Nejdřív kýble od barvy
v trávě u cesty

A pak chlap
s válečkem na dlouhé tyči
jak soustředěně natírá chodník k letišti
jásavou červení

Některým věcem
tu člověk těžko porozumí

Naleju ti, tu si sedni –
hojnosti léta naplnily kuchyň
hřeješ si záda, rarachy v peci schované
sklep nakrmený jablky, v dlaních rýhy
pára z Huštýna nad kastroly

Pod mostem vykvete novinami,
níže po proudu obepluje skálu,
promluví s rybáři o exotickém koření,
cestou k přístavu nechá v kůře
zahnízdit párek duhových pstruhů.

svět přichází o rozum
drží se u toho za madla
po promrzlých schodech
pomalu
jako starší člověk

Kaleidoskopický román je atlasem, knihovnou, galerií a operou halucinačního opojení, rozvrstveného v nekonečnu hran smyslového vjemu.

V tomto ráji se už čtvrtý den šíleně bojím o ty, kteří jsou v pekle.

Když se zdi otřásají kvůli výbuchům, nevidíš, jak ti před očima prochází tvůj život – sedíš ve tmě v koupelně a nevidíš ani na vlastní ruku.

Lékař je kněz, vykladač tajemství, tlumočník nepochopitelného. Matka vždycky do posledního puntíku plnila lékařovy pokyny a obzvláště pak léčbu jako takovou.

„Ach ano, bahno,“ pronesl rusky, přivřel oči a ohebné ruce zvedl nad hlavu. „Co bychom si počali, nebýt jeho?! Ólalá! Je zázračné! Zázračné! Díky bahnu jsem se vrátil do života.“