Koně bez hřívy,
lidi bez páteře.
Bezejmenní.

Bělostné hlavy
bílých labutí
lesknou se v pološeru

Básníků je jako hvězd,
lidské věci se rozpadají.
Na zemi, pod zemí,
v éteru, na scéně, na papíře, v knihovně.

POKLEKÁM PŘED HVĚZDOU SE SEDMI CÍPY,
odpusť mi, Venuše, smrtelné hříchy,
odpusť mi v hlubinách, odpusť mi nahoře,
odpusť mi, Venuše, v pekelné pokoře.

Vůně levných mýdel
při umývání pohlaví
v koupelně neznámého bytu

Poezie
rozmezí je
mezi mlčením a troubou,
krasopisná satorie
strhující vrytou chloubou

Náhle se celá řeka pokryje náno¬sem zrcadla z čiré rtuti, rozdmýchané chvílemi lesklými vlnkami, a svět se odráží v žíle táhnoucí blyštivou, do země vlysem vetknutou metaforu zrcadla zplihlou kraji¬nou.

A tak se musí deprese vymývat v alkoholu podobně jako fotografie v lázni a rozkolísaná nálada nahrazovat ztlumením, abys mohla další den znovu pochybovat, znovu se ploužit, znovu se probouzet jako fénix z přeplněných popelníků.

Pod konečky prstů jsem cítil tvou opálenou kůži a ty jsi mě svýma silnýma pevnýma rukama hnětl k novému životu, vlastně jsi mě vytvářel, má bedra, vnitřní stranu stehen… ale stejně tak jsi utvářel sám sebe.

Často se stává, připomenul jsem, že únosci rodiče vydírají tím, že dlouho nedají o sobě vědět.

Krok za krokem úzkým tunelem a začíná se stmívat. Muž uvnitř studny si uvědomí, že si vzal jenom baterku. Sekyra zůstala v pytli.

Skoro všude prázdné ulice. Někde světla, jinde jdoucí postava. Město je v tomto několikaměsíčním šeru jen tušené. Jako by nebylo, ale je. Poslední hospoda, spíše bar, který ještě svítí.