. tečka je kardinálně důležitá věc, odnepaměti jsem si přál napsat knihu, která by byla jedinou pulzující větou, na začátku velké písmeno a na konci tečka, protože po tečce už není co dodat víc, Hrabal to udělal v Tanečních hodinách pro starší a pokročilé a teď, když sám jsem tanečník šoupající oprýskané unmode lakýrky po parketách, které jsou protančené topornými otáčkami při waltzu a ve spárách je zažraná čerň z podrážek, prostě už jsem ve věku sdostatek pokročilém, bych si to mohl lajsnout, udržet tu tekutou linii vyprávění, neboť už vím, že i nejsofistikovanější romány o pěti stech stranách jsou utvořené podle docela prostinkýho mustru, jako korálky na nit navlékají ucelený fragmenty, vychází to z prehistorický tradice, kdy příběhy se tradovaly ústně, aby ale byly k zapamatování, musely být krátké, náš mozek není na dlouhý štrapáce, aby na straně 12 nastoupil Kremlička do expresu do Bangladéše a na stránce 582 si dal v jídelním voze grilované kuře, kdepak, to čtenář zapomene, že taková postava se v knize vůbec vyskytla, říkám, krátký ucelený vyprávění jako korálky navlečené na nit a ta díra v korálku je uzounkej prostor pro spisovatele, co si musí nechat otevřenej, aby mohl navázat nebo rafinovaně poodkrýt špehýrkou zápletku, a právě takovejch krátkejch historek mám nashromážděný hafo, náš byt byl odnepaměti v ulici Ve Smečkách číslo 6, bydleli tam babička s dědou, a přestože se všichni z famílie postupně oženili a povdávali a rozestěhovali, ten dům byl branej jako rodinný hnízdo, zalezl jsem si pod kuchyňskej stůl a sed si na trnož a docela bez hraček jsem si vysníval neskutečný příběhy a najednou zazvonila u dveří udejchaná stotřiadvacetikilová sousedka Dana Jindrovic, co děsně smrděla potem a kouřem z nilek, a povídá: Heleno, tohle musíš vidět! babička sundala zástěru a Tůněma jsme proběhli do Ječný, tehda jezdívaly tramvaje, co se do nich naskakovalo a zase se vyskakovalo za jízdy, před tramvají bylo srocení čumilů a pod kolama zakrvácené cáry, u obrubníku ležela ujetá hlava děvčátka a Jindrová nadšením vykřikla: to je podoba! a obrátila se nejdřív na babičku, ty blonďatý vlásky i oči modrý, no koukněte se na to, jako brácha se ségrou, jako dvojčata, a Jindrová natlačila moji hlavu k obrubníku, k té mrtvé hlavě, aby se podívali taky ostatní, jak jsme si podobní; jádro pudla je v tom, že mám strach, že už nikdy nic nenapíšu, protože jsem plnej zlosti, a ze zlosti psát nejde, ani morbidní historka ne, poslední dvě knihy a divadelní hru jsem napsal v Pošramoceným orloji, jenomže teď večer přijdu a sednu si na bar a kruci fix! za osm let, co jsem tady štamgastem, tu proteklo nějakejch barmanů a pinglic a tenhle usoplenej nýmand mě ani nepozdraví a čumí skrze mne, místo aby se zeptal, co si dám, dlabe na bar a stará se o vlastní rozkroje, vrznul do věže CD a osolil volume a hopsá za pípou jako naprcaná bělice, duc! duc! duc! duc! tohle je odložená pomsta za otrokářství, svět zahltil rambajz, z blues se vyvinul rock a punk a grunge a agresivní bicí duněj, že ani není slyšet, jak říkám, že si dám gambáče, osm let si den co den dávám gambáče a před odchodem presso bez cukru a bez mléka, a korunu tomu průšvihu, co se stal s muzikou, nasadily negerský smažky vypatlaný z cracku, nechci mít uši zaneřáděný rapem, čuráku, ztlum to! ne, nejsem rasista, přece ale proto nepřestanu používat slovo negr, přece neochudím svůj slovní repertoár o jedno slovo, v češtině dřív naprosto běžný, stačí sáhnout do knihovny a vytáhnout z regálu cestopis Mezi trpaslíky a negry, za to já nemůžu, že dneska se stává bezmála hanlivým i slovo černoch a razí se v médiích termín barevní, na falešné verbální korektnosti se odmítám podílet, do dvaceti let začne být nevyslovitelným i slovo barevný a barva, a jediní skutečně korektní tu budou eskymáci, ti barvy neznají, znají jenom bílou, která jak známo barvou není, zato pro ni mají devadesát rozdílných výrazů, při tom brajglu, co duní z reprobeden, si nejde ani povídat, stačí se rozhlédnout kolem sebe, jsme to povedenej spolek autistů, v kavárně, kde by se měly rozpřádat hovory, má každej před sebou notebook a chatuje na Facebooku nebo si hraje s telefonem, a mě právě napadla taková báseň ze znaků, co jsou v mobilu
+ + + + + + + + + +
+ + + + + + + + + +
+ + + + + + + + + +
+ + + + + + + + + +
+ + + + + + + + + +
+ + + + + + + + +
ještě jedno +
kráčí na funus
Ukázka z autorovy knihy Generál v umyvadle plném blues, Větrné mlýny, 2022.
-
Michal Šanda
(1965), vystudoval pražské Gymnázium Jana Nerudy. Za normalizace vystřídal řadu zaměstnání, např. Pražský stavební podnik, Kniha n. p. Praha, Obuv Gottwaldov, Poštovní novinová služba. Od roku 1991 je zaměstnán v ...Profil
Souvisí
-
Ten příběh pro všechny; ta věda; ta tolkienovská pasáž; ty barvy; celá ta kniha!
-
Až na tři knihy – Ztroskotanec na břehu atlantském Ivana Wernische, Almara téhož a Nevědění Milana Kudery, které zazněly dvakrát – se tituly neopakují. A pestré jsou i žánry, a dokonce jazyky…
-
Mystická postava, z dnešního pohledu něco mezi Kosmasem a mistrem Yodou. Nikdy jsem se s ním nepotkal, ale byl mi všemi možnými kanály „zprostředkován“ (zjevil se). Jeho charisma zmátlo mnohé. (Jakub Šofar)
-
„Celej večer tady to slovo lítá vzduchem. Koho napadlo bavit se o umění a o pornu je,“ zhluboka se nadechl a zařval: „ČURÁK!“
-
Petr byl ztělesněním noblesy: jak osobní, lidské, tak noblesy poezie s celým jejím bohatstvím, čítajícím tisíce let a tisíce odstínů. (Max Ščur)