U pavoučího kokonu doleva,

tam je studna,

vlhké temné obnažené nitro.

Nahni se a pozoruj,

jak stojí voda,

čeká na dlaň, která jí alespoň na okamžik

umožní

jinak se dotknout skruže

jinak se rozčeřit.

…

Když mě napadne, že jsem součástí,

je to jako když se motýl

pohne do svého

úplného předsmrtného tvaru.

Když mě to někdy napadne,

každá bolest stane se

prudkým smyslem

a sršní roje jako louče

osvětlí mou tmu.

A mysl dělá, že nic z toho neví,

aby mohla vždycky puknout

úplně.

…

Neutichá

vichřičný hlas

prasklina těla sune se

prázdnými poli.

Písničky sladce zpívané.

Usni v tom ale,

když z hlubiny matky

stále to

duní zlostí.

Má poněkud staré ruce,

víckrát zlomený vaz.

Po douškách bolest lije se

na suché stvoly.

Tvářičky jemně tepané

a jadérko divnoty

pod hrudní kostí.

…

Jsi úplně jiný,

nepoznávám se v tobě,

hledám nějaký rys,

záškub, tvar.

Jsem v těch očích!

Ano v těch průrvách,

Na jejich dně,

planou divé ohně.

Daruji ti z nich pár řeřavých uhlíků,

abys viděl,

kudy jsem šla.