Ztrácím se v zrcadle na palubě
a on tu sedí,
po celý čas tu tak seděl a já si nevšimla,
je to ten černý a zlatý,
ten s elegancí pantera,
je to ten s arogancí gangstera.

jsem opilý. vše je víceméně stejné. mluvíš bez přestání.
hodně. nahlas. násilně. musíš si zajistit správnou polohu.
popularitu. místo ve společnosti. vzbudit silný dojem, že dokážeš hodně. a víc. všechno. že se ničeho nebojíš. že stojíš na vlastních nohou.
že ti nikdo nemůže ublížit. že jsi neporazitelná.

Pamatujeme si časy, které jsme zažili
a nezažili. Vzpomínky
jsou jako delikátní rostliny. Zalesňujeme
se. Zašustíme ve větru. Bujní.
Ztrouchnivělí. I plevel bude mít své
místo v nás. Tak to bývá. Tak to bývá.

Její kočka pomočila mu čepici
odloženou na židli, odháněl ji
z jejího klína, tak ho nenáviděla.

Chána měli rádi všichni, kdežto on zase miloval jednu kozáckou otrokyni z dněperských stepí, a vždy s ní byl mnohem raději než se kteroukoli z žen v harému, kde jich měl tři sta; pocházely z různých zemí, všechny byly nádherné jako jarní kvítí a všem se jim žilo báječně.

Já pak pravím vám, že z té jediné přednášky, kterou předvedl můj syn Gargantua – a vy jste toho svědkyně! –, jsem rozpoznal, že na jeho chápavosti se podílí nějaké božstvo.

Počtvrté ušima rudého saténového čepce, jenže čepec byl zlatými nitkami vyšívaný a ty mi rozedřely celou řiť, a ještě se na nich kousky hoven zachytaly a po celém zadním kráteru roznesly.

Úryvky z raných předválečných próz mladičkého Richarda Weinera, které dosud nevyšly knižně, shromáždil Michal Jareš do svazku s názvem Přetržená nit (dybbuk 2020). Za jejich laskavé poskytnutí Ravtu děkujeme Šárce a Janu Šavrdovým.

Náhle se celá řeka pokryje náno¬sem zrcadla z čiré rtuti, rozdmýchané chvílemi lesklými vlnkami, a svět se odráží v žíle táhnoucí blyštivou, do země vlysem vetknutou metaforu zrcadla zplihlou kraji¬nou.