nedělní dopoledne
schovaná pod peřinou
sousedka klepe řízky

Ano, kdysi, kdesi
byl ráj se zahradou rozkoší
a dalšími místy k odpočinku,
kde bylo možné
si třebas jen na lavičce zdřímnout.
Teď to všechno zrušili
jako nesmysly,
jako omyl!

Přijel k nám do vesnice Petr Měrka. Šel jsem se na něj podívat. Vystavovali ho v kleci. Připomínal jogína. Byl nahý a levitoval.

A pak se mi Labyrint nelidskosti znovu vrátil do života.

Leda že si na obrazovce s interními zprávami ověřím jednu uspokojivou aktualizaci, připomínající naše nedávné sponzorování projektu Modrá vlna, který spočívá v přirozeném čištění ústí řek tím, že se osadí upravenou koprofilní řasou, co má požrat to svinstvo vypouštěné z pobřežních čistíren odpadních vod.

Muži tělem pulsovaly nesnesitelně příjemné stahy. Žena se chvěla opalizující rozkoší, bradavky, svraštělé rozinky, vytlačené do synteticky růžové pytlovité bundy navracely její vrásčité látce téměř mladistvou pružnost. Vrnivé vibrace kolem ní utvářely auru rozmazaného horkého vzduchu, sálala.

Ošklivé ženy naproti tomu nesou na ramenou každá jinak ošuntělou opici, vypelichanou, trochu jinak olysalou, trochu jinak umolousanou.

Neuniknu zrození, má existence je tak silná, že se do materie hmoty stejně projeví.

Před obřími oltářními plátny Ukřižování a Snímání z kříže v antverpské katedrále jsem musel tomu starému prasákovi Rubensovi aspoň na chvíli všechno odpustit.