Zhruba před rokem zaujaly ukázky z básnické prvotiny neznámé autorky Jarmily Oválské. V jejím krátkém CV stálo, že je rozená revolučně-sametově v 89, je z Hořovic, z gymnaziálního města Václava Hraběte, je překladatelkou a dělnicí neziskových organizací a dlouhodobě pobývá v USA a Mexiku, kde se angažuje v ochraně přírody. Místo propagačního fota přiložena fotka těhotného břicha. Čtenáři Hostu a Škrabalovy internetové Nedělní chvilky poezie se v ochutnávkách setkali se sebevědomou nově příchozí, která se hned zadefinovala asi takhle:

Půjdu na maškarní za lyrický subjekt,
půjdu za toho, kdo něco prožívá!
Až vstoupím do sálu, všichni oněmí
a budou se kradmo ptát: ‚Jakého pohlaví a mravů
jest nově přišedší?‘ A zatímco takto ptát se budou,
já (povzbuzena tou maligní nudou)
vykročím k pultům se vším obvyklým.
(z básně „Půjdu na maškarní za lyrický subjekt“)

Ho ho – a rázem bylo po oťukávání a tápavém osahávání. Maškara se několikrát prohnala kolem přihlížejícího a udělala mu chuť a žízeň v jednom okamžiku. Do sálu vstoupilo něco neokoukaného, těžce zařaditelného. Naparfémovaného smyslností, dvojsmyslností, poetika řádně prokrvených sliznic i ironického odstupu. Někdo, koho bleší cirkus slov poslouchá na elá, hop.

Když se brzo provalilo, že jde o dílo dvouhlavého spřežení Stehlíková-Ohnisko, vlastně se mimo jiné mohlo i mnoha adeptům poezie ulevit. Debutantka Oválská by byla totiž drtičkou ambicí, bucharem všech následujících prvotin. Takhle je možné si na všech středních školách oddychnout a dál posílat své pokusy do světa s jistou nadějí.

Jsi přitroublá jak dětská trumpetka,
což bude pro staršího bohatého gentlemana s výhodou.
Těš se: prozkoumá všechno, nevynechá nic
a za pár let si najde mladší.
Pak obdržíš pokyny, jak ho očesat.
Rozumělas?
(„Nejsem tak hloupá, jak si myslíte, madam“)

Dá se respektovat, že svojí oválskou „lyriku“ nechce hravé duo básníků příliš komentovat. Čti si nepředpojatě a ber, nebo nech být. Jenže – ať se pan a paní Oválští nezlobí – chceme vědět víc. Snad se tedy dá prozradit, že jde technicky o výsledek e-mailového pingpongu, který přerostl do nečekaného nadšení z poetického porozumění si. Snad se dá dodat, že se oba rodiče nakonec z poštovní hravosti dostali až někam k tvůrčímu vytržení. A vzniklo něco nového, něco beze švů srostlého, něco, v čem není možné rozeznat, kdo přispěl čím. A stojí to svébytně a originálně, hravost nesklouzává k lacinému blbnutí, má to výšku i hloubku, svoji civilnost i nad-rea-lismus.

‚Já na tohle moc nejsem,‘
řekla jsem potichu
nad modelem věrného vztahu z dřevotřísky.
Nechápavě na mne pohlédl.
‚Jsem černý pasažér vlastního života,‘
dodala jsem na svou obhajobu.
On ale pokračoval ve výkladu:
‚Však proto jsem si tě vybral na seznamce, veliká ženo,
tvé selfie na pozadí něčího pozadí naplnilo mne jistotou / desetinásobku.‘
(„Já na tohle moc nejsem“)

Stylizace osciluje někde mezi černohumorným poetismem, červenou knihovnou, partnerským blues, erotickou fotogalerií, maloměstskou gangsterkou, parodií na parodii, dětskou říkankou s dospělým obsahem… Je to zábavné, to ano, ale kdo má něco odžito, bude místy zděšen přesností a intenzitou některých sdělení, která během jednoho slovního obratu přejdou z karikatury do téměř fotografického zdokumentování. Sní se tu na plné pecky, touží se tu po romantice. Ale uprostřed nástinu Romance pro křídlovku najednou rychlý sex se ženáčem, po kterém pálí tam dole. Jenže i to může být za určité situace víc než nic.

Já jsem to nedostala! Tak zde
na tvém prahu stojím,
řekni, můj milý, co teď bude dál.
Ty jsi biatlonista, já píšu básně
a zachraňuji žáby, bude nám to spolu
klapat jako klapačka a řehtat jako řehtačka, viď?
(„Já jsem to nedostala“)

Oválská a její sbírka jako by vznikla pro tu možnost spojit zase jednou vysoké s nízkým, čtení pro služky s art programem pro náročného diváka. Snad může na někoho působit jako telenovela s bohemistickým žonglováním, jako kratochvíle pro básnickou bublinu, taková pulp fiction o holce „ze souhvězdí Zabouchlá blbá kráva“, která si „preventivně stahuje kalhotky“, a tu a tam se ocitá na klučičích záchodcích, „kde to čpí budoucností“. Možná je to částečně taky katalog banálních situací, z nichž se možnostmi jazyka dá vytvořit jedinečná vzpomínka, okouzlující komiksový strip, který nám umožní stát se hrdiny svojí vlastní každodennosti. Najednou jsme trochu víc samicemi a kovboji, než to vypadalo v danou chvíli v reálu. A třeba směšnými, a třeba naivními. Ale kdo by stál o to, pamatovat si sebe pořád dokola jen jako pitomce se sklony k bezvýznamnosti a k nostalgii.

Ruce podél těla značí,
že jste potkala muže nerozhodného,
který neví, zda do vás sekyrou, či párátkem,
zda čaj, či kávu,
zda Krále, či Hrušku.
Je to člověk ve všech ohledech bezradný,
krčivec ramenní, drbač záušní.
Bude kolem vás snaživě poskakovat,
držet vám futra dveří.
V noci bude vámi třást svou úzkostí.
Slíbí všechno, ale nic nemá.
(„Ruce v kapse“)

Nadčasová je tahle Oválská. A taky žádná konkrétní, kuchyňská, angažovaná, esoterická. Ani samá šprťouchlata, ani evangelium. Musela být radost dávat tuhle sbírku dohromady. Najít ten styl, který si o další říká sám. Dají se jen závidět ty chvíle překvapení, kdy Milan Ohnisko a Olga Stehlíková zjistili, že z e-mailu do e-mailu začíná přeletovat poezie, která má v sobě tu vzácnou synergii, kdy je celek něčím víc než součtem jednotlivých částí. A v paletě současné české poezie má těžko zpochybnitelnou originalitu, která bije do očí.

‚Vy jste ta z básní? Ten, co se za něj
schovává špína a nuda básníkova? Dejte si zelenou, drahá!
Zelenou, která jde na dnešním plese za vaječňák!‘
obrátí se ke mně barman převlečený za papežku.
‚Ten shovívavý tón se k vaší masce obzvlášť hodí,‘
podotkne uklízečka zpod pultu, kde hraje rybenku.
Zapálím si cigaretu, která je dnes za penis,
sirkou v masce třísky
zabodnuté v oku verše.
Až mě budeš svlíkat, ty, převlečený za milujícího muže,
budu už bez sebe. To už budu mluvčí
(z básně „Půjdu za lyrický subjekt“).