kdyby slova byla na příděl
možná bysme se s nima
naučili zacházet

v časech odlivu
sbírat mrtvé schránky
stavět skrýše
skrz skulinky
pozorovat vlaštovky
jak létají nízko
nízko nad sídlišti

Bílým čajem jsme nazývaly
teplou vodu s cukrem;
bílou básní jsme nazývaly
volný verš –
vers libre. (čte se vér libr)

Král se kymácel chrámovou kaplí. Tak jako katedrálu, tak jako kamenný most, tak jako univerzitní haly a jako třetinu města nechal i tuto svatyni postavit jeho zbožný otec, když se rozhodl proměnit Prahu v panovnickou rezidenci a nový Jeruzalém k tomu. Teď, dvacet let po jeho smrti, připomínala spíš Babylon a panovníky měla hned dva.

Stará a nová čistička, které se dělily o odpad přitékající z celého města, stály za sebou na ostrově jako vládkyně řeky.

V devadesátých letech představovalo Československo zázrak, který obdivoval celý Západ. Do našeho demokratického vývoje vkládal velké naděje.

A najednou to zas ucítil. Jako zamlada. Jako by dostal ránu elektrickým proudem, v celém těle ho zabrnělo. Pozdrav ze zdánlivě zapomenutých časů, a přece tak známý.

V tu chvíli, kdy si pan de Luca představil, jak jeho jediná holčička umírá v plamenech uprostřed záhonů s mrkví, pórkem a celerem, toho už na něj bylo moc.