Jenže když nic nepůjčíme, nikdo nepůjčí nic nám. Mimo jiné i proto se Praze po léta vyhýbají všechny velké mezinárodní výstavy putující Evropou a Češi za nimi jezdí do Vídně. Národní galerie teprve v minulých letech trochu otočila a ve Francii se začínají objevovat, mimo jiné i díky osvícené kurátorce, výstavy českých malířů.

Chybělo něco? Osobně bych uvítal prezentace a diskuse o klíčových bohemistických knihách z posledních čtyř let (napadají mě tituly jako Čtivo, Gesto a skutečnost, Vaculíkův Český snář v České knižnici – ten také proto, že Vaculík měl výročí). Ale nechci organizátory navádět ke zmnožování programu. Už tak toho bylo někdy příliš, až člověk potřeboval pauzu. Ano, mohli jste se potichu vytratit a rozjímat v blízké útulné hospodě.

Založení tradice Kongresu světové bohemistiky v roce 1995, kdy se konal první ročník, bylo velmi prozíravým nápadem. Ještě prozíravější je udržovat a rozvíjet ji již více než třicet let. Význam a funkce kongresů se v průběhu let pravděpodobně měnily – od potřeby obnovit vztahy mezi bohemisty ve světě po pádu Berlínské zdi v 90. letech až po možnost budování vědeckých kontaktů a akademických sítí v nadcházejících desetiletích.

o dnešní doby, kdy jsme svědky nejedné katastrofy a zároveň směřujeme do katastrofy patrně ještě větší, se podle mého názoru paradoxně velmi hodí právě díla, která se neberou příliš vážně – včetně děl populárního umění. Smát se, bát se a aspoň trochu se zamyslet je vlastně celkem adekvátní reakce.