* * *

Dnes mi zpíval potok.
Prameny v klokotném akordu.
Nad vším vrby
jejich skleslé vadnutí
zažehlo něco silnějšího.
Šlo to odjinud,
úplně z jiné hrany,
než po které jsem šla
doposud.

* * *

Hemžení červů, oblin na
hranatých kůstkách obrovské žáby.
Jsem nikdy ještě neviděla nic
v takovém stupni
rozkladu,
tak velkou žábu,
nikdy v životě.

Bavilo mě sledovat ten úklid.
Obrali všecko
do nejmenší mrtě masa
a pak zmizeli,
takže jsem to nemusela nabírat na lopatu.
Toho jsem se bála asi nejvíc,
že to bude bezbřeze padat.

* * *

Říkala jsem si, že až najdu smysl v tom všem,
tak budu psát mírně,
že nebudu tak vzpurná
a bolest si budu dávkovat jako homeopatika.
Únor je asi nejotravnější měsíc.
Vtíravý sychr, který vždycky přijde, i když fakt už nechceš.
Smažená králičí játra,
zázvorový čaj se skořicí.
V Rychtářově je takhle v únoru
drsně jak v hromadě štěrku.

* * *

Sedím na kameni.
Vábím jelena.
Už jsem zemřela.
Společně se vším,
co pro mě kdysi znamenalo
všechno.
Jelene, ty, který jsi nade mnou jednou čněl
jednoznačně a zřetelně,
ty, který ses nebál ani mého urputného strachu,
přistup k mému kameni,
na kterém měknu.
Horkokrevná divokosti v mrazivém klidu.
Vše v sobě
zápasící v jednotě smíru.
V jediném křísnutí
parohu o svět…

Sedím na kameni.
Vábím jelena.

* * *

Držíš si ten smutek,
nahlížíš ho každý den,
ze všech stran
jako diamant ti ukazuje
vždy určitý úhel tebe.
Získala jsi díky němu něco,
k čemu se můžeš vracet,
když se ztratíš v temnotě,
přízrak roztříštěného světla
ti nasvítí tvé scestí.
Drž se svého scestí!
Je to to jediné,
co je pokryté alespoň
nějakými úlomky
světla.

Anebo ho opusť,
chvíli buď ve tmě,
nech se tam sežrat lítou bestií,
poskládej znovu svoje kosti,
spoj je s masem,
vsaj do sebe krev
a nakonec
si vdechni
i tu duši.

* * *

Málem si položila hlavu na mé rameno,
zdálo se to nepřiměřené,
ale nic se vlastně nestalo.
Byla tam jen ta vyjevená a matoucí
možnost.
Někdy mám pocit, že mezi lidmi
neexistují hranice.
Že sebou prostupují v hřejivé sounáležitosti.
Ta hlava se jevila jako součást většího celku,
který zahrnoval i mě.
Ta ostře vystupující hlava.

* * *

Vyndali jsme z potoka mazlavý kámen.
Je nádherné držet v rukou těžký mokrý kámen.
Stojí to minimálně za povšimnutí.
Všechny vjemy se zapojí
a vytvoří jasný a důrazný akord.
Na jedné straně se leskla boule šneka.
Když jsme se ho snažili popostrčit,
vyšlo najevo,
jak moc drží na povrchu,
který si vybral,
aby na něm byl.
Bála jsem se, že ho chlapec odlepí,
že vytrhne z ulity tělo
a že se začne
celý den odvíjet podle toho,
co bylo před šnekem
a co po něm.

* * *

Nad posekanou loukou tančí poštolky.
Občas si vadí
letmo v letu.
Přikládají křídla k tělu a
trčí do hlubiny.

Věčnost,
než se jejich lehká těla
dostanou
na dno dne.