krucinál
vždyť mě znáš!
zdravej jak ryba
jen tu mrtvici
umrtvím
a kdyby něco
vždyť víš:

duch se rozplyne
tělo zetlí a srdce se
promění v jaguára

Dvě prázdný hrobky. Ona mě tam hledá, ale já v tý její nic hledat nebudu.
Tehdy jsem tam umřela. A ona prej v tý svý taky.

„Andulko, myslíš, že babička v tý rakvi byla?“

Vřesové polštářky kokořínských lesů.
Vřesově růžové, jemně fialové.
Do skalních písků pevně vsazené.

Lidé jsou jako mor… lidé jsou opričníci,
co namol opilí bloudí mezi Kasiny,
aby zde za tabák vsadili vlastní plíci.

„No. Můžeš mi napsat recenzi. Recenzi svého dosavadního života.“ S tebou je potíž, že nikdy nevím, jak to myslíš, pomyslel jsem si. Jestli vážně, nebo si ze mě utahuješ, nebo se tím celým prostě jen dobře bavíš.

Víte, když bych byl v té kavárně se všemi těmi umělci a intelektuály poněkolikáté, tak by se to opotřebovalo, bylo by to něco normálního nebo alespoň by to bylo normálnější než teď.

Stařena odložila prořídlé povlečení na stůl a odšourala se dva kroky ke dřezu. Opláchla levý ukazovák, automaticky ho zabořila do utěrky na lince a pravou rukou zároveň vypnula plyn na sporáku.

(úryvek z budoucího románu)