V těchto pustinách

V těchto pustinách,
v těchto temných místech prznění,
vedle těchto dam prožraných rakovinou lhostejnosti
– mrtvých dam, které by ani nemohly
překročit čáru obzoru –, zde žiji.

V těchto brlozích vyjících vlčic
s povadlými prsy,
v těchto brlozích, kam nevleze hyena ani pták,
ve kterých jejich zuby provokují krásu těla,
v brlozích napospas tesákům, jež vynikají na zuřivé rudé,
hnilobné dámy, které se bojí smrti,
zbavené zpěvu a tunik paměti,
vedle nich žiji.

Stvůry ve vystlaných botách, jimž naslouchám s hrůzou,
dusání, které může ohlušit rytmus světa,
vesničanky bez náruče plné trávy,
s kosmatými pařáty,
se šálkem kávy a teskně kroužící,
s očima zapnutýma na knoflíky, které si civí na ledviny
mezi kusy látky nacucanými krví,
chrastící posledními žebry z nočních dobrodružství,
vedle takových dam žiji.

Vedle nich žiji, den co den,
a čekám na anděla, který by si mě zavolal,
anděla úplně sirnatého,
bez nohou, bez hlavy, bez křídel,
pod sluncem – bručícím kotoučem, hřejivým úžasem, mým otcem –,
zatímco měsíc pohřbívá ve svých jezerech hrůzy
tyto krajiny pomalého odpykávání.

(1945)

Až si pro mě přijdou

Až si pro mě jednou přijdou,
abych šel na ples kulhavých,
řeknu, že nechodím o holi,
že moje nohy jsou netknuté.

Budu tancovat čaču a son,
dokud se úplně neztrhám,
ale stejně mě budou chtít
dostat na ten podivný ples.

Dvě rány sekerou a bude to,
hned začnu veslovat holemi,
a až vejdu těmi dveřmi,
strčí mi kulhavou do náruče.

Řekne mi: Lásko moje!
Já na to: Má milovaná!
Co se ti stalo s nohama?
Hele, už ze mě crčí krev!

Úplně vážně mi řekne,
že dostala naloženo,

ale z útrob si vyrobí
srdce jak briliant
a hromovým smíchem
se rozchechtá po sále.

Potom si dopřejeme
nezbytné děkovačky,
úklony vpravo, vlevo,
a mávání holemi.

A až to nikdo nebude čekat,
kolem druhé hodiny ráno,
dorazí na ples kat kulhavých,
aby zahladil všechny stopy.

(1962)

Natvrdo

Včera jsem chodil úplně sám
po hlavní přístavní třídě,
myslel jsem na mrtvou matku
a myslel jsem taky na touhy.
Moře bylo hladké jak talíř,
ale já jsem se pohyboval.
Je to velice závažná věc,
že svět se takhle moc hýbá.

Přistoupil ke mně jakýsi muž
s havanským obličejem,
s takovým, jakým ani Havana
neobdaří jen tak někoho.

Pomalu krčil rameny,
pohled se zamlžoval,
ústa se mu stáhla
a takto na mě promluvil:

Příteli, nevím, co si myslíte,
zato vím, co si myslím já;
tenhle svět je natvrdo,
kéž nám brzy rozmrzne;
protože jestli ne,
ta tvrdost nás zabije;
už teď jsou ze slov kulky
a z pohledů hořící hranice.

Nepřijde vám to, příteli?
řekl a dotkl se mé hrudi;
já plakal jak malé dítě
a moře pomalu tvrdlo.

(1962)

Zahrada

Sen pro mě vysadil zahradu,
abych v ní snil o skutečnosti;
mrtví, živí, nepřítomní si tam
mezi sebou zaujatě povídají:
zaslechl jsem matku nadávat,
že ovoce je letos špatné,
a jak říká otci, že jsem dítě
vyhoštěné z její lásky.

Náhle se zjevil Robespierre
usazený na popravčí káře,
prodával zčervivělé hlavy
a volal přitom: Barevná jablka!
Otec ho o jednu požádal, a on:
Jakou chceš? Dantonovu?
Hlavu Marie Antoinetty?
Jenže matka spatřila hlavu,
u které z očních důlků
trčely dva třaslavé hrozny,
a vybrala právě tu. Robespierre:
Je pro mě čest, že mě sníte.

To, co jsem četl v nejistých knihách,
vidím teď naprosto jednoznačně:
Nerval se oběsí ve Vieille Lanterne,
Zenea se chystá před popravčí četu,
Casal skomírá při chrlení krve
a Martí v Dos Ríos zakládá vlast.

Tajemné děti Henryho Jamese
se vinou k nehmotné chůvě,
aby jí svěřily, že právě vidí
živého muže nahoře na věži.
S úsměvem přikyvuje a klade
jim prst na ústa, jako by říkala:
Všechno je možné v království smrti.

Ještě jsem nevyšel z údivu a už
slyším hromový hlas Karla Marxe:
I kdybys chtěl, andělé neexistují.
Pomalu kráčíš po úzké ulici nebo
po širém moři či brázdíš vzduch
a o žádné anděly pohledem nezavadíš;
jsou tam lidské a zvířecí bytosti,
jež mávají svou existencí o sto šest.
Své myšlenky musíš soustředit na ně,
někde za rohem opustit fantazii,
oslepit ji, aby se sama roztříštila,
a s hlubokým přesvědčením prohlásit:
Jsme přesvědčení materialisté.

V tomto světě už nemá místo
šílená vynalézavost mysli,
gorgony zmizely navždycky,
po oceánech neplují lodě duchů
a ten, který kráčel po vodě,
zmizel v Kvantovém jezeře.

V divadle idealistů
Hegel (kéž bys ho viděl), ani ne
dvojznačný, olympský, sedí
za oponou, mezi tezí a antitezí.
Žádní diváci ho neposlouchají:
celá fenomenologie ducha
je pevný blok hmoty,
o který se tříští monády.

Ty jsi zde, v této zahradě,
jsi úplně mrtvý, a přesto
slyším tvůj hlas mluvit o hmotě.
A Marx odpovídá: Já nemluvím,
to se ti o mně jenom zdá.
Jsi naživu a zdá se ti,
že ti vykládám o hmotě,
jejíž součástí je tvůj sen.

Řekni, prosím ho, houpá
mrtvého v jeho díře sen?
Já jsem mrtvý, říká Marx, a ty jsi
živá hmota. Mluvím v tvé mysli
a nic mě nehoupá, pokud sám
neřekneš, že se pohupuji.

Z kazatelny s přízračnou bělostí
padá mrazivý hlas duchovního:
Cesty Páně jsou nevyzpytatelné,
a přestože lodě putují k Měsíci,
my zůstáváme na Zemi s časem.
Jedině duch nás může vykoupit
z těchto osudných písků a proměnit
tělesnou schránku v červy, a kéž
nastane věčnost, jež nasákne Smrtí.

To je sice moc hezké – říká Marx –,
ale lodě putují k Měsíci
a tví andělé ti poletují v hlavě
jako mouchy nad mrtvolou.
Ukaž svému stádu, že báseň
v mentálních domech vždycky
zabírá směšné místo, a řekni jim,
že žijeme ve světě,
kde snít je jako být už po smrti.

(1965)

Ve zkratce

Musí se mi to zdát,
když mi kdosi říká:
„Vyslechni si verdikt.“
Má na sobě masku lva,
paže s orlími křídly.
Nohy má z černého mramoru.
Strhávám mu masku,
ale pod ní vidím čelisti šelmy.
Zbavuji ho křídel,
ale v mžiku mu narůstají nová, delší.
Odřezávám mu nohy,
ale nahrazují je dvě přísavky,
které se přilepí k zemi.

Děje se to, že se právě rodím,
a není to sen, jak jsem se domníval.
Devět měsíců jsem snil
v matčině břiše
a teď jsem ve skutečnosti.
Když praskne plodová voda,
znovu slyším ten hlas, co říká:
„Vyslechni si verdikt.“

Jistě,
Shakespeare, který zplodil Macbetha
a porodil ho ve všech možných bolestech
– v jeho době bezbolestný porod neznali –,
se proměnil v čarodějnici sebe sama
a ctižádostivci předpověděl:
„Budeš králem,“
shakespearovsky se zachechtal
a znovu se z něj stal Shakespeare.

Toho thaumaturgova syna
jsem viděl v divadle.
Nikdy, a přitom by se mi to líbilo,
jsem ho neviděl vylézt z matčiny hlavy.

A tak, poté co jsem vylezl z té sluje
o páté hodině ranní
– nejistá, mléčná hodina,
kdy se imaginární čarodějnice
pletou s těmi opravdovými –,
začal jsem být Virgilio.

Egypťané měli Knihu mrtvých
na cestu návratu do nebytí,
ale my, když se rodíme,
nemáme žádnou Knihu živých.
Každá matka
spíš než na svět přivádí do tmy
a její plod – bezmocný krtek –
hltá svou první porci slepoty.

(1975)

Nuže, řekněme

Lezamovi

Nuže, řekněme, že jsme žili,
určitě ne – byť by to bylo elegantní –
jako Řekové v zářivé polis,
ale podobni chryselefantinovým sochám
a s náběhem na steatopygii.
Žili jsme na ostrově,
možná ne tak, jak jsme chtěli,
ale tak, jak jsme mohli.
Přesto jsme strhli několik chrámů
a postavili jsme jiné,
které možná přetrvají
nebo budou jednou samy strženy.
Psali jsme neúnavně,
snili dost na to,
abychom pronikli do skutečnosti.
Vztyčili jsme hráze
proti modlářství a soumračnosti.
Vzdávali jsme kult slunci
a, což je ještě zářivější,
bojovali jsme, abychom zářili.
Teď už nějakou dobu mlčíme,
slyšíme města rozpadlá na prach,
slavné rukopisy, jak hoří ve žhavém popelu,
a pomalé každodenní odkapávání nenávisti.
Ale je to jen pauza v běhu našeho bytí.
Brzy si spolu začneme povídat.
Ne na troskách, ale na vzpomínce,
protože pohleď: jsou lehounké
a my právě teď začínáme.

(1972)