. tečka je kardinálně důležitá věc, odnepaměti jsem si přál napsat knihu, která by byla jedinou pulzující větou, na začátku velké písmeno a na konci tečka, protože po tečce už není co dodat víc, Hrabal to udělal v Tanečních hodinách pro starší a pokročilé a teď, když sám jsem tanečník šoupající oprýskané unmode lakýrky po parketách, které jsou protančené topornými otáčkami při waltzu a ve spárách je zažraná čerň z podrážek, prostě už jsem ve věku sdostatek pokročilém, bych si to mohl lajsnout, udržet tu tekutou linii vyprávění, neboť už vím, že i nejsofistikovanější romány o pěti stech stranách jsou utvořené podle docela prostinkýho mustru, jako korálky na nit navlékají ucelený fragmenty, vychází to z prehistorický tradice, kdy příběhy se tradovaly ústně, aby ale byly k zapamatování, musely být krátké, náš mozek není na dlouhý štrapáce, aby na straně 12 nastoupil Kremlička do expresu do Bangladéše a na stránce 582 si dal v jídelním voze grilované kuře, kdepak, to čtenář zapomene, že taková postava se v knize vůbec vyskytla, říkám, krátký ucelený vyprávění jako korálky navlečené na nit a ta díra v korálku je uzounkej prostor pro spisovatele, co si musí nechat otevřenej, aby mohl navázat nebo rafinovaně poodkrýt špehýrkou zápletku, a právě takovejch krátkejch historek mám nashromážděný hafo, náš byt byl odnepaměti v ulici Ve Smečkách číslo 6, bydleli tam babička s dědou, a přestože se všichni z famílie postupně oženili a povdávali a rozestěhovali, ten dům byl branej jako rodinný hnízdo, zalezl jsem si pod kuchyňskej stůl a sed si na trnož a docela bez hraček jsem si vysníval neskutečný příběhy a najednou zazvonila u dveří udejchaná stotřiadvacetikilová sousedka Dana Jindrovic, co děsně smrděla potem a kouřem z nilek, a povídá: Heleno, tohle musíš vidět! babička sundala zástěru a Tůněma jsme proběhli do Ječný, tehda jezdívaly tramvaje, co se do nich naskakovalo a zase se vyskakovalo za jízdy, před tramvají bylo srocení čumilů a pod kolama zakrvácené cáry, u obrubníku ležela ujetá hlava děvčátka a Jindrová nadšením vykřikla: to je podoba! a obrátila se nejdřív na babičku, ty blonďatý vlásky i oči modrý, no koukněte se na to, jako brácha se ségrou, jako dvojčata, a Jindrová natlačila moji hlavu k obrubníku, k té mrtvé hlavě, aby se podívali taky ostatní, jak jsme si podobní; jádro pudla je v tom, že mám strach, že už nikdy nic nenapíšu, protože jsem plnej zlosti, a ze zlosti psát nejde, ani morbidní historka ne, poslední dvě knihy a divadelní hru jsem napsal v Pošramoceným orloji, jenomže teď večer přijdu a sednu si na bar a kruci fix! za osm let, co jsem tady štamgastem, tu proteklo nějakejch barmanů a pinglic a tenhle usoplenej nýmand mě ani nepozdraví a čumí skrze mne, místo aby se zeptal, co si dám, dlabe na bar a stará se o vlastní rozkroje, vrznul do věže CD a osolil volume a hopsá za pípou jako naprcaná bělice, duc! duc! duc! duc! tohle je odložená pomsta za otrokářství, svět zahltil rambajz, z blues se vyvinul rock a punk a grunge a agresivní bicí duněj, že ani není slyšet, jak říkám, že si dám gambáče, osm let si den co den dávám gambáče a před odchodem presso bez cukru a bez mléka, a korunu tomu průšvihu, co se stal s muzikou, nasadily negerský smažky vypatlaný z cracku, nechci mít uši zaneřáděný rapem, čuráku, ztlum to! ne, nejsem rasista, přece ale proto nepřestanu používat slovo negr, přece neochudím svůj slovní repertoár o jedno slovo, v češtině dřív naprosto běžný, stačí sáhnout do knihovny a vytáhnout z regálu cestopis Mezi trpaslíky a negry, za to já nemůžu, že dneska se stává bezmála hanlivým i slovo černoch a razí se v médiích termín barevní, na falešné verbální korektnosti se odmítám podílet, do dvaceti let začne být nevyslovitelným i slovo barevný a barva, a jediní skutečně korektní tu budou eskymáci, ti barvy neznají, znají jenom bílou, která jak známo barvou není, zato pro ni mají devadesát rozdílných výrazů, při tom brajglu, co duní z reprobeden, si nejde ani povídat, stačí se rozhlédnout kolem sebe, jsme to povedenej spolek autistů, v kavárně, kde by se měly rozpřádat hovory, má každej před sebou notebook a chatuje na Facebooku nebo si hraje s telefonem, a mě právě napadla taková báseň ze znaků, co jsou v mobilu

+   +   +   +   +   +   +   +   +   +

+   +   +   +   +   +   +   +   +   +

+   +   +   +   +   +   +   +   +   +

+   +   +   +   +   +   +   +   +   +

+   +   +   +   +   +   +   +   +   +

+   +   +   +   +   +   +   +   +

ještě jedno +

kráčí na funus

Ukázka z autorovy knihy Generál v umyvadle plném blues, Větrné mlýny, 2022.