Ticho, které Sněda tolik milovala, zvlášť ticho nenadálé, po výpadku proudu, dokonalé ticho v dokonalé tmě, bylo pro jiné lidi většinou nebezpečnou stvůrou bažící po jejich krvi. Když obrazovka zapraskala a zhasla, rozhlédli se po svých blízkých cize, znechuceně, a vytrženi z příběhu, který jim byl bližší než ten, který žili, vůbec netušili, jak by měli pokračovat v tom, který je obklopuje a jehož jsou aktéry, s postavami, které si sami vzali nebo zplodili a porodili, sami si je namačkali do stísněného bytu. Jak v něm mají pokračovat bez scénáře, bez svého zaobleného mazlíčka a rádce, postupem času čím dál hranatějšího?

Strach z tohoto nestvůrného ticha zaháněli hlasitým rozčarováním z tohoto poznání, zuřivostí z náhlé prázdnoty a scenáristické nenápaditosti a nedovtipnosti. Všechny nápady a možnosti, veškerý smysluplný program jejich volného času přece uvíznul v té zmlklé bedýnce a jim zůstaly oči pro pláč a ruce a hlavy zoufale prázdné.

Nejprve se sice – sklíčeni, nicméně s jistou nadějí – pokoušeli přístroj zběsilým vypínáním a zapínáním sami rozchodit. Pak teprve, když se neúspěchů navršilo přes míru, odevzdaně, téměř bezvládně, postupem času s ovladačem v ruce, zavolali otce, jehož telefonní číslo měli na kartičce vedle telefonu – postupem času v seznamu uvnitř digitálního telefonu – hned pod záchrankou, policií a hasiči. I když však jeho číslo vytočili zdánlivě včas, regrese byla rychlá, a zdržel-li se v práci či na jiném tak zvaném melouchu, našel je obvykle už značně duševně rozložené, zplihlé, apatické, v županech a domácích hábitech, zkroušené, vyhaslé a vyschlé – jako oběti po velkém zemětřesení či po výbuchu sopky. Jako Pompejany nebo Herculanejany.

Našel je téměř bez dechu, zasypané úlomky z brambůrků a drobky ze slaných tyčinek jako popílkem, nicméně vrstva to byla tak slabá, že o žádném Fiorelliho odlévání nemohla být řeč. Ano, archeolog je záchranář, který se dostaví se značným zpožděním, nicméně otec ještě měl co zachraňovat, nemusel už jen odlévat. Ta rozpadající se těla přece dosud vykazovala známky života. Chvějícími se prsty – postupem času svírajícími ovladač – z posledních sil mířila na obrazovku a z chvějících úst vycházelo zachroptění: Stalo se to včera v noci, kolem desátý.

Už téměř dvanáct hodin tedy mrtvě přežívali. Plačící hladové děti je tahaly za cípy propocených županů. Oni však nebyli s to se pohnout. Pohnout jimi mohl jedině otec. Jedině on. Otec byl jediný bůh, který se dal zavolat telefonem. Otec měl zázračnou moc. Kolik odporných slov v jeho zázračné přítomnosti zůstalo v ústech a kolik vzteklých pohlavků, facek i kopanců v končetinách? Navracel lidem – alespoň na čas – jejich lepší já, a dětem – alespoň dočasně – klid duší. Vypadalo to jako oprava televize, ale byla to péče o duši.

A muž v županu – pan Josef – péči o duši žalostně potřeboval. Byl totiž žalostně rozpolcený. Přes celá dvě patra!

To se tak někdy stane, že v kuchyni chybí sůl. V neděli večer, kdy mají zavřeno i okolní večerky. A maso na guláš je skoro rozmražené. Co teď?

„Dojdeš mi pro sůl k Jaruš,“ rozhodne rezolutně Dana.

A když na ni Josef upne vyděšený pohled, dodá s pokrčením ramen:

„Tak nebude guláš.“

Vrátil se s umělohmotnou červenou slánkou těsně před ochucováním tmavě hnědé omáčky se spoustou cibule, česneku a hovězího masa.

Vrátil se mírně rozčepýřený a v propoceném triku.

„My jsme tu sůl nemohli najít,“ pravil zadýchaně, směšně, jako by sůl bylo něco, co se dá jen tak někam založit, jako by ji sbírali po celém bytě po zrníčkách anebo ji právě dolovali ve vzácných ložiscích. Je to zvláštní, ale solná ložiska má Jaruš v ložnici. Překvapivě. A tak ve chvíli, kdy Dana loupala první cibuli, Jaruš Josefa vtáhla za dveře, když Dana ragbyový míček cibule dvěma prsty přidržovala na dřevěném prkýnku, aby jej mohla v příštích vteřinách tím největším a nejostřejším nožem rozporcovat na tenounká kolečka, Josef Jaruš přetáhl tygrované triko přes hlavu, odhodil je a byl teď konfrontován se dvěma mladistvými, pevnými a hebkými prsy střední velikosti, které však ve chvíli, kdy Dana nakrájená kolečka jedním tahem nože stáhla z prkýnka na kostku sádla zvolna se rozpouštějící v hrnci, už zručně hnětl v dlaních.

Takových cibulí zbývalo ještě pět. Pravda, poněkud menších, ale pět. Za pět cibulí se toho stihne! A to ještě není nakrájený pořádný flák hovězího masa! Josef byl překvapen tou strhující vášní, byl toho účasten a nevěřil, že se to děje. Že se to děje jemu! Naposled něco takového viděl v jakémsi zahraničním filmu pozdě v noci v televizi. Byl to snad film? Žil film? Hrál ve filmu? Točí to někdo? Však dobře věděl, proč se Jaruš vyhýbá. Barmance Jaruš, věčně rozpálené nočním životem. I když byla přes dva roky svobodnou matkou. Ten vyzývavý žár v ní nepohasl.

Kolečka třetí cibule klouzaly po zesádelnatělém dně, zbýval už poslední zářivě bílý oříšek nerozpuštěného sádla a z důlku ochlupeného, poněkud předimenzovaného břicha se stala fernetová studánka, již Jaruš s vilným pohledem, jenž na Josefa zpoza jeho břicha vrhala, jedním srkem vysrkla. Vzápětí, to už se všechna kolečka všech šesti cibulí neznatelně chvěla ve vroucí vazké čiré tekutině, si Jaruš pod to břicho sedla, kmitala špičkou jazyka a energicky se vrtěla. Jako ve filmu! Kostky hovězího teď sály horkost tuku a aroma uvolněné z plátků šesti bělostných cibulí.

Josef si s očima v sloup nanejvýš stihl pomyslet: Dobře ti tak, Dano. Nemělas mě sem posílat. Tohle je láska. TOHLE!

Už sbíhal po schodech, když za ním Jaruš zavolala: „Héj, a co ta sůl?“

S pevným přesvědčením, že TO je láska, že TAKHLE vypadá láska, se o dva dny později – když se po noční (ona má noční a já mám noční, noční a noční, to k sobě tak krásně osudově pasuje) dosyta vyspal a děti ještě nepřišly ze školy a Dana z práce – o patro výš k Jaruš přestěhoval. A tak první, co koupil do nové domácnosti, byla slánka. Tu Jaruščinu ve svém předchozím domově pochopitelně zapomněl. Koupil ale hezčí, z růžového porcelánu.

Černovlasý chlapec, který tak zarputile držel otci pěsti, aby vyhaslou radost této domácnosti opět brzy rozžehl – protože není nic smutnějšího, než když pěkný film skončí, nadto když skončí sotva v půlce – byl prokazatelně barmančin syn. Měl její vlasy, oči, nos. Byl to ten starší, se kterým zůstala sama už pár dní po jeho narození. Jeho otec jí v porodnici oznámil, že si to rozmyslel a dítě nechce, a po návratu z porodnice už po něm v bytě nenalezla ani stopu. Jako by si ho byla vymyslela. Jen ďolíčky v chlapcových tvářích, ty neodvolatelně rošťácké ďolíčky, jí silně připomněly toho hajzla. Ďolíčky, kterým propadla.

O šestnáct let starší Josef ďolíčky nedisponoval. Disponoval ale pravidelným příjmem a ochotou zatáhnout za toho hajzla nehrazené alimenty v přesvědčení, které však rok od roku sláblo, aniž si byl ochoten to připustit, že i TO je láska. Právě TO. Byla to chrabrost moderní doby, rytířská čest, dvornost, kavalírství 20. století. Zašukáme si a já ty alimenty zatáhnu. Hohó! Druhé dítě však bude květem naší ryzí lásky… A jak si přál, tak se i stalo. Přestože o dva roky mladší bratříček černovlasého po otci nepodědil ani plavé vlasy, ani nebesky modré, důvěřivé oči, ani tvar nosu, brady, uší, naducanost tváře, ba ani mateřské znaménko pod kolenní jamkou, nic. Prostě NIC! Jeho syn byl zrzavý a pihatý, se žlutýma netečnýma očima, s bílou bledou pletí a pohublou špičatou tváří.

Josef jí naletěl. Naletěl. Tušil to, a proto zdánlivě bezdůvodně – genetické zkoušky otcovství jeho tušení potvrdily až za mnoho let – na chlapce křičel a třískal věcmi, proto se opíjel a toulal po pajzlech.

V tom malém černovlasém, ještě nepřezubeném chlapci to všechno bylo. Hysterické scény doma i scény na schodech, když Josefovy dospívající děti, žijící jen o patro níž, odmítaly Jaruš pozdravit a otec je k té úctě křikem nutil, strach z otčíma, když se nezachoval podle jeho představ, odcizení matky, která se snažila k Josefovi vlichotit a vlísat, jakmile vypozorovala, že jeho omámení slábne, tak jako slábne její svůdnictví, a on začíná cosi tušit, napjaté uražené ticho střídané kanonádou urážek a výhrůžek, výčitky, rozčilené telefonáty, šťouchance, dloubance, kopance, facky, máchání nožem, chřestění krabičkami pilulek, trhání oděvů, házení oděvů do kufrů a jejich vynášení přede dveře bytu, jednou i defenestrace kufru přímo na ulici, bušení sousedů, bušení policie, obscénní usmiřování… Frustrace, úzkosti, pláč a řev, nesnesitelné napětí, všechno to do chlapce v průběhu dní a nocí nepozorovaně proudilo a městnalo se to pod kůží jak černé pochmurnatky, vykusovalo to v něm černé spletité chodbičky, kterými proudily další a další pochmurnatky, rejdily mu bezohledně pod kůží, jesep, výsep, šíje, ostruha a slévaly se v mozku v jeden mocný proud.

Snědin otec, otec světlonoš, to všechno v chlapci viděl, když sňal zadní kryt televize. Tehdy k němu chlapec přistoupil a pravil: „Já vám moc držim pěsti,“ a opravdu je držel, protože děti ještě znají váhu slov a slibů, „abyste to spravil.“ Viděl to v něm, protože i do něj to všechno v dětství nepozorovaně proudilo, i jemu se to hromadilo pod kůží a v mozku a ucpávalo mu to tepny, dokud jeho matka nevydechla naposled v postýlce s ohrádkou a zavěšeným zeleným ptáčkem a dokud jeho vnučka, jeho jedenáctiletá vnučka neseřvala v bezmocném, vyděšeném, zajíkavém hněvu své rodiče i prarodiče u štědrovečerního stolu, právě tehdy, kdy společné chvíle měly být nejhezčí a nejslavnostnější, když se jí babička pohoršeně ptala: „A co ti děláme tak strašnýho, že jsi na nás taková?“

„Ubližujete mi slovama! U-bli-žu-je-te,“ nemohla popadnout dech, plakala celým tělem, zoufalý, rozhněvaný pláč prýštil každým jejím pórem: „U-bli-žu-je-te-mi-slo-va-ma!“ A řekla to i za svého dědečka, Snědina otce, který si nikdy nedopřál to vyslovit. A koneckonců, řekla to i za toho černovlasého chlapce, který ani netušil, že se to nahlas vyslovit smí.