Vidím chlapce chtíčem obřezané
Vylézající ze snů svých matek
Co se požehnaly bezděčně
Rychlým gestem a na druhý bok
Jako na smrt se pak obrátily

Od západu se to kazí, musíme použít magii,
otevřít jiné cesty k upřímnosti.

Neboj se, že prozradím tvé tajemství,
přijde jaro a ohluší všechny zbylé smysly,

jenom to, co je bílé a papírové, co je tištěné,
to zůstane.

Koně bez hřívy,
lidi bez páteře.
Bezejmenní.

Bělostné hlavy
bílých labutí
lesknou se v pološeru

Básníků je jako hvězd,
lidské věci se rozpadají.
Na zemi, pod zemí,
v éteru, na scéně, na papíře, v knihovně.

POKLEKÁM PŘED HVĚZDOU SE SEDMI CÍPY,
odpusť mi, Venuše, smrtelné hříchy,
odpusť mi v hlubinách, odpusť mi nahoře,
odpusť mi, Venuše, v pekelné pokoře.