Z mého pohledu literární bohemistika znamenala, znamená a bude znamenat expertízu ve vztahu k české literatuře, ať už ji vymezíme jakkoli. Jiným oborům může nabídnout vlastní pohled například na to, co je to malá literatura a jak se malá literatura skrze „své“ autory může stát a stává literaturou světovou. (Marek Nekula)
U příležitosti VII. kongresu světové bohemistiky jsme jeho účastnicím a účastníkům položili jednu otázku. Odpovědí přišlo tolik, že je otiskujeme na pokračování. Zde je třetí část.
Hlavní přínos bohemistiky v dnešním světě spočívá v tom, že slouží jako paměť národní kontinuity. Jazyk ani literatura totiž nezapomínají. Bohemisté a bohemistky díky tomu dokážou ve veřejném prostoru dešifrovat historické nánosy, staré, ale znovuožívající fráze i národní traumata. Nezaměřují se přitom na pouhý kánon – skrze zapomenuté texty, deníky či samizdaty odkrývají marginalizované příběhy a vracejí hlas těm, které velké dějiny umlčely či je odsunuly na periferii. Oficiální historii tím doplňují o rozměr lidské individuality a autentických forem svědectví. Vidí tak to, co ostatní mnohdy zcela přehlížejí.
V době, kdy společnost a média inklinují k nebezpečné zkratkovitosti a prefabrikovaným polopravdám, nabízí bohemistika cit pro paradox, ambivalenci a mnohoznačnost. Učí nás číst mezi řádky, kriticky přemýšlet, chápat specifický český humor i ironii a odhalovat skryté persvazivní nebo přímo manipulativní techniky. Tam, kde počítačové algoritmy spatřují pouze statistickou pravděpodobnost slovních spojení či uměle vytvářený obecný zájem, bohemistika nachází skutečnou lidskou zkušenost, etický apel, vlastní vůli a svobodné tvůrčí gesto. Představuje ucelený humanitní pohled, který chrání naši identitu před technologickým redukcionismem či politickou manipulací. A připomíná nám to podstatné: právě skrze hluboké porozumění slovu se jako lidé učíme lépe rozumět světu kolem nás – a tím i sami sobě.
Na každém pohraničí, které je místem prolínání vlivů a kultur, by se sousedé měli dobře znát. Díky tomu mohou spolupracovat a budovat další metaforické a někdy i skutečné mosty. Jednou z cest, která takové vzájemné porozumění umožňuje, je znalost jazyka, literatury a reálií souseda na druhé straně hranice. Proto se bohemistika na česko-polském pohraničí (tedy např. v Opole) může mimo jiné zaměřit na to, že Slezsko má kromě německých a jiných vlivů také mnoho českých odstínů.
Národní filologie jsou primárním rámcem pro studium literatury, a to i u nás, i ve světě. Tento stav má své historické i metodologické opodstatnění, vychází z představy, že „jazykovost“ je pro literaturu zásadně určujícím aspektem, ale také z role národní literatury v legitimizaci národního státu. V tomto ohledu stojí za zmínku, že zakotvení studia národních literatur jako vědeckého oboru je poměrně nový fenomén, ještě po většinu 19. století se reflexi vernakulárního písemnictví věnovaly spíše časopisy nebo autoři a autorky samotné – nebylo vůbec samozřejmé, že by bohemistika měla existovat. Jako literární komparatistka často vnímám rámec bohemistiky, tak jako rámec každé jiné filologie, jako omezující: metodologické omezení na texty napsané jedním jazykem uvnitř specifického národního celku vytváří dojem, jako by tato tvorba probíhala v izolaci. Kontakt se světem je pro moderní literaturu zcela zásadní: ke světu se vztahují kosmopolitní modernistické směry 20. století, ale i umělecké směry ve století 19., které dnes vnímáme jako tvůrce zaměřené na vyjadřování národnostní individuality. Jak zdůrazňují současní teoretici a teoretičky světové literatury, samotný nacionalismus je transnacionální, a i když v té době mohly být více zdůrazňovány rozdíly, vztah k dalším tradicím byl pořád formativní. Navzdory tomu, že bych byla ráda, kdyby měla komparativní perspektiva ve studiu literatury větší prostor, nedomnívám se, že by měla bohemistiku nahradit, ale spíše produktivně doplňovat. Jakkoliv je „národní literatura“ historicky konstruovaná, v našem světě existuje jako určitý fakt, má svébytnou vývojovou logiku, a pokud ji chceme zajímavě analyzovat, je dobré ji číst v originále. Kromě toho jsem přesvědčená, že jakkoliv se můžu jako komparatistka zabývat sebevíc „světovými“ tématy, pořád se k nim vztahuji ze specificky lokálního kontextu, který je na místě znát a reflektovat.
Bohemistika – mluvím o té literárněvědné – má především stále před sebou množství důležité nevykonané práce. Chybí řada edic, pevnější koncepce výuky, nový konzistentní pohled na české literární dějiny zahrnující různé vrstvy literatury a literárního života ve vzájemné součinnosti. Významný je rovněž deficit v translingválním výzkumu bohemikální literatury, mapujícím zvláště sociohistorické souvislosti mj. mezi domácími česko- a německojazyčnými texty (ukazujícím však limity tam, kde jde o zkoumání estetické stránky děl, vázané úzce na jazyk). V porovnání např. s anglistikou, jejíž hlavní centra jsou v zahraničí, je bohemistika „naše“: její přirozená bašta je zde a nemůže ji nahradit žádné pracoviště mimo české země.
Společenská pozice literární vědy se však u nás v porovnání s devadesátými a nultými lety snižuje. Noví badatelé nepřicházejí nebo v oboru nevydrží, jsou přetíženi prací, kterou nelze vměstnat do denních osmi hodin, nejsou motivováni finančně, jejich pracovní výsledky nenacházejí ohlas už ani mezi kolegy, nemají dostatek výukových příležitostí. Zdá se, že bohemistika dnes na mnoha pozicích ustupuje – možná zbytečně – tlakům, které mají často spíše komerčně-ideologický nežli úzce vědecký ráz. Přesto právě ona se svou znalostí jak faktické, tak imaginativní lokální tradice a historické zkušenosti má potenciál důrazně promlouvat do aktuálního utváření české společnosti a ukazovat jí cesty soužití v evropském různohlasí. Nejde tu jen o upadající domácí prestiž, i když i ta je podstatná. Česká kultura tvoří část obecné kulturní diverzity, která je podle mého mínění neméně důležitá pro přežití civilizace, než za jakou je dnes pokládána biodiverzita pro přežití přírody.
Pokus o odpověď na takto položenou otázku nemůže než ztroskotat na hned několika překážkách. První je ryze definičního charakteru, a sice: co míníme, když řekneme – bohemistika. Jde o nějak vymezený studijní obor, nebo o jednu část obecného lidského vědění, která se vztahuje k Česku a češství? A ať je definice jakákoliv, nelze než podotknout, že k tomuto problému musí jinak přistupovat Čech a jinak cizinec.
Především však nemám pocit, že by šlo o to, co bohemistika vidí a jiné obory ne, ale že může vidět věci jinak. Jedná se tedy nikoliv o předmět vidění, nýbrž o úhel pohledu. A z mého hlediska, jakožto cizince, lze velkou část odpovědí extrapolovat i na další obory širokého humanitního odvětví vědy. Nejsme přece jen tak vzdálení Diltheyovi a jeho duchovním vědám. Humanistika, a s ní i bohemistika, vidí člověka a svět i v jejich duchovních rovinách, dokáže se (snad) dostat i pod povrch skutečnosti a tím ukazovat a dokazovat, že nic není jednoduché a dáno jednou provždy a že světem občas nevládnou armády, nýbrž ideje.
Bádání duchovních a ideových dějin české kultury s takovými stálicemi jako Jan Hus, Jan Amos Komenský a Jan Patočka na jedné straně dokládá, že se žádná historická událost neodehrává ve vakuu, na druhé ale dosvědčuje, že i postava jednoho člověka, který hledá Pravdu, může pohnout kormidlem dějin – a díky tomu snad i pomáhá vnímat ideje, které ovlivňují dění dnešní doby a nabádá ke kritičnosti.
Literární a politická historie Česka také nabízí příležitosti k přemýšlení o tom, jak nepřijít o vlastní osobnost i v pohnuté době, bez ohledu na to, zda mluvíme o Karlu Havlíčkovi Borovském v Brixenu, Jiřím Weilovi, popisujícímu stalinistická léta v Moskvě či život s hvězdou za války, anebo o disidentech a exulantech, kteří méně nebo více veřejně vzdorovali režimu. Dějiny české kultury ale jsou i velkou knihou příkladů spolužití a dialogu nejen různých názorů, ale i jazyků a etnik, příkladů jak pozitivních, tak negativních. Humanitní vědy, zvlášť ty, jejichž těžištěm je jazyk a literatura, jsou výjimečné i proto, že nejde jenom o to sdělit výsledky a data, nýbrž existovat v dialogu, a proto i ten dialog kultivovat. To všechno může bohemistika vidět a také na to upozorňovat.
Ale stejně jako ve veřejné, společenské rovině může měnit i perspektivy soukromé. A není to méně důležité, protože obohacovat vlastní vnímání znamená i (doufám) stávat se lepším a citlivějším. A proto je základ učit se číst, chápat a vnímat. Naučit se díky Václavu Hraběti dívat se jinak na Podolí, které není Montmartre, anebo v létě spolu s Janem Skácelem žasnout nad tím, jak krvácí vlčí máky v obilí. A zbývá asi doufat, že když spolu se znalostmi vidí bohemistika i city a ducha, můžeme se díky ní stávat nejen chytřejšími, ale snad i moudřejšími.
Literárněvědnou bohemistiku vnímám v první řadě jako literární studia. V tomto ohledu se principiálně neliší od jiných národních filologií, evropských i mimoevropských, či od areálově pojatých literárních studií, respektive i od srovnávací literatury. Jejím úkolem je promýšlet otázky, které se v současné době v literárních studiích kladou, a reflektovat proměny jejich konceptů a metodologií, které jsou většinou vázány na pohyby v celku humanitních věd a v jejich okolí. Měla by rovněž reagovat na výzvy technologických inovací a globálních krizí. Tak jako jsou pluralitní současná literární studia, měla by jako jejich součást být metodologicky pluralitní i bohemistika. Vyžaduje to orientaci po současném bádání o literatuře a vzájemný respekt v rámci odborné komunity.
Bohemistika má ale také svůj úkol, který za ni opravdu nemůže vykonat nikdo jiný: specialistky a specialisté na českou literaturu v České republice i za jejími hranicemi zkoumají českou literaturu ve všech významech tohoto pojmenování (českou jazykově, zemsky i v kontextu regionálního, evropského a světového vývoje literatury) a výsledky této své činnosti zprostředkovávají odbornému prostředí i širší veřejnosti. Toto poslání z nich nikdo nesejme, stejně jako polonisté obdobným způsobem pečují o literaturu polskou nebo hispanisté o tu španělsky psanou. Bohemistika by se měla zaměřovat na literaturu kanonickou i nekanonickou, sledovat ji v širším kulturním, historickém a mediálním prostředí, reflektovat její sociální diferenciaci i všudypřítomné mechanismy marginalizace. K tomu bohemistice pomáhá právě různorodá metodologická výbava současných literárních studií a promýšlení otázek, které si badatelky a badatelé kladou na jiných místech Evropy a světa. Otevřenost, spolupráce a mobilita jsou cennými výdobytky současného vědeckého provozu.
Zároveň však bohemistika čelí výzvám a systémovým tlakům, které na akademický svět doléhají. Některé z nich sdílí s dalšími obory: jsou jimi například ryze formální a málo oborově specifické pojetí bibliometrických parametrů, dále definování „excelence“ na základě kritérií vnějších příslušným vědeckým polím nebo obecně zpochybňování nezastupitelné role nezávislého komplexního myšlení pro demokratickou společnost. Jsou zde ale i tlaky specifické pro disciplíny, které se ze svého titulu věnují bádání o literatuře, umění a další kulturní produkci, historii, společnosti atd. českých zemí: zabývají se českým materiálem a obracejí se v první řadě na češtiny znalé publikum. Nejenže je v jejich rámci možné a logické se do detailu věnovat i tématům základního výzkumu, která nejsou v první fázi uplatnitelná na světovém vědeckém poli, zato však mají velký dopad pro pole domácí či regionální (zejm. středoevropské), ale také se tím udržuje a rozvíjí schopnost myslet a psát v češtině a vytváří se rezervoár poznatků a textů na úrovni aktuálního vědeckého poznání, který se nenahraditelně uplatňuje ve vysokoškolském vzdělávání a díky efektu „prokapávání“ i na stupních nižších.
Vzhledem k některým aktuálně nastavovaným parametrům hodnocení vědy, kdy se kýženou metou stávají články v zahraničních časopisech vysoce skórující v několika databázích, ale může být stále obtížnější udržovat a rozvíjet publikování v češtině v kvalitních domácích časopisech, ve vyváženém poměru k neméně důležitému publikování v jiných jazycích a v časopisech zahraničních. Totéž se týká podhodnocování odborných monografií v češtině, i monografií obecně vůči článkům; je přitom zjevné, že v humanitních oborech mají monografie celosvětově po odborné stránce nadále určující vliv. Těžko si např. představit, že by Francouzi nepsali o Balzakovi knihy a články ve francouzštině… V bohemistice a příbuzných oborech je Česká republika centrem, a nikoli (semi)periferií, což si tento a příbuzné obory budou v nedaleké budoucnosti zřejmě muset obhájit. Je to nejen otázkou stavovské cti, ale především věcí pokračování smysluplného bádání v daných oborech, které ve výsledku prospívá celé společnosti.
Bohemistika se dívá jinýma očima a jistě může nasazovat i „růžové brýle“. Mámení, přes které jsou věci vidět jinak. Může třeba malému národu propůjčit velkou literární minulost formou podvržených rukopisů, které mají i dnes svých pár věrných věřících. Může však ukázat i nadhled. Ukázat to, že se „kulturní národ“ nemusí brát zas tak vážně, když si za svého nejpopulárnějšího hrdinu zvolí univerzálního génia, který se sice narodil ve Vídni, ale jehož jediná socha v podobě odlitku ryje nosem v zemi – na místě, kde ho vyhodili z vlaku. Na rozdíl od monumentů teroru a hrůzy (jako v případě nepoučitelných „bratří“ v Rusku, kde žebříčku popularity snad stále dominuje Stalin) si tak stavíme pomníky vlastnímu humoru a sebeochranné lásce k absurditě. Mít dramatiky a filosofy za prezidenty také není na škodu. Bohemistika tedy vstřebává nejrůznější kulturní polohy a pomáhá nám být sami sebou a vysvětlit se druhým, ať už švejkovsky, kavkovsky, holanovsky, čapkovsky, kunderovsky, nebo třeba i hrabalovsko-pábitelsky. Snad jen méně pivních bonmotů, nebát se tolik ženského principu a opustit i jistou nepružnou zahleděnost do sebe by tomu našemu trošku konzervativnímu oboru opravdu prospělo. V neposlední řadě, bohemistika pracuje i s bohatým jazykem, který podle mých zahraničních kolegů jen přehnaně šetřil samohláskami, neb některá slova se bez nich prostě obejdou. Buďme za ni vděčni a dopřejme jí i nadále svobodu a prostor.
Bohemistika je přirozeně interdisciplinární obor; neustále přemýšlíme o historii, politice, kultuře, sociologii. Navíc přemýšlíme o tom, jak se tyto prvky neustále mění a vzájemně komunikují. A ve světě, který je nyní posedlý umělou inteligencí, je to obor, který studuje, jak různí lidé s různými jazyky, osobním zázemím a odlišnými názory fungují společně s ostatními. I ve světě, který je poháněn slepou mocenskou dynamikou velkých národů, je důležité přemýšlet o tom, jak menší kultury mohou poskytnout jiný pohled na to, jak bychom mohli koexistovat.
Nemyslím si, že by bohemistika viděla něco, co jiné obory nevidí. Ale má svou vlastní perspektivu, která bohemistům a bohemistkám umožňuje nahlédnout svět se znalostí konkrétního jazyka a kulturní tradice – a právě to jí dává sílu zahlédnout, co je při pohledu odjinud možná skryté anebo viditelné jen částečně. Tahle specifická perspektiva myslím vyniká právě tam, kde si uvědomujeme, že ve světě jazyků, tradic a literatur existuje mnoho „-istik“. A že vlastně i samotná bohemistika není monolit, ale pestré společenství.
Bohemistika jako studijní a badatelský obor integruje celou paletu různých disciplín od literární historie a teorie po lingvistiku a studium českého jazyka a často se rozbíhá i k dalším oblastem kultury a její produkce. Právě tato rozmanitost je její současnou devízou: bohemistika v dnešním polarizovaném světě ukazuje, že odlišný názor nebo přístup, podepřený racionální argumentací, není útok, ale podnět k přemýšlení a že i když nás mnohé dělí, můžeme spolu mluvit a hledat, co nás spojuje.
Na to jistě není jen jedna odpověď. Z mého pohledu literární bohemistika znamenala, znamená a bude znamenat expertízu ve vztahu k české literatuře, ať už ji vymezíme jakkoli. Jiným oborům může nabídnout vlastní pohled například na to, co je to malá literatura a jak se malá literatura skrze „své“ autory může stát a stává literaturou světovou. O malé literatuře ve vztahu k české literatuře a literatuře v jidiš se v němčině zamýšlel Franz Kafka, ve vztahu ke Kafkovi i nezávisle na něm o ní psal Milan Kundera ještě předtím, než začal psát francouzsky. Podobně by se dalo, i když každý autor je jiný, uvažovat o Jiřím Grušovi nebo Jaroslavu Rudišovi. O světové literatuře v překladu lze přitom jistě psát i z pohledu anglistiky a amerikanistiky nebo romanistiky, i když je to samozřejmě jiná perspektiva. Nějak si její výzkum ale nedovedu představit bez bohemistické expertízy. Tak to je třeba jeden příklad, kde bohemistika a díky ní i jiné obory – a nejen ty literárněvědné – vidí víc. Obdobných příkladů je přirozeně víc – pro bohemistiku literárněvědnou i lingvistickou.
Bohemistika je zamyšlením nad naší kulturou. Její hlas formovala historie a tímto hlasem mluvíme jak pro domo sua, tak ke světu. Bohužel, v moderní době se historický čas u nás zadrhnul v roce 1939 a následovalo půlstoletí průšvihů. Nebylo možné se vyjádřít ba ani myslet bez překážek. Nakupily se nánosy, které není lehké odstranit. (Emil Volek)
Mně přijde, že o mužích a mužství se pořád vypráví spíš zbytečně moc. Nemyslím to jako nějaké pozérské gesto. Vážně, pojďme v Česku produkovat vyprávění o Palestinkách, pracovnicích v pečovatelských službách a ekologických aktivistkách přinejmenším s takovou intenzitou a pestrostí, s jakou se bavíme o mužství. Pak teprve možná uvidíme i další proměny, které budou stát za řeč. (Martin Šorm)
Kdyby vám některé moje nápady v tomto eseji přišly divné a trochu obskurní, nebudu nijak zásadně protestovat. Snažil jsem se najít argumenty, proč se zajímat právě o onu odvrácenou, divnou stranu literatury. Nechci tím popřít důležitost strany slunečné, ale spíše zdůraznit, že světla ramp a stíny zapomnění nejsou rozložené stabilně, neustále se mění a mihotají.
Tvar vychází již více než 30 let a díky profesionální redakci bude vycházet i nadále. S vaší pomocí bychom ale chtěli zpřístupnit kvalitní literaturu co největšímu množství čtenářů a zároveň ji učinit dostupnější.
