Po úspěšné prvotině Nepatrná ztráta osamělosti se nám představuje tvorba Eliho Beneše ve zcela odlišné podobě. Všechno bude super je na první pohled čtivým milostným románem z nedaleké budoucnosti. Konvenční rozměr vyprávění je zde ale neustále pokoušen, narušován, citlivě se karikuje stereotypizace různorodých témat. Zároveň však tato kniha, která vykresluje vývoj jednoho vztahu, neztrácí na sugestivnosti.

Před třemi lety získal autor Literu za svůj debut, ve kterém osobitě zpracoval téma holokaustu. Kniha o chlapci, který se po pochodu smrti navrací do Prahy, se kromě domácího ocenění dostala do výběru Books at Berlinale a mohla by se v budoucnu dočkat filmového zpracování. Ani druhá Benešova kniha nezůstala nepovšimnuta, dostala se do širší nominace ceny Magnesia Litera za prózu.

Oproti historickým kulisám v Nepatrné ztrátě osamělosti si Beneš nyní vybírá ne tak vzdálenou budoucnost. Setkáváme se zde s umělou inteligencí, jejíž využití se stalo všudypřítomným. Auta na benzín či tištěné knihy se již objevují jen sporadicky, města byla plošně gentrifikována. Atmosféru žité současnosti dotvářejí zmínky o pandemii, která významně zasahuje do života postav. Tato aktuálnost je atraktivním prvkem pro soudobého čtenáře, v případě Benešova románu však není pouhou vyprázdněnou rekvizitou. V příběhu vypravěče, muže středního věku, jenž je šéfem oblastní pobočky storytellingové firmy, může být tato aktuálnost podnětem k otázkám, které směřují k roli samotné narativní strategie.

Příběh je koncipován jako klasický milostný román, u kterého může čtenář v prvním plánu ocenit čtivost, smysl pro gradaci i rozuzlení. Próza je rozčleněna do pěti kapitol, v nichž se postupně zintenzivňuje vztah mezi vypravěčem a jeho kolegyní Annou. Kompozice zaujme svou podobou pomyslného oblouku: první kapitola nese zřetelné podobnosti s tou poslední, v níž však dojde k překvapivému zvratu. Ústřední linka vztahové peripetie ženatého muže se přitom neustále prolíná s pobýváním v pracovním prostředí, ve kterém se na zakázku tvoří typizované příběhy.

A právě tyto simulované narativy, na jejichž tvorbě se vypravěč v zaměstnání podílí, vypovídají mnohé o poselství Benešovy prózy. To, co může umělá inteligence směle vytvořit, je patrné už ze základní dějové linky – ženatý muž v komplikovaném manželství a s malým synem se zamiluje do mladší kolegyně, dochází k nevěře, manželka zjišťuje pravdu, hrozí rozvodem atd. Jedním z cílů knihy tak zřejmě bylo poukázat na možné konvenční žánrové zpracování AI a destruovat jeho neživotnost, hledat stopy lidskosti v přetechnizované době.

V knize se objevuje mnoho příkladů této zajímavé autorovy strategie. Jedním z nich je například intimita mezi hlavními postavami, která se sice prohlubuje, avšak při sexuálním aktu nedochází k vyvrcholení, několikrát je kvůli různým okolnostem přerušen a nastupují pocity smutku a úzkosti. Také představa nového začátku se neukazuje jako jednoduché východisko, ale spíše jako další prostor nejistoty.

Jedním z rozměrů této strategie je i ironie patrná v jednání samotného vypravěče. To, co zprvu odmítá, nakonec sám prožívá. Protagonista například značně podceňuje význam antidepresiv, ale poté, co se u něj objeví úzkostné stavy, je začíná sám užívat, a to dosti náruživě. Klišé i konvence, zpočátku pro hlavního hrdinu tak nepřijatelné, se stávají součástí jeho života:

Kdyby tohle byl román, rozhodně bych tuhle scénu nepoužil, takové klišé! Prostě se roztáhla ta šedá venkovní záclona a objevil se čirý modrý pruh nebe a z něj se metr široký pruh jasně žlutého podzimního slunce prodral přímo na místo, kde seděla Anna.
s. 142

Stereotypně působí také občasná kritická povzdechnutí muže středního věku nad vymoženostmi doby. Pokud mají být jakýmsi mementem, občas to vyznívá trochu prvoplánově a u mileniálů či příslušníků generace Z to může vyloudit mírný úsměv.

Přesto se Benešovi do značné míry daří vystihnout situaci člověka žijícího v technologicky přesyceném světě. Třeba když Anna vypravěči ukazuje na mobilu místa, která jsou spojena s jeho dětstvím, a on to považuje za největší dárek, nebo když se hlavní postava snaží vyfotit mořskou vodu, jejíž barva se podobá barvě Anniných očí: „Stál jsem nad hladinou vlnícího se moře, telefon obrácený kolmo k vlnám, a vůbec mi to nešlo, buď to bylo přesvětlené, nebo zase příliš tmavé či s odlesky. Nedařilo se mi to, nešlo to zachytit.“ (s. 200) Tento obraz nezachytitelnosti, nekonvenčnosti, které jsou vlastní autentické realitě, vystupující na povrch i ve scénách s malým synem, představuje protiváhu vůči bezcitné technizaci a objevující se absenci empatie hlavního hrdiny, který uvádí jako své oblíbené dílo Homo Faber od Maxe Frische. To jen dosvědčuje propracovanost Benešovy koncepce.

V určitých ohledech kniha možná připomene kunderovská témata, samozřejmost se náhle stává nesamozřejmostí, neochvějná sebejistota se začíná bortit. Jako by Beneš svým příběhem sděloval, že na složitost života nevystačí žádný algoritmus, a je nutné říct, že tak činí velmi přesvědčivě. Perspektiva to nemusí být blízká všem, někdo nemusí na tuto autorovu hru přistoupit. Přesto je myslím zřejmá kvalita, kterou Benešův druhý román dokáže nabídnout.