota, nefunkční a nedůvěryhodné instituce, fiskální krize, přírodní katastrofy, to všechno ohrožuje naše základní práva v oblasti sociální, kulturní i v tvorbě zákonů. Psaní je způsob, jak něco po sobě zanechat. Svůj hlas, odkaz, který si v budoucnu někdo přečte. Neříkám, že nás všechny k psaní motivuje právě toto, ale jestli se mě ptáš na nějakou kolektivní inspiraci nebo hnací sílu, myslím, že tohle je ono.

Přispíváš na portorický kulturní web 80 grados, také na literární blog elroommate.com a podílíš se na autorských čteních a jiných projektech. Zdá se, že se v Portoriku snažíte, aby existoval dialog mezi spisovateli, akademiky a čtenáři, svým způsobem komunita… Dá se to tak říct? Jaký význam má tato komunita pro tebe?