Jaro do města nepřinášejí vlaštovky, ale vozkové, kteří s požehnáním technických služeb začnou na ulicích vykopávat slehlý sníh, nakládat ho na sáně a odvážet pryč, kde si může tát, aniž by tím byl na škodu úpravnému vzhledu města. Ani jeden pupen na stromech bulvárů si nedovolí nalít se a vypučet před příchodem těchto zvěstovatelů tepla. Bylo by to troufalé porušení zdejších zákonů a barbarský útok na základy civilizace.

Probuzení přírody nezůstalo bez vlivu na Stepanovu duši, připomínající vysoce citlivou fotografickou desku, vhodnou k focení momentek. Nic umělost města neobnažuje tak, jako právě jaro, které i zde dá roztát sněhu, pod nímž se však místo kýžené zeleně objeví jen mrtvá dlažba — mladý muž ale ještě stále toužil ucítit vůni vlhkého zoraného pole, pohroužit se očima do zelených dálav polí a černých pruhů kypré hlíny. Kolem sebe viděl strašlivé ponížení přírody, a stromy na dlážděných ulicích a v oplocených zahradách, zamčené zde v klecích jako fantastická zvířata ve zvěřincích, mu žalostně kynuly svým nalitým větvovím. Běda, co ve městě znamenalo, že chlad vystřídalo teplo, kromě odpovídající změny oděvu? Co tu připomínalo mohutný opar nad stepí a radost člověka, jenž pod rádlem ucítí úrodnou zemi? Tam bylo jaro polnicí světlého boha, zářící předzvěstí štěstí a práce, zatímco zde je jen drobnou, byť i příjemnou epizodou, koncem hospodářského čtvrtletí a počátkem provozu příměstských vlaků. Město se natáhlo na slunci jako velká pěstěná kočka, přimhouřilo na světle bezpočet svých očí, protáhlo se a rozkoší až vzdychlo. Chystalo se k odpočinku.

Stepanově jarní vzpomínce na vesnici, kterou přineslo teplo a svěží déšť, ale scházela síla, jež by si ho dokázala vskutku podmanit. Byl v ní smutek po dětských letech i stesk po minulosti, která s časem získává kouzlo nezávisle na kvalitě, a on sám doufal, že se ten tichý žal rozplyne, jako když se rozpouští mlha. Snad to byly prostě pozůstatky toho nejasného chtění a nezřetelných tužeb, jež v srdcích jitří jaro, které nám našeptává něžná slova o budoucnosti, rozpaluje v nás touhu a slibuje nám neurčité změny a pokrok, jaro, které vzrušuje a zneklidňuje duši rozmanitými semeny, z nichž většinou nevykvetou růže, ale spíš nepoddajný pelyněk. Neboť život, to je mnohomluvná ukřičená loterie s pestrými vývěskami, ohromujícími plakáty a dokonalou reklamou, která slibuje neobyčejné výhry, diskrétně ale zamlčuje, že na jeden šťastný los připadají tisíce stejných, leč prázdných lístků a že losování se každý může zúčastnit jen jednou.

Úryvek z románu Město. Z ukrajinštiny přeložil Miroslav Tomek. Vydaly Větrné mlýny, Brno 2019. Za poskytnutí ukázky děkujeme Nakladatelství Větrné mlýny.