Furióznost básně graduje a stupňuje se i brutalita jazyková, odrážející ztřeštěnost hmoty, masy, obsedantnost živoucího i příliš neživého masa, ale i slov, názvů, označení, celou tu tupou valivost předmětnosti…

Nevím, zda jsem kdy v české poezii četl silnější verše o vědomí smrti. A ani nevím, zda jim zcela rozumím – vím jen, že zasahují pomyslný terč v prázdnu.

Autor tedy vypráví příběhy či jim dává prostor, aby se vyprávěly samy, nechává je prorůstat realitou, ovládat ji, ale realita často kontruje svým copak je to za nesmysl? Osnovuje knihu jako pavoučí síť, pevnou a pružnou, svůdnou a impozantní.

Kdysi jsem pravil, že jsem tuze rád, jestliže mi literatura poskytuje naději. U Fibicha jde však spíše o naději vyslovení se nežli bytí, o naději společné paměti a bolesti nežli duchovní transpozice a fyzické proměny.

Svět, kde jsou dané role, které nekomplikují balasty moderního světa a ve kterém mít ženu či dítě je normální věc. Za drobný problém tohoto myšlenkového úkrytu, po němž se Michael uchýlí k vyznání lásky a projevu přání ponechat si Helžino dítě, považujeme to, že ani on, ani ostatní aktéři nejsou v běžných životních situacích.

Kolo se zařazuje na seznam dokonale propracované, jazykově a výtvarně mimořádně hodnotné literatury faktu, která na nás v posledních několika letech občas vykoukne a osloví široké spektrum věkově odlišných čtenářů. A vezmu-li to kolem a kolem, tohle je z mého pohledu zatím jedna z nejlepších knih letošního roku.