Milovník ničeho

Seděli v zakouřené hospodě a jeden o druhém nevěděl. On seděl u malého stolku u dveří a s několika kamarády hrál karty. Ten druhý posedával sám v zadním rohu místnosti a blaženě se usmíval, vypadal spokojeně. Až brzo ráno, když byla hospoda už skoro prázdná, si ho všiml, jak sedí na rozviklané židli a usmívá se do místnosti. Trochu ho to iritovalo. To bude asi nějaký cvok, vyklouzla mu myšlenka. Chvíli se na něj díval, pak mu to nedalo, vstal, došel k barmanovi a poprosil o dvě piva. Když mu je barman dal, zaplatil a sednul si k muži s úsměvem.

„Prosím vás, už vás nějakou dobu pozoruju. Proč se pořád usmíváte?“

Teď se na něj poprvé podíval.

„Pardon, nevšiml jsem si vás. Proč? No protože jsem šťastný.“

„Aha…“

Nevěděl, co si s tímto očividně šťastným člověkem počít.

„Můžu se zeptat, proč jste tak strašně šťastný, že se tu celou dobu tak usmíváte?“

„Miluju tu atmosféru krásných kaváren, kde se scházejí velcí umělci a intelektuálové a u šálku černé kávy a s cigaretou mezi prsty diskutují o různých zásadních tématech. To je prostě krása.“

„Cože???“

„No ano, je to nádherná atmosféra!“

„Člověče, vy tu ale nejste v drahý kavárně, ale v jedný z nejlacinějších přístavních hospod, který znám. A to já jich znám spousty, to mi věřte.“

„Miluju to, co nemám.“

„Což…? Nejste náhodou trochu…?“ neudržel se.

„Myslím, že ne. Je to skvělé, opravdu!“

„Proč?“

„Protože pak jste šťastný vlastně skoro celý život.“

„Tak to bych se hádal…“

Oba zmlkli. On se usmíval a ten druhý nevěděl, co říct.

„Dáte si pivo?“

„Ne, děkuju.“

„Vám pivo nechutná? Je zdarma, to chutná i největším odpůrcům alkoholu.“

„Ale ano, mně pivo chutná.“

„A proč si teda nedáte?“

„No, protože mi chutná jen, když ho nemám. Copak to nechápete?“

„Ne, to fakt ne teda. To mi musíte vysvětlit, tu vaši logiku.“

„Je to jednoduché. Jak už jsem říkal, já miluju to, co nemám. Když bych to měl, ztratilo by to svůj glanc a už by se mi to tolik nelíbilo a chtěl bych něco jiného. Stejné to je se zážitky. Víte, když bych byl v té kavárně se všemi těmi umělci a intelektuály poněkolikáté, tak by se to opotřebovalo, bylo by to něco normálního nebo alespoň by to bylo normálnější než teď. Pak by mi to už asi nepřipadalo tak kouzelné jako nyní. Ale takhle, když nic nemám, tak miluju snad celý svět!“

„Už to možná chápu,“ řekl váhavě a dopil sklenici piva.

„Ale jste stejně trochu cvok,“ dodal mírným hlasem. „A když teda milujete jen pivo, které není, tak vám s tím pivem, které je, rád pomůžu.“

Usmál se ještě víc a lehce kývl. „No prosím, nabídněte si.“

Popadl sklenici a vypil ji.

„No nic, tak tu záhadu vašeho úsměvu jsem vyřešil. Teď ale musím jít domů, čeká mě tam manželka.“ Začal se pomalu zvedat.

„Zajisté.“

„Máte vy vlastně…? Ne, počkat, vy vlastně ne, protože jste milovník ničeho.“

„Přesně tak.“

„Tak na shledanou. Bylo zajímavý si s váma popovídat.“

„To jsem rád. Na shledanou.“

Vzal dělnickou čepici, zarazil si ji hluboko do obličeje a opustil pochybný podnik.

Asi o měsíc později se do něj vrátil, na usměvavého muže už ale nenarazil. Poptal se po něm v hospodě.

„Ten usměvavý podivín? Ten asi před týdnem zemřel hlady,“ řekl barman.

„Asi si moc oblíbil jídlo,“ odvětil a mírně se usmál.

„Cože?“

„Ale nic.“

Opilcův zázrak

I.

Sehnal jsem byt v jednom sešlém činžáku na okraji města. Bydleli zde jen zoufalci. Celý dům odshora až dolů do přízemí naplněný opilci, šílenci, fetkama, pochybnými existencemi. Seděl jsem u stroje a popíjel plechovku vychlazeného piva. Byl horký letní den a pivo mi dělalo dobře. Chtěl jsem psát, ale nešlo to. Nevím proč, prostě jsem měl v hlavě prázdno. Ze dne na den to skončilo, šlus. Dopil jsem pivo a hodil plechovku pod postel. Došel jsem si k ledničce a vyndal další. Pivo pomalu docházelo, zbývalo asi osm plechovek. Pořádně jsem si přihnul. Krásně mi zchladilo játra.

V malé cimře jsem bydlel bez ženský, byl to velkej a bolestivej nezvyk. Místo ženský mi dělal společnost jeden chlap. Bylo mu lehce přes třicet a byl nezdravě vychrtlý. Visel na kříži nad psacím stolem a nevypadal zrovna vesele. Taky vyvrhel a exot, docela se sem hodil. Nechal ho tu bývalý nájemce, který byl buď depresivní, nebo šílený, nebo trochu obojí, protože se jednoho rána rozhodl otevřít okno a zkusit vzlétnout. Letěl, ale dolů, sedm pater. Moc toho po něm nezbylo, jenom velkej červenej flek. Celkem jsem ho chápal. Život někdy dokázal být horší než smrt.

Od poslední stránky, kterou jsem napsal, už uběhly dva měsíce. Dva měsíce v lihu. V zápěstích mě začala šimrat sebevražda.

II.

Ráno jsem se dlouho nedokázal vyhrabat z postele, cejtil jsem se nějak zvadle, byl jsem úplně zesláblej. Nakonec to přece jenom nějak šlo. Přešel jsem k ledničce a vyndal plechovku piva. Kopnul jsem ji do sebe, na ex. Na chvíli mě chladem zaštípalo v hlavě. Vyndal jsem další.

Pár dní jsem se nemyl a už to pomalu chtělo horkou koupel. Přešel jsem teda do koupelny a chtěl jsem napustit vanu, když jsem ho uviděl. Ze zrcadla se na mě díval starej, ošklivej chlap. Měl velký, pivem živený panděro a přes něj navlečený umaštěný bílý tílko, který bylo na několika místech propálený od cigaret. Vzal jsem kelímek na kartáčky a vší silou jsem ho na něj mrštil. Zmizel v tisících kousků. Napustil jsem vanu, svlíkl se a vlezl do vody. Když jsem vylezl, už jsem tolik nepáchl, ale ten pocit nezmizel. Lepil se na mě už několik let. Cejtil jsem se jako rozplizlá, rozšláplá sračka, které se všichni štítí a nadávají na ni. Byla to hrůza.

Dostal jsem chuť na další pivo. Vyndal jsem plechovku z ledničky, zalezl si do postele a pil. Rutinní postup. Plechovku jsem zase uklidil pod postel a vyndal další. Sednul jsem si k psacímu stolu a koukal na ten pekelný stroj. Byla to továrna na radost, ale i na zklamání, smutek a zoufalství. Srdce mi zase ztěžklo a musel jsem si dávat bacha, aby mi nesklouzlo do trenek. Dopil jsem pivo, shrábnul poslední peníze a šel do sámošky koupit dvě sedmičky whisky. Pořádně jsem si přihnul. Nechal jsem alkoholu volný průběh. Nepřestával téct. Udělalo se mi horko. Zchladil jsem se pivem. Všiml jsem si kříže a toho chlapa na něm. Dělal mrtvýho brouka. Já se tu utápěl ve sračkách a on dělal, že nic nevidí, že se nic neděje. Nasral jsem se. Jako malej harant jsem mu věřil, že mě nikdy nenechá ve štychu, ale brzo jsem poznal, že to jsou jenom kecy pro ty, co choděj každou neděli do kostela. Pro ty privilegovaný, který mají dost peněz, mají dům, bourák, pěknou ženskou, rodinu. Ty nikdy nenechává ve štychu, ty se na něj můžou spolehnout. Ale všichni ostatní jsou u prdele nejen společnosti, ale i jemu. Fakt mě štval. Pořádně jsem si přihnul a pak jsem mu to řekl. Že je nefér, že zatímco jeho milujou miliony lidí po celym světě, po mně neštěkne ani pes. Že si mohl jen tak zdrhnout z hrobu, zatímco my jsme odsouzeni k neodvratitelnýmu sešupu dolů, do temnot. Že je zkrátka zmrd a hajzl, když se tváří, že chce pomoct všem, a pak se postará jenom o ovečky s bílou srstí. Nalil jsem si půlku sklenice whisky a kopnul ji do sebe. Čekal jsem na nějakou odpověď, ale nic. Jen visel dál a tvářil se zmučeně. Nalil jsem si další sklenku a obrátil ji do jater. Udělalo se mi blbě. Běžel jsem na záchod a vyzvracel plnou pusu krve. No do prdele! Bylo to tady. Už jsem neuměl psát ani pořádně chlastat jako dřív, to byl můj konec. Správný okamžik všechno skončit.

Chtěl jsem to udělat před ním, aby viděl, kam mě svou nečinností dovedl. Z holicího strojku jsem vyšrouboval žiletku, přešel zpátky, dal si velkýho loka whisky a přiložil si nabroušený plátek k zápěstí. Najednou zvedl hlavu. Vypadal ještě smutněji než předtím.

„Nedělej to! Prosím tě, nedělej to. Odlož tu žiletku a dej si radši pivo, no tak.“

„Najednou se staráš! Ty mě snad u sebe nechceš?“

„Ještě nepřišla tvá chvíle. Tak neblbni, proboha!“

„Nevezmeš jména Božího nadarmo.“

„Já to říkat můžu.“

„A jo, pravda…“

III.

Probudil jsem se s příšernou kocovinou. Otevřel jsem ledničku a dal si proti tomu pivo. Pivo vždycky pomáhalo. Byl to lék na všechno. Co se stalo předešlou noc, mi začalo docházet, až když jsem na zemi uviděl žiletku. Byla čistá, bez krve.

„Díky.“

Neodpověděl, hlavu měl svěšenou jako obvykle a díval se kamsi do neznáma.

Homo solitarius

I.

Malý byt. Čtyři holé, nikotinem nasáklé zdi.

Happy birthday to you, happy birthday to you, happy birthday, happy birthday, happy birthday to you.

Strojený ženský hlas linoucí se z modře blikajícího černého válce ho probudil.

Kolik mi je let?

Padesát tři, zazněla robotická odpověď.

Odhrnul deku, těžkopádně se zvednul a zašel do koupelny. Ten rok se na něm zase podepsal. Krátké vlasy s prvními postranními šedinami se mu zdály řidší a váčky pod očima těžší než dřív. Navíc se mu po letech vrátil svědivý ekzém na krku.

To musely způsobit ty přesčasy v kanceláři. A cigarety. A ty nové prášky, určitě měly nějaké vedlejší účinky.

Každej jednou shnije, je to jen otázka času… Aspoň že tu práci už nemusim řešit.

Přešel k malé skřínce nad plotnou, vyndal plastovou pikslu s instantní kávou a nasypal si ji do nevýrazného firemního kelímku. Jakmile to zalil vroucí vodou, na hladině se udělaly malé bublinky. Nohama zajel do ošoupaných papučí a otevřel dveře balkonu. Přivítal ho podzimní stud. Obloha byla zatažená, zrovna začínalo mrholit. V dlaních pevně sevřel instantní kávu a odvážil se vyjít ven. Trochu čerstvýho vzduchu mu neuškodí. Stál tam, usrkával kávu a díval se na sídliště. Někde se svítilo, jinde ještě byla tma. Měl tedy narozeniny. Ještě před pár lety by zajel ke své matce na koláč. Ale od té doby, co žila v domově důchodců, už za ní nejezdil. Stejně by ho nepoznala.

Měl bych to nějak oslavit, dělá se to tak.

Vešel zpátky do bytu, zapálil si cigaretu a usedl k počítači. Potřeboval si najít adresu toho nového podniku. Teprve nedávno na něj narazil při jednom z mnoha bezcílných brouzdání internetem a docela ho zaujal. Probudil v něm něco jako zájem a vzrušení, což se mu už dlouho nestalo.

Po chvilce stránku našel. V pozadí se v pravidelných, asi dvouvteřinových intervalech střídaly fotky polovysvlečených dívek v různých polohách. Neměnný zůstal pouze zlatavý nápis The New Generation of Sex. O něco níž si zákazník mohl dívky ještě jednou prohlédnout v klidu. Vedle každé fotky stály základní informace: jméno, barva očí, barva pleti, výška, velikost prsou, váha a hloubky všech tělních otvorů. Pozorně si vše prohlédl, pak se rozhodl do bordelu zavolat.

„Dobrý den, k vašim službám.“

„Chtěl bych Laylu.“

„Dobrá, není problém. Na jak dlouho to bude?“

„Nevim… třicet minut bude stačit.“

„Takže půlhodinku. A kdy byste přijel?“

„Tak kolem dvanáctý.“

„Dobře, Layla už na vás bude čekat.“

„Super, dík. Nashle.“

„Na shledanou.“

Zapálil si další a dlouze popotáhl. To bude fajn. Nová zkušenost.

II.

Neonový nápis BorDoll slabě prozařoval hustým deštěm. Zatáhl za kliku a vešel dovnitř.

„Á, dobrý den, vy tu jste kvůli Layle, viďte?“ přivítala ho černovlasá dáma kolem čtyřicítky.

„Jo.“

„Tak na tu půlhodinku to bude sedmdesát eur.“

„Můžu platit kartou?“

„Jistě, není problém.“

„Layla je v pokoji číslo pět, pokud tedy chcete mít obyčejný pokoj. Měli bychom tu i BDSM pokoj, místnost s nemocničním lůžkem…“

„Nene, chci to normálně.“

„Dobře.“

Vešli do pokoje č. 5. Normální ložnice a sprcha. Na posteli ležela nahá Layla.

„Takže, ještě než vás nechám o samotě, poslední info. Tady jsou kondomy – jen pokud chcete, můžete i bez, samozřejmě. Ale prosím použijte tady tenhle lubrikační gel, abyste nám ji moc nepoškodil.“

„Dobře.“

„Jo a ještě, skoro bych zapomněla. Layla má tady na hlavě senzor, a když jí takhle zmáčknete prsa, tak začne vzdychat.“

Demonstrovala to. Layla začala rychle a silně vzdychat.

„To ne, zní to moc uměle.“

Odešla. Zůstal tam jen on a Layla. Ohmatal si ji, byla měkká. Svlékl se, použil lubrikant a zajel do ní. Layla jen ležela. Přehnaně růžové rty měla vyformované do lehkého úsměvu. Oči byly otevřené. Šťouchal do ní. Nebylo to špatné, ale k vyvrcholení měl daleko. Zavřel oči. Představil si bývalou kolegyni, která se mu kdysi líbila. Bylo to lepší. Šla k němu, sváděla ho, políbila ho, mírně se usmála, svlékla se a zvala ho do postele. Ucítil její parfém. Ejakuloval.

Byl v pokoji sám. Vedle něho kovová kostra obalená hromadou silikonu. A pach. Pach nemilování.

Osprchoval se. Oblékl se a vyšel ven.

„Tak co? Jaké to bylo?“

„Dobrý,“ hlesl.

„To jsem moc ráda, přijďte zas!“

„–“

III.

Vzal to přes sámošku. Koupil dvě lahve whisky. Přišel domů a zpil se do němoty.