Ántré pro posvátnou myš

:

Tvůj dech na špičkách mých prstů.

Ano. Hladím s ním v noci
divoká zvířata… stůňu
hlad bez porcovacích nožů.

A nikdo to nevidí.
Nevidí, zvláštní.

 

 

Dotýkal se jí přes ostří trav

voněla

koukolem kolem pole: po lem

nikdy ne dál    za ostřice

 

 

 

 

jedno ristretto, prosím
:
Byla jsem nemocná

—

I den byl natřen proti své vůli:

špinavě bílou větou v posvátném odstínu Ibis

kdybys —

patina: odpovídá stáří nad šedesát

jednou ji uštknul had

píše rozdvojeným jazykem

pozn. chybí překladatel stáří

havran ulít

kytice: ano

dech semen růží určoval polohu smutku a

nalevo v koutě nepatřičně

čněla židle (klečela za trest hrách

a snažila se tvářit obsazeně)

—

jednou mu do dlaní utkám

svůj dům a kus ze_mě

úžiny s větrným kohoutem a ulítlými

semeny semínky semínečky —

jedno ristretto, prosím

 

 

 

 

 

autoportrét září 25092019 z profilu
:
Vyber jednu noc : jen jednu jedinou

bude to jedle s temnou hladinou vím to

napíšu pro ni oset pcháč a

naše dítě

Smutek

uslyšíš klíčit tmu

do hudby těla přimíchej úmrtní listy

podzimu

jak šustí —

— (ustiskám tě k smrti zamumlal)

Je nebe eben?

i muž

 

 

 

 

smečka
:
Všechny ty vlčice

měly nadpozemsky krásný obličej

Obtěžkané cizí

utajenou březostí

___

Jak jemně kroužil sníh do stínů

pod nebem ženský svět odjinud

 

 

 

 

žabí žal_my
:
Lehnout si do trávy proti tomu všemu nebi

Až tě jímá závrať

(Jsou mraky věčnost?)

Z hlavy ti vyroste bříza nebo dub

Na chvíli rozbít samotu bez O2

Míza už vyteče sama

Kolik je v prstenu stenů?

Hromadím ve skříni nevratný žalmy

Piju

Někdy jemně cinkají

jako pocity

city žal světlo iu iu

jako tvůj popel

mami

Pergola průhledem rozkouskuje zahradu a dům

Oči zůstávají ve vodorovné poloze

opřené o zem

—

potichu počítáš

motouzem

svázané city

I ty, Brute?

 

 

 

 

“Pod horou, pod horou čierne psíča breše”…

Křešu z ohně kameny

V překladu myju nádobí za poslední tři?

dny ve vlažný vodě, netopils a tekutý mýdlo se snaží do poslední chvíle tvářit jako sametový Jar

Přiložíš do kamen

pro ámen

češeš mý vlasy

zatím

předepsaným způsobem

po síře a divokých koních češeš

a tahle báseň voní o nich

 

“Poďže sem poďže sem”…

 

 

 

 

Radost z vůně pokosené louky

hlavně ti brouci
v osení
v hlavě
umět přeskočit
snoženýma nohama okamžik s úponem pro bezdeší
svou mrtvou mámu
amulet
úl
úlet
svý tělo mámu tátu tělo ó leť
Popel
pel a hlavně ti brouci v osení
o sen míň

přeskočit očima

 

 

 

Všechno hezký ve mně pláče

po tvých očích  po tvých očích po tvých očích

chtít smát se

jako když jsem kolem nich uvázala oběšencův provaz

ty jsi přeskočil

já rukama nabírala splav a

stříbrný ryby co přestaly mluvit

do klokočí do klokočí do klokočí

 

 

 

 

najemno

:

Někdy si představuju, jak

roztrhnu děravé triko, co

nikdy nepereš

nevím

kdo všechno s námi

bude padat

kudy to bude vycházet

 

city strmé

jak schody do mlýna

 

(Červená po kunách tančí v prachu hrdelní zpěvy, už dávno se nekurví)

_____

 

nebude to říčka, řeka, potok, splav

jen žernov a příliš mnoho zádušního vína

 

 

 

 

 

Definice nekonečna

:

Ten den, kdy jsem tě ztratila

vrátily se staré písně

abych mohla pochopit

kostelní dlaždice prošlapané tisícem modliteb a marných přání

se sklopenýma očima

 

 

Všichni básní o křehkých květech sněženek a

zpod sněhu trčí

chcíplý kůň zimy

na jaro umírají nejvíc

i já

 

 

 

 

Večer býváš unavená

 

Ano

Obkreslím si rtěnkou rty

chvilku myslím, mohla bych milovat

pak schválně přetáhnu

vypadám jako klaun

jako prodejná kurva

jako ty

živote