Básně pro oživení turismu
Dnes se létá
nad pandemií a mezi pandemií,
a učíme se spoustu synonym pro svini.
Ti, kdo létají
(dravci, piloti, turisté, mouchy,
tu a tam nafukovací balonek, tu a tam zatoulaná kulka,
a ti, kdo létají v kleci a ani o tom neví),
mají uvnitř letadlo
plné Japonek, co sedí v jedné řadě
jako na větvi a štěbetají.
V dechu těch, kteří létají, se vznášejí ptáci.
Všichni ti, kdo vzlétnou, chtějí slyšet: zobák, křídlo, klika,
sedadlo u okénka,
pytlík na odpadky, led.
Nic víc.
Žízeň
v letadlech
se nedá srovnat
s žízní
na ostrovech
pod peřím
v hnízdech
žízeň v parcích
žízeň na koncertech
žízeň nebožtíků
žízeň z žízně.
A já v tomhle hnízdě,
co pluje
na hladině,
vyjmenovávám ptáky,
které by mě v těchto vysokých sférách
ani nenapadlo vzpomínat.
Někdy
Má člověk žízeň
ve vzduchu,
jindy na schodech
cizího domu,
ale je to ___________ hnízdo.
Bez ptáků
vyslovuji jejich jména a můj jazyk létá.
Jeho minulostí byl suvenýr
Wallace Stevens
Máš narozeniny
a v Káhiře ti říkají
„we like Americans“
a ty mi říkáš
„nikdy nejezdi do Egypta“,
protože přepadení se dá říct
mnoha způsoby.
Sbor hlasů zní:
kolik klů
nad námi visí?
Vyprávíš mi o muži,
smutném muži ve stánku
se suvenýry,
který věděl, že jsi synem
jiného smutného muže
z jiného stánku se suvenýry.
K narozeninám ti daroval kus papíru,
na něm egyptskými hieroglyfy
napsané tvé jméno.
Seděl na své stoličce
před obchůdkem s cetkami (tu papyrus,
tamhle obrázek Nefertiti, a tuhle žabka),
čekal, až se někdo zastaví
na kus řeči,
ne kvůli zboží,
ale proto, aby zapomněl,
kde je.
Symetrie
globálního trhu – písek se chová
stejně kdekoli na světě –,
kam utíkáme
od samoty a depresí
mužů,
co si nepřáli žít
z turismu. Odjels do Egypta
a tvou nejmilejší vzpomínkou
je tahle fotka, na které tě
vidím stát s cizím otcem.
A udivuje mě,
jak moc se podobá tomu našemu.
Oni tvrdí, že je to polygamie,
ale jde o asymetrii vousů
a rýhy na kolenou
pod pastelovými sukněmi žen.
Testy DNA byly provedeny na čtyřech stech šestnácti dětech
s příliš mnoha otci a příliš načesanými matkami.
Řekněte šediny namísto chmýří. Puritánské pořadí ve frontách
na modlitbu před večeří.
Mizí úly.
Brzy nebudou včely, aby roznášely pyl.
Nebudou kytky, které by učarovaly fotografům a pak se ocitly na stránkách kalendářů.
Nebudou kapičky s propolisem pro kašlající naturisty
ani medová mýdélka pro hédonistky.
Jak dlouho ještě, než dojde pyl na přízi.
Zavedou se vysoké pokuty pro ty, co omylem zašlápnou včelku na chodníku,
a mrknutím oka vzniknou a zase zaniknou stovky obchůdků.
Říká se, že v Mexiku žijí
senegalští zpěváci, kteří exportují med do Švýcarska.
Říká se, že syntetický med bude jediná náhražka medu,
kterou kdy poznají děti v post-industriálních městech.
Dnes používám slovo úl jako archaickou metaforu,
fosilii mezi poetickými motivy,
relikvii syndikátního žargonu.
Mizí úly
a nenajde se jediný novinář, který by to napsal na rovinu.
Žádná nadnárodní společnost se nesnaží najít formuli
a v plástvích nejsou žádní hrdinové.
Zdá se nepřístojné o tom mluvit, ale pod televizory
se odehrává včelí genocida,
a my čekáme na další opylení.
Konec světa nastal
předtím, než se objevily vlaky.
Říkej mi Mléčná.
Tvé tělo v prostoru
přilepené k oknu.
Když ustane hluk
jedné galaxie. Když se slova budoucnosti
vrátí do tvých úst
v podobě domácích mimozemšťanů.
A UFO ti přinese
vzkaz v láhvi,
něžné, vlhké zprávy
na jazyku
mimozemšťanů.
PRVNÍ VLOČKA
Město se zmítá v plamenech,
a přesto
odhodím špaček do sněhu
a zašlápnu ho, aby můj plamínek
zmizel nevinně.
DRUHÁ VLOČKA
Vločkám by se mělo říkat nějak jinak.
Třeba sněhové růžičky, ledový hexagon,
zrcadlo z pavučin, bělost ve své nejryzejší podobě.
Vločka by měla být slovní spojení,
protože jedna jediná vločka má šest končetin
a všechny mají stejnou teplotu a všechny jsou dokonalé,
jen o něco menší než malé. Křehké a uvězněné samy v sobě.
TŘETÍ VLOČKA
Nebýt města, nemohli bychom říct,
že je jedenáct v noci,
pak odraz světla ve sněhu
ozáří sněhové mraky, ze kterých bude padat sníh,
aby nám ohlásil, že se rozední.
ČTVRTÁ VLOČKA
Když se mě dotkneš, jsem spoutaný sníh.
SNĚHOVÁ PANENKA UPROSTŘED CESTY
Zkřížila cestu cyklistovi
kličkujícímu mezi výmoly
na silnici v roztávající čtvrti
a představuje si, že věci se dějí,
když za sebou uspěchaná kola nechávají stopy psané kurzívou
– jako chlebové drobky značící cestu zpátky –,
v době klimatické naléhavosti.
PÁTÁ VLOČKA
Chlad. Kabát. Bílý. Klapky na uši. Mokro. Žízeň.
Led. Sníh. Lopata. Čaj. Sůl. Rukavice. Světlo. Vše vytesáno
nad dveřmi domu pod kobercem.
ŠESTÁ VLOČKA
Houpačky mrazí, ale děti
dál chodí do parku.
Bylo potřeba koupit
hrnce, sušák, sklenice,
koberce, otvírák,
příbory, ručníky.
Vybírali jsme předměty,
které by se hodily
do nového bytu.
Pokaždé, když prodavač
začal sčítat,
přinesli jsme další věc,
a přerušili jsme ho. Když jsme konečně
přestali, všechno
mělo stejnou cenu. Museli jsme se smát,
jak opakoval 1.50, 1.50, 1.50.
Majitel obchodu
se mě otázal s arabským přízvukem:
New flat? New flat?
A já odpověděla: yes, yes.
A tak byly pokřtěny moje nové věci.
Tohle byla jejich první slova.
Něco jako exodus a opakování.
Přijdou chvíle, kdy se ukáže,
kteří doktoři studovali medicínu
jenom kvůli titulu a prázdninám v Cancúnu.
Hranice se plní obavami bez funkce.
Opakují se synonyma slova sobectví
a komáři prohlašují, že už vytvořili jiné pandemie,
ale ty zůstaly zapomenuté bez očkování.
Létat je hrdinský čin:
Políbit matku
a vrátit se na úzkou pěšinku vedoucí k místu,
které ti dává obživu.
Mikroskopy ztichly,
epidemiologové začali hledat lék
ve verších slovanské poezie.
Dnes se létá
nad pandemií a mezi pandemií,
a učíme se spoustu synonym pro svini.
Obchodníci můžou zívat,
aniž by si zakryli sen.
Já jsem přistála už tolikrát,
a nikdy mě nenapadlo s sebou propašovat
celosvětovou krizi.
Vyjdu schody,
zapálím dům,
rozhodnu se letět,
mluvím jazykem, kterým se nemluví,
padá listí,
elektrické kmeny,
to je bytí v němém městě,
němota je moudrá,
řeč z nás dělá zvířata,
zvíře se utopí
v každé vodě.
V moři,
někdy v tsunami.
Ze sbírky Poemas para fomentar el turismo (La Secta de los Perros, San Juan, 2012) vybrala a přeložila Martina Bařinová
V karnevalu a performanci se nachází ono speciální místo, někde mezi pozorovatelem a účastníkem, z něhož ony stařeny zažehnaly apokalypsu.
Moře bylo hladké jak talíř,
ale já jsem se pohyboval.
Je to velice závažná věc,
že svět se takhle moc hýbá.
V rámci haitského vúdú jsou duchové rozdělováni do takzvaných národů, které částečně vycházejí z původní etnické příslušnosti afrických otroků.
Pocházím z tvrdé červené hlíny,
ve které se rodí káva, kakao, poddužáky a měkké bílé jamy
(bělostné a sladké jako úsměv mého prvního kluka).
Dnes Rita Indiana patří mezi nejzajímavější autorky generace navazující na velikány latinskoamerického post-boomu, a to nejen v oblasti Karibiku.