nedělní dopoledne
schovaná pod peřinou
sousedka klepe řízky

Ano, kdysi, kdesi
byl ráj se zahradou rozkoší
a dalšími místy k odpočinku,
kde bylo možné
si třebas jen na lavičce zdřímnout.
Teď to všechno zrušili
jako nesmysly,
jako omyl!

Ani bohové nemohli se dívat na Pompeje, když soptil Vesuv, ale jak je nyní mně, když musím pořádat podivné náhody, komické – ale vím, že to neskončí komikou.

V tuhle chvíli bylo podstatné začít. A jednoho dne se to příhodné jméno, ta nejlepší ze všech identit, jež na sebe mohl vzít, vynořilo v oné chvilce mezi probuzením a spánkem, kdy vysněný svět za našimi víčky ukápne něco kouzel do světa, který zříme, když otevřeme oči.

Zatímco jeden z mužů přinutil ministra kleknout, umístil mu hlavu do kulatého otvoru a spustil zámek, druhý vložil čepel do těžkého litinového nástavce, který měl stabilizovat její pád. Pomocí lana zavěšeného na kladce společně vytáhli nástavec s čepelí k vrcholu gilotiny. Bruna Jugeho se pomalu zmocňovalo něco jako velký smutek, ale smutek spíše obecné povahy.

Byl jsem označen za pornografa. Opravdu jím jsem. Slov užívám „lehce“! Mé pero je čisté, přímé a bryskní. Nejsem žádný floutek a nejsem ani libertin. Oslavovat mužnou sexualitu je jedna věc, velebit šukání do zadku, jak to činí jistý markýz, nebo vraha, jak to činí jistá Olympe de Gouges, je věc jiná. Vidíte: Neberu si servítky!

Pod setmělou oblohou vodou napité mraky courají svá roztrhaná břicha, jejich mokré opony vstupují do záře města a to světlo tiše padá do kaluží ježících se deštěm – čeká na mě můj dávno prožitý čas…

Přijel k nám do vesnice Petr Měrka. Šel jsem se na něj podívat. Vystavovali ho v kleci. Připomínal jogína. Byl nahý a levitoval.

A pak se mi Labyrint nelidskosti znovu vrátil do života.