Jsme v Užhorodu, nejbezpečnějším městě na Ukrajině, které se před mýma očima proměňuje na Babylon. Dnes je čtvrtý den rusko-ukrajinské války. Do města, kde žije 112 tisíc obyvatel, dorazilo k dnešnímu dni dalších čtyřicet tisíc. Dneska je krásně, svítí slunce, město je plné nových lidí, ti se po něm procházejí s dětmi a psy, kteří jsou pro toto město noví. Z nábřeží scházím k řece, chci se projít po jejím břehu. Před válkou jsem to dělávala často, ráda jsem se kochala pohledem na vodu, fotila si spící labuť či houf kachen nebo si zblízka prohlížela volavku. Od začátku války jsem tu poprvé. Hned druhý den jsem si uvědomila, že si nevzpomínám na život před válkou, přesněji samotný život si vybavuju, ale emoce s ním spojené už ne.

Přibíhá ke mně krásný zlatý retrívr, okamžitě poznávám, že je tu nový, zastavím se, abych si ho pohladila, jeho majitelé se bojí, aby mi nezamazal kabát, ale já je ujišťuju, že mi to nevadí, ba naopak, že si ho pohladit potřebuju. Majitelé jsou muž, žena, babička a tři malé děti. Děti pobíhají po břehu Uže a nejspíš se diví, že existují tak malé řeky, protože je celkem možné, že ještě nikdy neviděli jinou řeku než Dněpr. Teď tedy mají příležitost.

Jsou to hezcí lidé. Seznamujeme se. Vyprávějí mi svůj příběh, který se podobá milionu jiných příběhů, jež se odehrály za poslední čtyři dny, kdy Ukrajinci opouštějí své domovy, aby během ruského útoku nepřišli o život. Tato rodina stihla odjet z Kyjeva druhý den od ruské invaze.

„Tady je to jak v Ráji,“ říká žena, „v porovnání s tím, co jsme viděli my.“

Moc bych si přála, abych jim mohla dát ještě víc z toho ráje, nabízím jim pomoc, ale odmítají, protože bydlí u přátel a vše potřebné mají.

V tomto ráji se už čtvrtý den šíleně bojím o ty, kteří jsou v pekle. Moje nejlepší kamarádka strávila s dítětem, manželem a psem dvě noci v krytu. Teprve poslední noc se jim podařilo přesunout do bezpečnějšího místa kousek od Kyjeva ke kamarádce, jejíž manžel je pro změnu na velmi nebezpečném místě na druhé straně Kyjeva se svými rodiči. Jsou v domě, který několik hodin v kuse ostřelují. Třináctiletá Varvara, dcera mé kamarádky, si pořád dopisuje se svými kyjevskými spolužáky, kteří se ještě před pár dny bavili o anime a prvních láskách, teď ale komentují zcela odlišnou každodenní realitu. Například jak přes den během zákazu vycházení, mezitím, co táta brání Kyjev v teritoriální obraně, si máma její spolužačky, která spatřila podezřelého muže u vchodu do domu, bere pistoli, děti nechává doma a jde zkontrolovat, o koho se jedná.

Nejhrozivější svědectví války se zrcadlí v reakcích dětí. Když začala válka, řekl osmiletý Tymko, syn mé kamarádky: „Je to nejhorší den v mém životě.“ On, jeho rodiče a pes stihli evakuovat svůj dům v Kyjevské oblasti půl hodiny předtím, než začalo ostřelování. Když dorazili do prvního cílového bodu, rozplakal se, protože si nestihl vzít rostliny, o které se staral. Když byli ještě doma a slyšeli výbuchy, uklidňovala ho máma slovy: „Neboj, my pro ně nejsme zajímaví, je zajímají strategické objekty: letiště a vojenské základny.“ Když pak jeli v autě a slyšeli výstřely, řekl Tymko: „Budeme doufat, že pro ně nejsme zajímaví.“

Desetiletá Marfa, dcera další mojí kamarádky, proplakala celou první hodinu války, protože se bála o svého králíka. Pak si vzala papír a tužku a napsala hodně velkými tiskacími písmeny: MY SI NEPŘEJEME VÁLKU a nalepila papír na okno. Její máma mi to vyfotila. Je to působivá fotografie, písmena jsou zrcadlově převrácená. Takový vzkaz pro svět. Vzkaz pro ruského agresora.

Pětiletá Šarlota je momentálně v bezpečí. Rodiče ji odvezli k prarodičům do vesnice v horách. Šarlota má dva culíky, obrovské modré oči a okouzlující úsměv. Šarlota říká, že je tygřice. Říká, že bude vrčet na Rusy, a ti pak utečou.

Přesně tak to bude.

Víte proč?

Protože jméno Šarlota znamená svobodný člověk.