jsem opět tak zamilovaná
že jsem
málem zapomněla jak chutná hudba
ta otravná a stresující
stačil falešný půltón

Zamrzá s úsměvem v tváři
pohnutá doba vezme náš čas.
Ať chce kdo, jak se chce, tváří –
dostihne každého z nás… mráz…

Žádáš podpálit věčný vlčí hlad.
Čímkoliv!

Jen tomu musí
odříznout tvář.

Nejdřív kýble od barvy
v trávě u cesty

A pak chlap
s válečkem na dlouhé tyči
jak soustředěně natírá chodník k letišti
jásavou červení

Některým věcem
tu člověk těžko porozumí

Lékař je kněz, vykladač tajemství, tlumočník nepochopitelného. Matka vždycky do posledního puntíku plnila lékařovy pokyny a obzvláště pak léčbu jako takovou.

„Ach ano, bahno,“ pronesl rusky, přivřel oči a ohebné ruce zvedl nad hlavu. „Co bychom si počali, nebýt jeho?! Ólalá! Je zázračné! Zázračné! Díky bahnu jsem se vrátil do života.“

Tento hřbitov byl ale jiný. Vypadal jako fantastická zahrada, v níž se z různě osázených záhonů tyčily náhrobní kameny nebo kříže, jejichž vzájemnost dokládala jednota vybraných květin.