Radost nám neznámá
v tobě plane – poznání!
V prsou sídlo má,
vysílený stesk ze zoufalství tmy…

Trilobiti rozšlapaní na prach tvoří i tyto stěny.

My vláční a olejnatí po výměně pižma.

Studujeme stropy a výdechy pavouků.

V podzemí všech světů.

klidně spi
zas přijdou nějaká rána
kdy si přitulíš svou slečnu
postavíš nové lego
budeš pít limonády
jíst burgry
hrozně ji milovat

Nad posekanou loukou tančí poštolky.
Občas si vadí
letmo v letu.
Přikládají křídla k tělu a
trčí do hlubiny.

Bum – a bylo to. Celou dobu jsem nebojoval s Marianinou agresivitou, ale s její chemií. Její mozek vyráběl špatné chemikálie. Zneužívala ho, zničila jeho zdravé možnosti. Potřebovala od něj jen, aby jí vytvářel druhý svět. Svět Měsíce.

Sto padesát metrů nad nimi na mírné vyvýšenině pod ochranou stromořadí ležel nehybně muž. Přes tvář se mu táhla bílá jizva, kde střela škrábla kůži a odtrhla lalůček levého ucha. Tmavé vlasy měl nakrátko ostříhané a na spáncích prošedivělé a oči modré a chladné jako ocel. Spatřil, jak kuřákovu tvář ozářil krátký záblesk plamene sirky.

(kapitola z románu Otálení)

„No. Můžeš mi napsat recenzi. Recenzi svého dosavadního života.“ S tebou je potíž, že nikdy nevím, jak to myslíš, pomyslel jsem si. Jestli vážně, nebo si ze mě utahuješ, nebo se tím celým prostě jen dobře bavíš.

Víte, když bych byl v té kavárně se všemi těmi umělci a intelektuály poněkolikáté, tak by se to opotřebovalo, bylo by to něco normálního nebo alespoň by to bylo normálnější než teď.