Naleju ti, tu si sedni –
hojnosti léta naplnily kuchyň
hřeješ si záda, rarachy v peci schované
sklep nakrmený jablky, v dlaních rýhy
pára z Huštýna nad kastroly

Pod mostem vykvete novinami,
níže po proudu obepluje skálu,
promluví s rybáři o exotickém koření,
cestou k přístavu nechá v kůře
zahnízdit párek duhových pstruhů.

svět přichází o rozum
drží se u toho za madla
po promrzlých schodech
pomalu
jako starší člověk

přijď si pro mě
bože dobrý
skutečný jak
ucho kobry

vykousnu ti ohryzek v hospodě
na skanzenu v kouřimi
a tu maškarádu co nosí pivo
kousnu zas do kozy
však on se někdo zvedne

Seděl tam Gumiljov, který byl popraven. Seděli tam lidé, kteří skrývali Lenina před carskou policií; ty pak za vlády sovětů postupně všechny popravili.

Je zřejmě v povaze nejklíčovějších okamžiků života, že jsou nerozklíčovatelné, a tedy nerozpoznatelné. Jako jádro, jehož všechny slupky byly roztlučeny a odděleny, zůstává i nejklíčovější okamžik života neroztlučený, nedotčený a celistvý.

Pila projela od temene hlavy až po horní čelist. Nerozčísla ji přímo v půlce, ale krajem. Odlomila mističku po okraj naplněnou mozkem. Zatímco tělo s většinou hlavy zůstalo opřený vo stůl cirkulárky, miska spadla na
zem. A slepice všechen mozek vyzobaly.

Král se kymácel chrámovou kaplí. Tak jako katedrálu, tak jako kamenný most, tak jako univerzitní haly a jako třetinu města nechal i tuto svatyni postavit jeho zbožný otec, když se rozhodl proměnit Prahu v panovnickou rezidenci a nový Jeruzalém k tomu. Teď, dvacet let po jeho smrti, připomínala spíš Babylon a panovníky měla hned dva.