Ona a tremor upravují čepec
na schýlené hlavě
před výkladem starožitníka.
Přes ramena svítí lucerna,
za mříží se lesknou perly,
které jí otec daroval na počátku.
Vedle nich alpaka, moser, porcelán,
z lastury vyplouvají mořské vlny.

Retard Krajčo, obut do sněžnic, aby neaktivoval nevybuchlé petardy ze Silvestra, vycházel z podthují na liduprázdnou náves. I na poměry raného ledna byla obec podivně pustá. Z autobusové zastávky se vítr snažil strhnout reklamní plakát. Usměvavé děti na něm žadonily matku komiksovou bublinou „Maminko, tyhle Vánoce Velkého Kapříka™ od Pašíka“.

Je a není to totiž totéž. V dobách své internace v umravňovnárně, v zabitých časech strávených v ústavu pro choromyslné, jsem se stal gnostikem. To víte, když vám každý druhý vypraví své s Bohem pravidelně hovořící obsahy, trochu tomu podlehnete a ztratíte kritičnost.

A pak nastala má strastiplná pouť. Hlasy mi nedopřávaly už ani na chvíli klid. Křižovatky jsem přecházela na červenou a často jen o vlásek unikla smrti. Několikrát se mi podařilo zastavit dopravu. Brzy jsem ztratila jednu svou sešmajdanou lodičku, a tak jsem odkopla i druhou. Brouzdala jsem se v silonkách v ledových listopadových kalužích. Celou Prahou zněl Alekův hlas.

Pokud báseň je básní a próza je prózou,
jsem lvem u rokle,
na kraji
pohlcuju tlamou nesmírno
rozšířené na tisíc řádků.

Hubert, pohublý muž v pršiplášti, se prochází po hřbitově a zkoumá staré náhrobky.
Vpovzdálí začne hrát trubka.
Magnetický hrobař Rosencrantz: To je trubka tety Octavie.
Teprve teď si Hubert všimne jámy a v ní stojícího hrobaře.
Hubert: Teta Octavia hraje na trubku?
Magnetický hrobař Rosencrantz: Ne, je mrtvá už léta. Zanechala po sobě ale fotku, na níž drží trumpetu.

raději budeme šťastní než já matkou
raději zase něčím šermuj ať vím že jsi tu se mnou
v kouři z cigaret a mlhy mé tělo hledá to tvoje
jediné místo kam patřím
je dobojováno

Ráno mě probudila sýkora klepáním zobáku na sklo okna. 
Uběhl skoro měsíc a já stále nevím, 
co přesně tím myslela.