* * *

S tím, jak zmizela elektřina, život definitivně přestal být „městský“. Lidé začali vařit jídlo přímo ve dvorech – na grilech, podomácku vyrobených kamnech „buržujkách“ (ty se vyrábějí z kovových pětilitrových pivních sudů) anebo jen tak na roštech z lednice. V dobách ticha vycházejí ven: Někdo kvůli praktickým potřebám, někdo proto, že nedokáže zůstávat mezi čtyřmi zdmi a potřebuje si jen tak popovídat se sousedy-v-neštěstí.

* * *

Včera se jediná zdejší lékařka přišla podívat na děti. Vyšla ven „na hoďku“ a ta se protáhla až do osmé večer, od které platí zákaz vycházení. Je hrozně unavená, nespala už 24 hodin. Před námi byla za sousedem, který jí nalil padesát gramů vodky na zahřátí, a pro dezinfekci. Noci jsou stále mrazivé. Paní Liza je jediná, kdo chodí po sklepech a bytech a pomáhá matkám a dětem, jak může. Jen v mateřské školce se schovává přes pět set lidí. Doktorka říká, že tam řádí rotavirus, je tam úplné peklo. Tímto originálním způsobem „russkij mir“ zachraňuje svět před virem „nacismu“.

* * *

Na výbuchy už jsou všichni zvyklí, umějí odlišovat ty „bezpečné“ od těch, před nimiž je třeba se co nejdřív schovat do sklepa. Za zvuků dělostřelectva si na houpačkách a klouzačkách hrají děti, někdo beze spěchu venčí pejska. Před domy se ve velkých kotlích, pánvích a hrncích vaří voda na polévku, smaží se ryba. V devět ráno opilý děda vysvětluje náhodnému kolemjdoucímu, že se samou starostí o naši armádu musel ožrat. Říká, že o sebe už strach nemá, žil dost dlouho, to už mu prý stačilo.

* * *

Ti, kteří využívají válku k rabování, tj. marodéři, se nebojí ničeho a nikoho. Očitý svědek vyprávěl, že vedle supermarketu stál ruský tank, z nějž orkové [lidový název ruských okupantů, pozn. překl.] ostřelovali jednu stranu ulice, zatímco na druhé straně marodéři na vozících vyváželi ze supermarketu všechno, na co dosáhli. Kolem mrtvol těch, kdo měli menší štěstí.

* * *

Den teď končí tehdy, když se venku stmívá, nikoli tehdy, když vypínáš světlo a uléháš do postele. Můžete, samozřejmě, zapálit svíčku, ale ty jsou teď nedostatkovým zbožím. Usínáme kolem deváté večer, pokud nás moc neostřelují. Předevčírem se někde poblíž ozval hlasitý výbuch – mysleli jsme, že trefili mnohapatrový dům. Naštěstí to letělo někam do pole. Ale stejně jsme raději dali děti spát do koupelny. Když se zdi otřásají kvůli výbuchům, nevidíš, jak ti před očima prochází tvůj život – sedíš ve tmě v koupelně a nevidíš ani na vlastní ruku. Člověk myslí jen na jedno: Jen aby to přežily děti. Ty nejmenší tomu ještě úplně nerozumějí a stále prosí, abychom se už konečně vrátili domů. Snad je pro ně válka jen hra na válku, se skutečnými letadly, granáty, duněním dělostřelectva. Jako dřív se radují z bonbonů a z procházek. Na zvuky války si děti skoro zvykly.

* * *

Zdá se, že ten minulý život neskončil před třinácti dny, ale už kdysi dávno. Ve stavu úzkosti se čas zpomaluje. Každý zabíjí čas, jak jen může: Někdo seká dříví, někdo dohlíží na pořádek ve čtvrti, někdo sedí doma v hlubokém zoufalství. Všichni čekají na „zelený koridor“, aby vypadli z šedé zóny nejistoty, která se může proměnit v humanitární katastrofu. V tom případě budou lidé muset jít pěšky ve směru Kyjeva a doufat, že orkové nikoho nezabijí. Nejhorší je, když víš, že nemůžeš nic změnit. Nemůžeš vyvézt děti autem ani vyjít z obklíčení pěšky. Orkové střílejí i po dětech. Neberou žádné ohledy. Kolik takových případů už bylo.

* * *

Lidé vaří z posledních zásob v lednicích. Končí doba ledničková. Dál nastane doba těstovinovo-konzervová.

* * *

Chystali jsme se s manželkou na začátku března oslavit výročí svatby. Dopředu jsme si koupili jízdenky do Lvova, zarezervovali jsme si byt. Ale začala válka, zůstali jsme odříznutí od světa. Nevěděli jsme, co bude dál. První dva dny jsme vůbec nechápali, do čeho jsme se dostali. Že odsud nebude úniku. Že všechny mosty budou vybombardované a že cesta zpět do našeho domů už nebude možná. Ani kocoura jsme si nevzali, protože jsme doufali, že za týden se vrátíme zpátky. Teprve poslední únorový den jsme zrušili rezervaci bytu ve Lvově. „Oslavovali“ jsme ve sklepě, spolu s deseti lidmi. Za zvuků dělostřelecké palby. Sousedi donesli půl flašky vodky a 300 gramů whisky – poslední luxus z předválečných časů. Za světla baterek ve smartphonech. Ani jsme si nestačili zapamatovat jména všech nových sousedů. Ale během těchto dnů se všichni sblížili. Všichni jsou upřímní, dojemní a připravení na smrt. Protože smrt je tady vždy poblíž. Jako v případě Romana, který utekl z Donbasu: Před několika dny na jeho dům tady v Buči spadla letecká puma. „Kdyby spadla o nějakého půlmetru dál,“ říká Roman, „už bych tady nebyl. A nikdo by ani nepostřehl, že jsem vůbec existoval.“

* * *

„Nejvíc mě sere, když se mě známí ptají: ‚Jak to, že jste neodjeli dřív,‘ “ povídá účetní Ira. Tutéž otázku lze položit obyvatelům Irpeně, Borodjanky, Charkova, Chersonu a desítek dalších měst a vesnic. Nikdo z nich nebyl připraven na to, že se jednoho rána probudí a spatří za oknem rok 1939.