Jaroslava OválskáZa lyrický subjekt

Neurotický smích za scénou

Reflektuje Jiří Tavníček

K čemu je poezie nerespektující úmluvy a zdvořilosti, která v nejhorším možném okamžiku napálí úzkostlivě udržované dámě, že je prostě stará a trapná?

Recenze a reflexe – Dvakrát
Z čísla 21/2018

Dva napsali jednu báseň, dvě básně, tři básně, hra se jim zalíbila, bujněla a podporována ohlasy narostla v rozsah knihy. Hra byla přijata se zájmem a výraznou publicitou, vše bylo s gustem propíráno tu i onde, fiktivní autorka se stala básnířkou čísla (Host 10/2017) a zároveň byli čtenáři vyzváni k pokusům o odtajnění její identity. Nová hra uvnitř nepřetržitě probíhající hry literární obce má katarzní efekt, očišťuje tenzi trvale limitovaného množství účastníků. Po vnější senzaci ovšem přichází klid knihy. Čtenář v knihovně jen zřídka čte autorskou tiráž, Oválská možná nakonec bude na policích knihoven sama za sebe. Podívejme se, jakým způsobem je tento debut v šalebně růžových deskách konstruován.

Páteří knihy jsou texty, které nějak ukazují na centrální osobu Jarušky a přičinlivě rozvíjejí její mýtus, obálkou počínaje. Už tam se nabízejí úslužné vysvětlivky všeho a doprovodné 3D brýle. Realita hrdinčina života uvnitř knihy je ovšem realita snová, ruka hybatelů trhne vždy stranou právě ve chvíli, kdy by se už měl na obrazovce objevit titulek s titulem obmýšlené, kdy by se už její tvář měla objevit na kameru. Naše Jaruška je otrlou znalkyní obecné popkulturní reality, je ovšem i submisivní otrokyní neradostné domácí podreality, a to v mnoha konstelacích naráz, její pohlavnost je fluidní a její rysy strhané. Je to dokonalá temná profilovka s tisíci ukvapených zvednutých palců.

V metarovině se navíc stále jedná o poezii a její vnitřní kausy.

Čekám jako lvice na spasení
jedním slovem,
čekám, až tudy poběží zebra
poezie
a všecko spase.
(s. 13)

Protože byla zrozena ze dvou básníků, jejím dezertem po nedělním obědě je disputace, „zda Krále, či Hrušku“ (s. 74), přičemž je to celé nasekáno v závitku lehkého posměchu. Posměch je čitelný, ale nebude srozumitelný pro ty, kteří na této uzounké pavlači rovněž nestrávili svá nejlepší léta. Je tu mnoho potravy pro ty, kteří už se tím dávno živí či se na tom přiživují. Úšklebkem je zároveň možno se na chvíli zbavit skutečnosti, že toto je skutečnost. Hypotetická hrdinka se zaobírá stále tím svým:

Zdálo se mi, že jsem napsala sbírku
Sníh na Letné. Nebo možná Smích tamtéž.
(s. 26)

Poezie je vždy sama svým hlavním tématem, řekli mnozí a říkáme to i my. Je zcela jistě hlavním tématem zde, i když se louhuje přes mezipohlavní vztahy.

Je zajímavé, kolik prostoru je věnováno nějaké formě vztahového násilí. Intimního, domácího, násilí na duších i na tělech, triumfům jedněch nad druhými, drobným partnerským krutostem a všemožné pokřivenosti až úchylnosti lidské – navíc je tu v podkresu jakási pochmurná dvojautorská blaženost z toho všeho. Na co se tady chce ukazovat? Zřejmě na ukazování samo.

Ošklivost reality zobrazit s neumdlévající chutí a vyvolat tak ve čtenáři zvracivou nechuť k sobě samému, neboť všichni jsme něco z toho udělali, dopustili, chtěli. Bavíme se, ale jen pokud jsme od toho všeho odděleni přes tlusté sklo. Ko-autoři jsou přes sklo své hrdinky trvale, ona pak umožňuje ledacos bezpečněji odžít. Odepsat. Nebo naopak připomenout a vypitvat k ještě větší zábavné ošklivosti:

Co to mám pod levým okem?
Piš si, diktuji: Výplodek čiré imaginace
a v něm místo akvária
tvůj phallus impudicus ve formaldehydu
(s. 22, ale víceméně všude).

Unikavost, podvratnost a neradostný paradokument podtrhuje i fotografický doprovod, který je jakýmsi výprodejem banalizovaných intimit. Místy je to všechno katastroficky zábavné, asi jako spartakiáda vzpěračů na jatkách. Zároveň je to poezie výkonnostní: jestliže je možno zacházet s jazykem, Oválská s ním zachází dál. Pokud je možné význam posunout, Oválská se stává profesionálním posunovačem a rozhoduje se zároveň operovat na dvou tratích. Všeho je tu hodně, ještě víc, příliš.

Přesto, jak vyplynulo z anonymního čtenářského výzkumu, je sbírka čtenáři přijímána spíše kladně. Dvacet procent čtenářů, kteří si Za lyrický subjekt zakoupili, nemělo do té doby ve své domácí knihovně žádnou knihu, nebudeme-li počítat kuchařky nebo slovníky. Svoji roli v tom určitě sehrála mediální publicita v periodikách s celostátním dosahem – v recenzním sloupku Michala Šandy (Právo, příloha Salon, 8. 11. 2018), v recenzi Ano! Chceme vědět víc? (Reflex č. 46, 15. 11. 2018), a především v článku Jaroslava Oválská (Lidové noviny 17. 10. 2018). Jak se dalo očekávat, nejširší čtenářské spektrum, plných sedmdesát osm procent, tvoří lidé nějak spjatí s literaturou a poezií. Zhusta jde o básníky a básnířky, co sami usilují publikovat své verše v nakladatelství Druhé město. Tuto tezi beze zbytku potvrzují reakce na sociálních sítích Facebook a Twitter. A konečně zbylá dvě procenta jsou čtenáři, kteří si knihu zakoupili omylem.

Závěrem si položme otázku, jaký je tedy smysl celého toho lyrického subjektu? Objekt – kniha, vystavená na odiv jakožto trofej, ne nepodobná loveckým trofejím na zdech? K čemu je poezie nerespektující úmluvy a zdvořilosti, která v nejhorším možném okamžiku napálí úzkostlivě udržované dámě, že je prostě stará a trapná? Všechno je tak promyšleně šeredné, že se tomu můžeme snad jenom neuroticky smát. Z bezpečné vzdálenosti, za scénou.

Chviličku.
Načítá se.
  • Jaroslava Oválská

    (1989, Příbram), básnířka, žije v Praze, tamtéž vystudovala Gymnázium Pod Štolou. Pracuje v oblasti překladatelství a v neziskových organizacích. Dosud publikovala na internetu a v rámci tzv. „open mic“ časopisu Psí víno.
    Profil

Souvisí

  • Jan ŠvankmajerCesty spasení

    Švankmajer a jeho kunstkamera

    Reflektuje Marek Feigl

    Styl Švankmajerovy knihy, kterou lze bez nadsázky považovat za prvořadou literární událost tohoto desetiletí, se vyznačuje literární nehledaností.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 18/2018
  • Ladislav NovákDílo I, Dílo II

    Dílo I, Dílo II

    Reflektuje Jakub Řehák

    Automatický text, jeden z bytostných projevů surrealistického hnuti, byl důležitý tvůrčí prvek, který Novákovi sloužil jako východisko, k němuž se znovu a znovu navracel po celou dobu své básnické i výtvarné dráhy.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 15/2018
  • Ladislav NovákDílo I, Dílo II

    Dílo I, Dílo II

    Reflektuje Jan Gabriel

    Setkal se tam s obrazy Jacksona Pollocka a náhodně zachytil pořad rakouského rozhlasu, v němž se hovořilo o Vasarelyho výtvarné kombinatorice. Novák se ji vzápětí snažil převést do svého v té době nejvýraznějšího vyjadřovacího prostředku: řeči.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 15/2018
  • Walt WhitmanListy trávy

    Jeden z výtržníků

    Reflektuje Františka Zezuláková Schormová

    V Listech trávy dochází k minimu sémantických posunů, největším přínosem tohoto překladu je ale čtivost. Nejde přitom jen o posuny, které reflektují vývoj jazyka od posledního překladu.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 13/2018