O BÁSNÍCÍCH
 

Básník a kachní vejce

Jeden básník měl kachnu. Samozřejmě na chalupě.
Kachna mu snášela vejce.
Kachní vajíčka nebyla dobrá a básník je nikdy nejedl, ani omeletu z nich nedělal. Ale psal na ně básně. Když se z vajíček vylíhla kachňátka, z básní zůstaly jen skořápky. Básník je sbíral do krabice od bot, aby pak mohl skořápky složit a přepsat básničky do sešitu. Ale skořápky se slepovaly do jedné hroudy, teda spíš kvádru. Básník někdy kvůli blízkým přátelům vyndával z krabice tento kvádr a říkal: „To jsou moje básně!“
Přátelé kroutili hlavami a pokoušeli se přečíst útržky slov.
Kvádr se všem moc líbil.

Básník, kterého neměly rády ženy

Jednoho básníka neměly rády ženy.
Těžko říct proč. Možná k nim nemohl najít správnou cestu a možná se špatně oblíkal.
V každém případě tím strašně trpěl.
Nakonec se jedna našla.
Začali se scházet. Nedá se říct, že by šlo o nějakou šílenou lásku, ale přeci jen žena, tělo, krajkové spodní prádlo.
Pak to ale vzalo nějak špatný směr. Jednou chce tohle, jindy tamto, nějaké vrtochy.
„Jebat ji!“ pomyslel si básník a začal žít sám. Četl knížky, procházel se po ulicích, občas psal.
Je to zvláštní, ale i s ženami mu to šlo lépe. Začaly za ním chodit. Některé chodily jen tak, jiné zůstávaly přes noc.
Co víc člověk potřebuje.

Básník a meloun

Jeden básník si koupil meloun.
Meloun byl sladký. Básník snědl dva kousky, potom ještě dva. Zbytek dal do ledničky.
Další den ho ochutnal, ale meloun byl nějaký vodový. A třetí den nebyl vůbec dobrý.
Musel velký kus vyhodit.

Básník, který si myl hlavu

Jeden básník si myl hlavu.
Najednou ho osvítilo. Geniální báseň, plná harmonie, síly a půvabu vzplanula v jeho vědomí. Ale hlavu i tvář měl namydlenou, nemohl ani otevřít oči.
Než si smyl pěnu z tváře a vlasů, než vylezl z vany, než našel tužku a papír a pokusil se zapsat svůj chef-d‘ouvre, zjistil, že ho paměť v něčem podvedla. Pamatoval si jako by všechna slova, ale nějak nešla k sobě, něco velmi rytmického a jemného se vytratilo a báseň se rozpadala. Básník zničil spoustu papírů během útrpné snahy vzpomenout si na pořadí slov, vyzkoušel všechny kombinace, ale nic se nepovedlo.
Ztrápený a nešťastný nějak usnul s nadějí, že možná ráno se svěží hlavou se mu něco podaří. Ale ráno byl výsledek stejně žalostný.
Tehdy ho napadla, jak se mu zdálo, šťastná myšlenka, vlézt si do vany a namydlit si hlavu. Vrátit se, jak se říká, do výchozí pozice.
Seděl ve vaně s koupací čepicí na hlavě několik hodin, ale vše bylo zbytečné.
Míjely dny, týdny, měsíce a myšlenka na promarněný chef-d‘ouvre se změnila v opravdovou mánii. Básník si myl hlavu každý den, někdy dokonce i dvakrát, třikrát denně. Nejenom že zapomněl všechna slova své nešťastné básně, ale navíc často lezl do vany v úplné nepříčetnosti, nevěda, co a proč dělá.
Dopadlo to tak, že kvůli častému mytí mu vypadaly všechny vlasy a zůstal úplně plešatý.
Krůček po krůčku se díky starosti svých přátel a letnímu koupání v teplém jižním moři dostal do jakž takž uspokojivého stavu. A nejenom to, dokonce přišel na to, jak využít svoji holou hlavu. Začal na ni psát krátké básně nebo jednotlivá poetická slova a v této extravagantní podobě se objevoval v rozmarné a zhýralé velkoměstské společnosti. Všem se to velmi líbilo, a tak se proslavil jako originální avantgardní básník.
Jedinou komplikací bylo psaní na zátylek za pomoci zrcadla. Ale jako úporný člověk si poradil i s tímto, a dokonce dosáhl určité virtuozity.
No vidíte, jak je možné neštěstí obrátit úplně opačným směrem.

Básník, který chtěl být slavný

Jeden básník strašně chtěl být slavný.
Je to trochu zvláštní, ale jev je to téměř všudypřítomný.
Některým se to podaří a přímo se koupají ve slávě. A jeho neuznávali a neuznávali.
A tak se básník rozhodl spáchat sebevraždu. To se básníkům stává často.
Přitáhl provázek, štokrle. Napsal dopis na rozloučenou. Vylezl na štokrle, chvíli postál a potom mávl rukou: Ať jdou všichni…
Zamknul byt, v obchodě na rohu si koupil vodku, nějakou klobásku, okurčičky, petrželku. Zašel za jednou svojí známou a odjel s ní tramvají za město. Tam si na kraji lesa udělali ohýnek, popili, pojedli. Pak se začali líbat. A došlo i na intimnější věci. I když jen částečně. Dívka měla své dny. Ale stejně to bylo dobré.
Básník se vrátil do svého pokoje úplně zklidněný. Lehl si na pohovku. Chmel a čerstvý vzduch ho unavily.
„To je stejně dobře, že jsem se neoběsil,“ řekl si básník a sladce sklouznul do tajemné říše Morfea.

Básník a jeho báseň

Jeden básník napsal báseň, ze které byl sám úplně unešený.
Přesněji řečeno, nebyla to báseň, ale dvojverší. Znělo takto:

     Básník koupil čerpadlo
     A líbal ho v rypadlo

Všem známým, které potkával, básník horlivě četl tuto báseň. Přitom se tomu sám strašně smál, nějak celý omládl a zářilo z něj úplné principiální štěstí.
Ti, kdo měli smysl pro humor, se smáli. Těžko říct, jestli básničce, nebo básníkovi, který, jak jistě souhlasíte, vypadal komicky.
Ti, co neměli smysl pro humor, se podivně kroutili, nachystaní, pro všechny případy, kdyby si z nich vystřelil, urazit se.
Ale básník nezabíhal do podrobností. Už chytal za rukáv dalšího možného posluchače, aby se i s ním podělil o tu úžasnou, dalo by se říct geniální, jím složenou báseň.
Nadšení básníka je možné pochopit. Vždyť ještě nikdo-nikdo, nikdy-nikdy za celou dobu existence lidstva na zemi nic podobného nenapsal.

Básník milující sladké

Jeden básník měl strašně rád sladké.
Miloval sladké nade vše.
Jenom maminku měl možná radši. Sám to tak říkal. Ve skutečnosti bez maminky mohl být, ale bez sladkého ne.
Všichni mu říkali, že to není dobré na zuby, a tak vůbec, ale básník nebyl schopný projít kolem vystavených zákusků a různých jiných sladkostí, kterých, jako naschvál, vynalézavá lidská fantazie navymýšlela nekonečné množství.
A přece se v určitou chvíli básník rozhodl s tím skoncovat. Řešení bylo jen jedno, nahradit jednu vášeň nějakou jinou. Básně se na to nehodily. Skládat je bylo jen mučení. Rýmy, stopy, potom to všechno tahat do časopisů, nakladatelství, podlézat redaktorům k čertu s tím!
Ženy? To by samozřejmě bylo dobré, ale s nimi je strašná dřina. Nadbíhat jim tak či onak, šperky jim kupovat, a pak se ukáže, že spí s jinými.
Víno? Z vína básníka bolela hlava a někdy mu dokonce bylo na zvracení.
Sbírat nějaké kraviny nebo knížky? Ne, to jsou slabé vášně, to není ono.
No a teď posuďte sami, je snad něco lepšího než sladkosti?

Básník zaujatý buddhismem

Jeden básník se nadchnul pro buddhismus.
Koupil si podložku, nějaké kouřící tyčinky, naučil se sedět v pozici lotosu, přestal jíst maso atp.
Přišel za ním jeden jeho přítel. Podíval se na něj, podíval a řekl:
„Přestaň se kurvit, ty kokote vyjebanej.“
No, a tak přestal.

(Básně v próze z knihy АХ и Ох [Ach a Och], poprvé přeloženo do češtiny, překlad Máša Pivovarová)
Пивоваров, Виктор. АХ и Ох. Вологда: Библиотека Московского Концептуализма Германа Титова, 2010.

BÁSNĚ Z KNIHY ŠEDÉ SEŠITY

První vydání: Пивоваров, Виктор. Серые тетради. Москва: Новое литературное обозрение, 2002.
Druhé vydání: Пивоваров, Виктор. Серые тетради. Москва: Музей современного искусства „Гараж“, 2017.

Brusinková větvička

Ztratila se v záňadří
kulička borůvky,
zakutálel se pod koberec
vlašský ořech,
zmizela v nebi
suchá rozinka,
utopil se v louži
korálek korálků.

Do tváře píchá
peříčko z polštáře,
rozsvítím lampu,
abych mohl číst,
zajíčku, zajíčku,
dej mi svá ouška,
abych knížku oušky
mohl listovat.

Ontologické

Překrásné je mé smetí,
neopakovatelné a jasné.
Když v kapse
prsty nacházím
prach, drobky,
staré papírky,
dělá mě to šťastným.
A připadám si
jako Bůh, co drží
v ruce trs souhvězdí.

Temný pokoj

Plné léto,
slunce svítí,
je horko a upoceně najednou
do temného pokoje
se soumrak řítí
s neodpustitelnou vinou.

Léto je šedé
a podzim medový,
šeptem mluví se mnou,
v temném pokoji,
v tajném koutě budovy,
černé hvězdy planou.

* * *

Zmuchlaný list papíru v domě
se na mě vyčítavě dívá,
šustí jako myš na slámě,
za všechny hříchy mohu já.
Proč šustíš,
já nejsem vinen,
já sám jsem na zmuchlaném listě,
co v těžké duševní slotě
byl napsán kýmsi v temnotě.

* * *

Kristus seděl na kozlíku,
povoz se pomalu houpal,
evangelium se táhlo
za námi v prachu.
Na písku,
ve stínu olivy,
klovala slepička zrno,
a úplně
všechno
bylo
jedno.

(Poprvé přeloženo do češtiny, překlad Jana Kitzlerová)

BÁSNĚ Z ROKU 2024

Modlitba

Pane Bože: tady jsem!
Vím, jsem Tvým dlužníkem.
Zhřešil jsem, dal jsem Ti málo.
Chceš, vezmi si moji nohu!
Ještě?
Dobře, vezmi si obě.
Pořád málo?
Vezmi si mé ruce, játra, střeva…
Co ještě zbylo?
Chceš plíce, srdce, ledviny
a hlavu i obě hemisféry?
Co ze mě zbude?
Ale co.
Bože, ale na něho nesahej,
na můj penis, na můj falus, na mé ušlechtilé péro,
na mou zahradu rozkoše, prapůvodce všeho!
I ten mi chceš vzít.
Nedá se nic dělat,
smířím se s tím…
Ale, Pane, mé levé oko
s glaukomem,
které vidí jen výsek,
k čemu by ti bylо,
nechej mi aspoň
to oko, Pane!

* * *

Toaletní papír.
Zdálo by se, že bez tohohle předmětu
je to jaksi složité,
ale překvapivě,
dosud nenapadlo žádného poetu,
aby tě
ve vznešených verších opěl.

Jsi svitek,
jsi svatá Tóra,
jsi papyrus
s tajnou zprávou,
jsi trhací kalendář
ubohého lidského života;
přicházíš
jak nuzák s mošnou ubohou,
ne hlavní branou,
ale zadním vchodem,
a bez metafor:
pak zadním průchodem.
A zdálo by se,
že jsi papyrus odsouzený
přijímat veškerou existenci
z této smutné perspektivy,
ale já jsem jednou viděl,
krasotinku
natřásat se před zrcadlem,
neměla kapesníček na rozmazanou šminku,
a tak toaletní papír
ke svým krásným rtům přiložila
a otiskla na něj
svůj něžný polibek.

Vidíš,
není všechno tak jednoznačné
na tomhle světě,
a někdy je svátek na dvoře.

* * *

Metafyzik a hovínko
se procházeli u řeky,
brouka nasrali malinko
a trochu i pavouky.

Jak se může to šlechetné hovínko,
navzdory vybranému vkusu bezděky,
s takovým hovnem, jako je metafyzik,
procházet u řeky?

* * *

Ne být, či nebýt,
ale kam utéct;
to je ta otázka,
a co dělat v tomto životě,
který ve své podstatě
nemá smysl,
a není proč žít.
Není kam utéct,
když jsou zamknuty
všechny dveře,
a klíče se ztratily.
Kam utéct,
když otevřené jsou
jen jedny dveře.
Nebojte se, vstupte,
nelíbí se vám to, ha-ha!
Je tu tma a děsivě?!
Ale jiná cesta není.
Ano, kdysi, kdesi
byl ráj se zahradou rozkoší
a dalšími místy k odpočinku,
kde bylo možné
si třebas jen na lavičce zdřímnout.
Teď to všechno zrušili
jako nesmysly,
jako omyl!
Nicméně
jsou texty a obrazy,
je hudba,
tam se může
člověk schovat,
napít se živé vody,
dát odpočinout
i oku,
i duši.

(Dosud nepublikováno, překlad Jana Kitzlerová)