Bobřina ochoty

Ještě před rokem a půl z tohohle pro holuby nepřátelského okna vyhlížela otce babička. A spolu s ní ho okatě i nenápadně vyhlíželi jiní. Ti s okny do dvora tiše postávali za dveřmi s ušima nastraženýma, s kukátky odkrytými, čekali na jeho uvážlivé kroky po schodech a šanci si ho odchytit. Odchytávání se uskutečňovalo mnoha způsoby, tak jako se na mnoho způsobů upravuje pstruh anebo úhoř. A tak jako si rybáři vymyslí strategii a technologii lovu, tak si také ryby osvojují strategii úniku. Otec si brzy osvojil úhoří techniku prokluzování. Cestou k babiččiným dveřím musel minout alespoň dvanáct dveří, za nimiž číhaly silné paže, připravené jako mořský strašek v mžiku vystřelit, lapit, sklapnout a kořist vtáhnout do úkrytu. A tam ji rozdrtit. Rozdrtit úkolem. Otec věděl, jak jsou ochota a dobrá vůle nebezpečné. Pokud jimi člověk disponuje, měl by dostatečnou péči věnovat jejich maskování. Ochota a dobrá vůle voní lidem jako kastrum a z téhle bobřiny by hned nadělali parfémy a cukrovinky. Pozor pozor, střez si, otče, své pachové váčky! Vyčkávej tiše jako myška pod schody do sklepa a čekej na hlasy v té správné části domu, které tě přikryjí. Přikrytý hlasy vycupitej s brašnou v náručí, aby se netřela o koženou bundu, aby nedopnuté přezky neposkakovaly a neprozrazovaly tě svým zvoněním, vycupitej schod po schodu pěkně až do třetího patra a obezřetně vklouzni jako myška – vždycky jako myška, myška, která chytře, bez uzardění mine všechny nastražené pasti – za správné dveře. Nespleť to! Jenomže i ten nejbližší se sápe po tvé dobré vůli. I tvá nejbližnější bližní ví, že nikdy neodmítneš, a tak ti do ruky vrazí seznam rozbitých věcí, jakmile vstoupíš do dveří. Spoléhá na to, že jsi vlastní přání vždycky vnímal jako nepatřičná, naučil ses je přecházet jako únavu a chřipky, nenaučil ses je formulovat, tvoje přání zůstala nedorostlá, v jakési embryonální fázi, zakrslá a zkamenělá v této zakrslosti a zkamenělé plody tvých nevyjádřených a nikdy nevyslovených přání teď v tobě těžknou jako opravdové zvápenatělé lithopediony ve svých stárnoucích matkách, které je někdy vypudí až za pár let a někdy je nevypudí nikdy, a tyto ztuhlé nevstřebané zmarněné krápníčky života v nich zůstávají až do jejich smrti. I po celou smrt, po celé jejich rozpadání.

Jenže já si přeju vědět, co si skutečně přeješ! Já si to přeju, splň mi to! spílá někdy Sněda otci, když by ho chtěla potěšit a zase neví jak, protože od těšení druhých je tu přece on. On světlonoš. Vtahovaný od útlého mládí s těžkou brašnou na vyzáblém rameni do smutných potemnělých bytů k rozhádaným manželům a plačícím dětem, ke kňučícím, nevenčeným psům a usychajícím fíkusům a jako doktor naléhavě postrkávaný k příčině přítomného rozkladu a zmaru. K rozbité televizi.

Tenhle nemocný se však nechoulí zachumlaný do peřin v zastrčeném nevětraném pokojíčku. Trůní s pompou uprostřed zadní stěny obývacího pokoje a hoví si na háčkované dečce. Vedle vázička s umělými květy a brýle na čtení, v poličce pod ní štosy novin s televizními programy. Včerejší večerní odškrtnuté zůstaly nezhlédnuté. Budou je někdy opakovat?

Muž v pruhovaném županu – je sobota ráno – světlonoši vzrušeně vypráví, jak ke katastrofě došlo. V podstatě neví. Děti už spaly, takže drcnout do toho nemohly, a to voni věděj, že blíž nesměj, když se honěj, vopovaž se, jim říká, a ukazuje, jak jim hrozí velkou chlapskou upracovanou dlaní, myslí, že si tím u světlonoše šplhne, takhle starostlivě on se o sestřičku televizi umí postarat, i prach z ní otírají antistatickou prachovkou, no vážně, takže haranti jsou z obliga a oni taky, oni se jenom dívali z patřičný vzdálenosti, samozřejmě, když tu ho lup a prd, a bylo po ptákách. Zrovna když byli pachateli, aniž by pro to hli prstem, na stopě. Měli to rozkoukaný a už to nedokoukaj. Někdy o dvacet let později, v čase videopřehrávačů, fenomén rozkoukanosti či rozkoukané nedokoukanosti vezme rychle zasvé. Když se ovšem při nahrávání nerozbije televize. I pak ale někdy postačí obvolat pár známých, obvykle některý z nich film nahrával.

V šedesátých letech se však diváci rozkoukaného filmu mohli jenom sejít a z různých důvodů nedokoukané pasáže si nechat odvyprávět těmi, kdo je dokoukat mohli. O tom, v jakém okamžiku obrazovka prdla, blikla, zapraskala, až se zrychlujícím se praskáním a lupáním – znělo to jako nazvučené rozkvétání borových šišek, Václav měl ten zvuk moc rád – zhasla napořád, se Václav obvykle dověděl zbytečně mnoho. O poruše samé téměř nic. Manželka v domácím flanelovém hábitu mezitím donesla tác s turkem a čajovými sušenkami, tu bábovku, co pekla, tu si nechají, stejně není jistý, jestli to zvládne opravit, preventivně mu ji tedy nedá, leda až za odměnu, a odpluje zas do kuchyně, kam taky u milovníků stereotypů jinam. Doufá, že mu to nepotrvá do oběda, to by mu musela dát taky, což by se nevyplatilo už vůbec.

Jakmile světlonoš zaujme pozici tam, kde je mu souzeno být, to jest u dřevěných zad vypouklé obrazovky, byt se okamžitě zklidní a ztiší, všichni včetně nevyvenčeného kokršpaněla jen bez hlesu, s posvátnou úctou přihlížejí obratné práci se šroubovákem, vytáčení a odkládání bezpočtu šroubků do přistavené broušené misky na bonbóny a pak velkolepému snímání krytu. Kamenná deska je odvalena, hrob vydechne studený vzduch. Vstoupit teď může jen nejpovolanější z povolaných. Svítí si baterkou na spleť cínových bodů a tenounkých drátků, cívek a žároviček neobvyklých tvarů a nikdo téměř nedýchá, jen světlonoš je mocen číst tajemné písmo, vypájené na zelených plastových destičkách, destičkové cínové písmo, řeč měděných cívek a drátků, spleť kovových destiček a subtilních žároviček, jen on, jen on! Nerušme ho, vytraťme se po špičkách, muž odcupitá s novinami na záchod a žena s prázdným tácem do kuchyně, pes na pelechu mlaskne a stulí se těsněji.

„Nechcete svítit?“ ozve se za ramenem světlonoše dítě. Je černovlasé, ještě nepřezubené, horní jedničky a dvojky mu chybí úplně, ve flanelové košili se zajíčky a v tmavomodrých teplácích. Ohlíží se nervózně po dveřích, ze kterých tajně vyklouzlo. Pěstičky zaťaté.

„Já bych moc chtěl, abyste to zase jozchodil, jinak se naši jozvedou a budou na nás kšičet,“ řeklo to dítě světlonoši a zase zmizelo za prosklenými dveřmi, když z chodbičky zaslechlo splachování. A Václav věděl, že to musí stůj co stůj spravit, aby tohle dítě mělo aspoň klidné večery. Věděl, že se to musí povést, protože mu to dítě drží pěsti od chvíle, kdy přišel. Věděl, že má ve svých prstech klid jeho duše. Věděl to a polilo ho horko.

Diverzita pobřežních biotopů

V lodi byla usazená pevně, nohama zapřená v její duté špičce, zdálo se, že nabyla jistoty a nic ji z modrého plastového výlisku nemůže vytřást ani vyklepat, pokud se pro to ona výslovně nerozhodne. Pádlo třímala sebejistě, pravidelně jej zarážela do proudu, šeptala si přitom jesep výsep ostruha, upozorňovala kapitána na všechny nebezpečné kameny, jen na ty nebezpečné, už ne na všechny, a na všechny nebezpečné klacky a ulámané větve trčící potutelně těsně pod hladinou tak lstivě krokodýlově a zároveň si při vší té vyztužené ostražitosti dovolila na oleji či mírných načechraných peřejkách přitáhnout pádlo k postranici nebo jej celé vložit do lodi, posunout zadek na lavičce trochu dozadu, opřít se lokty o bandu se stanem a suchým oblečením a nerozumně také s knihou, s dvěma knihami, a jen tak pozorovat, jen tak se kochat tou diverzitou pobřežních biotopů, na niž je předem upozornil Šimon Tichý, i když většina rostlin, zvlášť těch popínavých nebo těch, co dorůstaly do ohromné výše a z břehů činily neprostupné džungle, byla invazních. Šimon Tichý plul však v první kánoi a ona s Petrem v poslední, mohla si tedy dovolit trochu nepovoleného kochání, bylo to jako kouřit trávu na třídním výletě. Kouřila ovíjivé opletky s drobnými bílými kvítky, kouřila voňavé štětince laločnaté s dlanitými listy, jásavé, žlutě kvetoucí slunečnice topinambury, které teď patří mezi oblíbené evergreeny Jedlého kvítí & Potlučených jablek, a vůbec nejvíc, protože nejzapovězeněji, se kochala obludnými křídlatkami japonskými s trojúhelníkovými listy a netýkavkami žláznatými, nevinně růžově kvetoucími s bobtnavými tobolkami třikrát většími a mohutnějšími, než mají domácí puťky balzamínky, a šestkrát většími než skromné, jediné původní netýkavky nedůtklivé se žlutými kvítky, vytlačované však už sibiřskými netýkavkami malokvětými. Sněda o této rozpínavosti nepůvodních netýkavek žláznatých věděla, přesto jim, většinou při pauze na čůrání, dvěma prsty jemně stlačovala k prasknutí nabobtnalé žláznaté tobolky, osvobozovala z lusků hnědá semena a napomáhala jim – záškodnicky, jak by poznamenal vedoucí výpravy – k expanzi na další a další území. Semena netýkavek žláznatých mohou po proudu urazit třeba až třicet kilometrů!

Převážně však pádlovala a pádlem hladívala původní či zdomácnělé, prospěšné a neinvazivní ofélie, ty krásné zelené vlasy – callos thrix – utopených žen, jak si představovala, žen ležících na dně s kameny v kapsách nebo na krku, žen zatížených či zasypaných kameny, poněkud naddimenzovaných návnad, oždibovaných ze setrvačnosti přežranými rybkami a skrytých za zvířeným zlatohnědým pískem. Překřtila na ofélie hvězdoše i lakušníky. To zní přece o dost líp. Ofélie hvězdošská měla bezpočet listových růžic ve tvaru hvězdiček a ofélie lakušníková zas záplavu dlouhých zelených lodyh s množstvím bílých kvítků se žlutým středem podobným kvítkům jahodníku. Plující koberce jahodníků se zralými plody – to jediné mi snad ještě chybí ke štěstí! pomyslela si Sněda zkázonosně, přestože byla vychována k nejvyšší obezřetnosti před štěstím, jako by štěstí bylo divoká šelma s ostrými drápy a tesáky, která tě může – ztratíš-li obezřetnost nebo vyslovíš-li její pravé jméno nahlas – nemilosrdně rozsápat. Kdysi se lidé zdráhali vyslovovat slovo medvěd a podobně i pro její rodinu bylo štěstí nepředvídatelným medvědem, z jehož tváře se ve skutečnosti nedalo nic konkrétního vyčíst a jehož neškodnost a roztomilost byla vždycky domnělá. Štěstí je úskočné! Tak.

A bylo.

Neodvratně mířili k těm nejkrásnějším jesepům, výsepům a ostruhám a dle Tichého instrukcí začali chtivě větřit kastoreum. Řeka nabírala na rychlosti, přibývaly popadané kmeny a stále častěji je museli složitě podplouvat a teď i přelézat – jeden loď přidržel, druhý kmen topolu či olše přelezl a počkal, až to kolega zopakuje po něm. Při manévrech si prohlíželi kmeny a nasávali vůni bahna, uhnilého listí, kůry, rybiny a mezi tím vším hledali kýženou vůni vanilky a malin, odér pravé bobřiny. Právě bobři, tihle ekosystémoví inženýři, jak ve vlaku s úsměvem zdůrazňoval Tichý, tihle géniové lesního hospodářství, tak nějak přirozeně, intuitivně pečují o diverzitu pobřežních biotopů. Právě bobři, tito králové české divočiny, jak už na rušném nástupišti Hlavního nádraží hřímal Tichý, pečují o diverzitu rostlinnou i živočišnou a na své bobří louky zvou kromě lišek, dnes už hojných mývalů, těchto křídlatek mezi savci, lasic, kun i vydru a losa evropského! A při tom hřímání nádherně žasl! Žasl nad nevědomou prozíravostí bobra a nad jeho nevědomou pohostinností. I los migruje přes potřebné bobří louky, které lesníci tak nesnášejí, a domlouvají proto s ministerstvem zemědělství jejich vysušení a s myslivci povolený odstřel, protože ty dechberoucí bobří louky, to jsou planiny! To jsou mýtiny s uhryzanými zdravými stromy, které přeci měli pokácet oni, lesníci! Pěkně rovně při zemi motorovou pilou, vůbec ne takhle ožužlaně, do typického tvaru přesýpacích hodin. Jen počkejte, bobři, počkejte, až to poslanci zatrhnou, ty vaše rejdy na březích posledních neregulovaných úseků našich řek! Hodujte si na majetku českého státu, který se dal výhodně zpeněžit a vyvézt, hodujte si na tom, co patří dřevařskému průmyslu, ne vám! Hodujte si, až se začne povolený odstřel. Hodujte si! I ty vaše bobky vyvezeme! Kamiony vonných výměšků z vašich odstřelených těl zužitkujeme do voňavek, cigaret, bonbónů a cukrátek. A bobří osvěžovač vzduchu, to bude hit sezóny! Jen se, bobři, těšte.

„Tyhlety regulace!“ rozčiloval se Tichý o dvanáct let později, připíjeje na bobry a na setkání rubínovým vínem v broušené sklenici na nebezpečně tenké noze, zdálo se, že ji každou chvíli v prstech, na počest bobrů, zlomí.

„Regulace toků, regulace bobrů, regulace vlků, regulace medvědů… Víte, že si ve Slovinsku farmáři a zemědělci vydemonstrovali odstřel sedmdesáti medvědů? Tyhlety ziskem motivovaný výjimky ze zákona, snížený stupně ochrany, tyhlety regulace kultivace devalvace…,“ upil zas z broušené sklenice na příliš tenké nožce, „jsou prostě zpupnost. Na zdraví!“ a ťukli si.

Bobtnavá tobolka

Je zřejmě v povaze nejklíčovějších okamžiků života, že jsou nerozklíčovatelné, a tedy nerozpoznatelné. Jako jádro, jehož všechny slupky byly roztlučeny a odděleny, zůstává i nejklíčovější okamžik života neroztlučený, nedotčený a celistvý. O tom nejpodstatnějším obvykle nevíme nic. Ani Sněda tedy neví, jak přesně vypadala souhra šťastných okolností, zda se ta větev, zlá větev, zda se ulomila a odplula či zda se sama z mokrého šátku vyvlékla či zda zasáhl Petr se svou mačetou schovanou v zádi… Sněda nic z toho neviděla, a tak věřila všemu, jako by to viděla.

Větev jí nic neřekne a šátek také ne, jen Petr říká, přeťal jsem větev mačetou, a tak věří Petrovi, který jí v noci, vyčerpané, otřesené, promrzlé, ve stanu nabídne, že ji s dovolením zahřeje, když je tak prokřehlá. Jako spolužák spolužačku, jako kolega kolegyni ovšem.

A tak ji třel, jako tře spolužák spolužačku, jako tře kolega kolegyni, jako ten švarný cikán pannu v rozpadlém domě podemílaném rozvodněnou řekou v tom Durrellově románu, z něhož si Sněda nepamatuje nic než to tření, Petr ji však netřel ručníkem jak cikán pannu, ale rukama, štíhlými prsty klavíristy, kterými dost možná na žádný klavír nikdy nehrál, věděla o něm jenom to, že kroužkuje ptáky, měl licenci na kroužkování ptáků, ukazoval jí během přednášky o vodních ptácích svou kroužkovací sadu. Nejradši prý kroužkuje, říkal jí tehdy, střízlíky, budníčky, králíčky, mlynaříky, ty nejmenší ptáčky s nejtenčíma nožičkama, ne dravce, sovy, labutě.

„Je to taková hodinářská práce,“ díval se na ni upřeně a krabičku otevřel obřadně jako etuji s drahocennými šperky nebo relikviář se zápěstní kůstkou svaté Hildegardy a uchváceně jí ukazoval pestrobarevné kroužky hřadující na kovových tyčkách, s vyraženými číselnými kódy.

Vzpomněla si na to, když se teď svými hbitými štíhlými prsty dotýkal jejích kotníků. Setrvával u nich podivuhodně dlouho. Čekala, že odněkud vytáhne šupleru a začne si je měřit. Chtěla se ho zeptat, jestli je má silné jako emu, jako pštros, a nebo jako kasuár. Přemítala, k čemu asi kromě kroužkovací sady tahal i mačetu. Zda se mu s ní neluštily kroužky na nohách těch hbitých ptáků o něco snadněji.

Lechtalo ji to, ale bála se tam podívat. Než přešel výše, zírala na baterku zavěšenou v nejvyšším bodě stanové kupole, která se teď velmi neznatelně chvěla, vlastně jemňounce poskakovala jako stydlivé či úzkostlivé jojo.

Petr byl ve tření pravděpodobně podobně svědomitý jako ve studiu a v kroužkování. Chladem ztuhlé jednodenní chloupky, které mu nepochybně musely připomínat nohy nelétavých běhavých i vodních ptáků, pod jeho umanutými dotyky měkly. Lehaly si jako hvězdoši a lakušníky na hladinu a měnily se opět v dívčí. Když konečně dospěl až tam, kde mohl zručnost svých prstů uplatnit nejvíce, skoro spala. Na oplátku, z posledních sil, jako výraz vděku za svou záchranu, pohladila a jemně zmáčkla jeho bobtnavou tobolku, aniž by se zajímala o to, co tím způsobila, a okamžitě velmi tvrdě usnula.

Ocintky

Vlastně ji málokdy zajímalo, jak věci dopadnou. Nebo si navykla se o to nezajímat, a oddálit tak úzkost nebo zklamání z toho, že to nedopadlo dle jejích návrhů, které ustavičně osnovala. Jelikož se však realizace od nich obvykle výrazně lišila, naučila se o výsledek nezajímat, odvracet pozornost dřív, než se k výsledku dospěje, ve chvíli, kdy ostatní pozornost teprve zaměřují, a zajímat se výhradně o průběh. Výhradně o průběh!

A protože se tak důsledně odvracela, bylo složité ji přivracet. Něco se jí stalo s pozorností, nedržela, odchlipovala se jako namočená náplast, když věc či událost směřovala ke svému dovršení, zároveň k vrcholu i konci. Sněda viděla vrchol v průběhu.

Žila podobně nepořádně, jako četla a jako otec nedobíhal atletické závody. Jako jemu zbývalo sto padesát dvě stě metrů k cílové pásce, jí zbývalo deset dvacet stránek do konce knihy. Stejně tak nechávala rozepsané e-maily a svého času také dopisy, skutečné papírové dopisy, jejichž koncepty se na ni čas od času vyvalily ze šuplíků a skříněk sekretáře po babičce. Stejně jako po sobě zanechávala jen ocintky dopisů, co nikdy nedorazily ke svému adresátovi, a stejně jako ponechávala nedočtené ocintky v knihách, v koupelně se jí hromadily ocintky parfémů v roztomilých flakóncích, ocintky krémů, ocintky šampónů a mýdel a pěn do koupele, ocintky vonných olejů a solí a v kuchyni zas ocintky čajů v plechových dózičkách, ocintky koření, ocintky čokoládových bonboniér i ocintky nespotřebovaných léků, v ledničce a v mrazáku nesmyslně drobné ocintky navařených jídel, ocintky salátů, ocintky různých druhů zeleniny, ocintky tuků, sýrů, pomazánek, zákusků… všechno, do čeho se s chutí zakousla a co bylo tak dobré, než to odložila do ledničky s tím, že to druhý den dojí. Druhý den však býval tolik vzdálený tomu prvnímu, že úmysl z předchozího dne se nepovedlo naplnit a relikty jídel bez povšimnutí hořkly, kysly, plesnivěly, měnily skupenství a strukturu.

Byla podivně porézní.

Věci do ní vstupovaly a vystupovaly zdánlivě příliš snadno a libovolně, bez zbytečných průtahů a překážek. Stále ji udivovala ta nevysvětlitelná schopnost – ale byla to schopnost? Nešlo o slabost? – naráz se odpoutat od všeho, co ji ještě před vteřinou poutalo tak pevně. Jako by se z domu odlomila stěna břečťanu, naráz a neodvratně, i když jej zarůstala celá desetiletí.

Takhle opouštěla. Muže, přátele i činnosti, kterým se doslova a do písmene dokázala oddat – jenom se otočila a zapomněla na ně.

Takhle opustila stovky knih, takhle opustila diplomovou práci, takhle opustila Petra i mnohé přátele. Jakmile se objevila a pominula ta záhadná ničivá zlá vteřina, pouto se přetrhlo a všechno to, co ještě těsně před ní bylo výsostně důležité, se scvrklo, rozpustilo, zbyla z toho trapná nanicovatá loužička, kterou setřeš jediným pohybem hadru.

Loužička zazlívání však naopak tichounce a nepostřehnutelně bytněla. Taková zima jí tehdy byla i ze vzteku a ze zklamání. Když se totiž konečně vysíleně dopotácela k tábořišti, po četném prodírání divokou spletí popadaných větví, kdy Petr po pás ve vodě loď jenom vedl, v houstnoucím šeru totiž ani s čelovkami neviděli pahýly zrádně číhající těsně pod hladinou, dočkali se jenom posměchu.

„No kde jste? Bobr už je dávno v tahu!“ rozpřáhl ruce Tichý, aby snad názorně doložil to mohutné macaté prázdno, které tu pro ně, neschopné idioty, akorát tak po bobrovi zbylo.

Petr byl přesvědčený, že si z nich střílí. Tichý však setrvával ve svém rozhořčení, dokonce zvýšil hlas. Tichý zvýšil hlas. Sněda jen rozklepaně a rozčarovaně mlčela. Petr se pokusil věcně převyprávět, co se stalo. Tichý je zaraženě sledoval, z Petra kapala voda, Sněda se cítila provinile, Tichý mlčel, teprve poté, co se Petr zmínil o tom bílém roji, bílém oblaku, co je tak oslepil, že uvízli nebezpečně v proudu, zdvihl ukazovák a přednáškově pravil:

„To by mohly být pernatušky! Pernatušky trnkové! Jsou aktivní po západu slunce,“ a zamyšleně odkráčel.

Sněda ho v tu chvíli nenáviděla. Nepostřehla jeho rozpaky a bezmoc. A pernatušky nenáviděla taky. I když se zdálo, že mají místo křídel sněhobílá peříčka. I když byly tak úchvatné. Nenáviděla je.

Jestlipak tenhle okamžik náhodou nevstal z mrtvých těsně před dokončením diplomky? Pomstila se Tichému za jeho netečnost a přezíravost. To bude koukat, až nedorazí ke konzultaci v žádném z možných termínů, až mu nic nepošle, nebo jen první polovinu, a bez vysvětlení si nechá utéct opravný termín a další opravný termín, to bude čubrnět, chachá, a jistě, jistě bude vědět, za co to má, a zatrne mu, jak mu zatrne při vzpomínce na ty hrozné pernatušky trnkové!