Pokud báseň je básní a próza je prózou,
jsem lvem u rokle,
na kraji
pohlcuju tlamou nesmírno
rozšířené na tisíc řádků.

Hubert, pohublý muž v pršiplášti, se prochází po hřbitově a zkoumá staré náhrobky.
Vpovzdálí začne hrát trubka.
Magnetický hrobař Rosencrantz: To je trubka tety Octavie.
Teprve teď si Hubert všimne jámy a v ní stojícího hrobaře.
Hubert: Teta Octavia hraje na trubku?
Magnetický hrobař Rosencrantz: Ne, je mrtvá už léta. Zanechala po sobě ale fotku, na níž drží trumpetu.

raději budeme šťastní než já matkou
raději zase něčím šermuj ať vím že jsi tu se mnou
v kouři z cigaret a mlhy mé tělo hledá to tvoje
jediné místo kam patřím
je dobojováno

Ráno mě probudila sýkora klepáním zobáku na sklo okna. 
Uběhl skoro měsíc a já stále nevím, 
co přesně tím myslela.

čí jsi?
ničí?

lampa dechu
se v proudu noci
vzpříčí

ovdovělec po svatební noci
si promnívá sloupané strupy
aby mohl nakojit tu divou zvěř
svou smečku pravou kaší
z mateřské mršiny

Má nejvnitřnější matka, mlčenlivá buňka,
je vzhůru po celý ten noční virvál,
najednou odhodí v dál membránový šátek,
jde dělat pořádek, ať je konečně ticho.