Jsi moje oblíbená autonehoda.
Přeškrtáváš mě, prořezáváš se mnou.
Je to jako vybrat si knihu podle obalu a zlomit si srdce.
Je to jako nespat, ale vidět sny.

krucinál
vždyť mě znáš!
zdravej jak ryba
jen tu mrtvici
umrtvím
a kdyby něco
vždyť víš:

duch se rozplyne
tělo zetlí a srdce se
promění v jaguára

Dvě prázdný hrobky. Ona mě tam hledá, ale já v tý její nic hledat nebudu.
Tehdy jsem tam umřela. A ona prej v tý svý taky.

„Andulko, myslíš, že babička v tý rakvi byla?“

Vřesové polštářky kokořínských lesů.
Vřesově růžové, jemně fialové.
Do skalních písků pevně vsazené.

Stařena odložila prořídlé povlečení na stůl a odšourala se dva kroky ke dřezu. Opláchla levý ukazovák, automaticky ho zabořila do utěrky na lince a pravou rukou zároveň vypnula plyn na sporáku.

(úryvek z budoucího románu)

Když překrojíme vejpůl svůj spánek, zjišťujeme, že osvobozený duch se vždy nenavazuje na ty údajné divy, které minuty naší bdělosti tak rády hromadí. Daleko víc než draci nebo výbuchy porcelánových sopek mě děsí ty průplachy prázdnotou, jako třeba když sním, že nesním.

V křoví ležela stará koňská lebka; shýbl se, zvedl ji a obracel ji v rukou. Lehká a křehká. Bílá jako papír. Držel ji vsedě na bobku v podvečerním šeru. Zuby jako z kresleného seriálu se viklaly v čelistech. Švy v lebce jako nepravidelné svary mezi kostěnými pláty. Přidušené šumění písku uvnitř, když ji otočil.