askýtá se tak otázka, která má jistě i pro McEwana bilanční význam, otázka hodnoty umělecké tvorby ve srovnání s životem, otázka oběti pro ideál.

V české poezii posledních let se zvedá silný hlas autorek a autorů, kteří svědčí z největší blízkosti o tom, co je s námi špatně. Poezie má ostatně přesnější nástroje než televizní reportáž nebo aktualita na zpravodajském webu, protože se nemusí zastavit u sledu událostí a omezit na výběr stručných promluv, aby se výsledek vešel do požadovaného formátu. Básnická práce Zofie Bałdygy se od vydání sbírky Poslední cestopisy dále cizeluje.

Sympatická je odvaha editorky a nakladatelky cílit i do vlastních řad – některým spisovatelkám je podle ní možno vytknout vlažný, či přímo odmítavý vztah k feminismu, jiným zase nedostatek solidarity s méně úspěšnými kolegyněmi, dalším pak nesmyslný odpor k jakékoli formě státní pomoci apod.

Pro dětského čtenáře je to příběh uvěřitelný, zasazený do známých kulis, atraktivní svým napětím i odvahou hlavních hrdinů, ponoukající i hlubší úvahy na téma dynamiky v partě a sourozeneckých konstelací. Pro čtenáře dospělého je to jedno velké fackování připomínající, jak často kážeme vodu a pijeme víno, předstíráme bezúhonnost, ale zároveň každodenně hrneme své hříchy pod koberec. Jak se snažíme být dobrými rodiči, ale často ve svých snahách zcela míjíme terč.

V Listech trávy dochází k minimu sémantických posunů, největším přínosem tohoto překladu je ale čtivost. Nejde přitom jen o posuny, které reflektují vývoj jazyka od posledního překladu.

Je to kázání. Whitman nabádá člověka, aby se nikdy před nikým nehrbil a šel svou cestou, aby nefixoval skutečnost zmrtvujícím pohledem…

Čili nejpřijatelnější je chápat tuto knihu jako dosud neznámou a funkční provokaci konzumerstvím, pronikající do kumštovní literatury.