Úsměvným odlehčením je Chloupkovo setkání s partičkou hedonistických sobů, kteří si užívají léto, pojídají houby, které „…skvěle chutnají a úsměv nám dodají…“ a relaxují, než přijde zima, kdy budou mít spoustu práce, protože „[…] vozíme jednoho starého pána od komína ke komínu“.

Čeští čtenáři ani kritika by román Zpívám já a hora tančí neměli přehlédnout. Nejen proto, že patří k nejpřekládanějším dílům katalánské literatury všech dob. Velmi originálním způsobem a prostřednictvím bohatého jazyka se snaží nalézt odpověď na otázku, kterou si člověk klade od doby, kdy si začal uvědomovat sebe sama: kdo jsme a v čem spočívá smysl naší existence?

Chtě nechtě tak musím konstatovat, že Pitínský svou knihu zakončil poselstvím půvabným, avšak hodně zašifrovaným. Natolik, že jeho skrytý význam asi zůstane pro čtenáře nerozluštitelným tajemstvím. Je to ovšem součástí autorovy poetiky, která vyrůstá z přesvědčení, že i nedoslovené může inspirovat.

aguárovo sbohem je intenzivní novela, která přináší potěchu v podobě promyšleně konstruovaného, citlivě plynoucího a famózně přeloženého textu, stesk a stísněnost tématu a hluboké nadechnutí životodárné odhodlané naděje.

Ta kaskáda obrazů, ta láva tryskající ze zřídla poezie, má ve své magmatičnosti cosi železně nutného, ostatně básnířka se doznává, že zná železné hedvábí.

Poezie pro Zdenu Tominovou představovala a představuje především živou hodnotu, příkladnou otevřenost vůči neznámému, a nikoli literární žánr, byť jakkoli svůdný.

Nadčasová je tahle Oválská. A taky žádná konkrétní, kuchyňská, angažovaná, esoterická. Ani samá šprťouchlata, ani evangelium.

K čemu je poezie nerespektující úmluvy a zdvořilosti, která v nejhorším možném okamžiku napálí úzkostlivě udržované dámě, že je prostě stará a trapná?

Nelze pominout, že samotný syžet i autorské reflexe, deskripce i dialogy jsou bytostně nadány humorem.

Styl Švankmajerovy knihy, kterou lze bez nadsázky považovat za prvořadou literární událost tohoto desetiletí, se vyznačuje literární nehledaností.