Říká se, že teprve druhý román ukáže, zda je autor skutečně dobrý spisovatel. A platí to zvlášť v případě, kdy autor debutu dosáhl takového úspěchu, jako se to povedlo Elimu Benešovi (1976). Před dvěma lety získal za svůj první román Nepatrná ztráta osamělosti (2023) Literu za debut roku, množství pozitivních recenzí i slušný čtenářský ohlas. Na letošním Berlinale byl jeho první román vybrán mezi adepty na filmovou adaptaci: poutavý příběh o návratu židovského chlapce z koncentračního tábora do poválečné Prahy, hledání nového smyslu života a blízkých lidí i dobrodružná cesta do Palestiny za láskou si o to přímo říká.

Benešův nový román Všechno bude super (2025) je úplně jiný šálek kávy. Žádné dějiny, žádná historická traumata, žádná smrt ani osudová rozhodnutí. Žádná pozoruhodná každodennost literárně příliš nevytěžené doby, žádné velké cesty prostorem ani časem. Všechno je tu přízemnější: hlavní hrdina, který je zároveň vypravěčem příběhu, žije ve fádní současnosti, pracuje v korporátu a vztahy, které prožívá, příliš osudové nejsou. Protagonistův život charakterizuje stres, úzkost a zklamání ze života, který mu protéká mezi prsty. Jedinou spojnicí mezi oběma romány může být jeho židovství, které se v románu místy vynoří. Jenže na rozdíl od osudového prožitku holokaustu, který zásadně ovlivnil život celé rodiny v předchozím Benešově díle, je nyní vypravěčovo vědomí tradic spíš povrchní a jaksi unavené a vyprázdněné. Všudypřítomnou povrchnost a prázdnotu se pak protagonista snaží rozbít tím nejbanálnějším způsobem, jaký se mu jako muži (mladšího) středního věku nabízí.

Příběh tedy není nijak komplikovaný: mladý otec od rodiny, muž s velkým platem, velkou hypotékou a autem zaparkovaným v korporátní garáži, čelí pracovní i rodinné krizi. Ve firmě vede oddělení storytellingu, tedy tým, který vymýšlí příběhy prodávající produkt. Na scéně se však objevuje umělá inteligence. Tu hrdina zprvu zlehčuje, jenže posléze se ukáže, že pravdu mají jeho kolegové, kteří z práce postupně odcházejí: místo kreativního vymýšlení příběhů se z nich stávají „hlídači strojů“, které vymýšlejí příběhy za ně. Náš vypravěč je tím, kdo nakonec zavírá studia a propouští zaměstnance. To vše je zasazeno do současných kulis doznívající covidové pandemie, roušek a postcovidových psychických problémů a úzkostí. Druhý okruh problémů představují rodinné trable. Depresivní manželka závislá na sedativech tráví většinu času těžkým neurolovým spánkem, zatímco doma čeká tříletý synek Elíša a hrdinovo dilema, zda se mu věnovat, anebo mu zapnout jeho „ajpet“ a moci tak utéct do světa psaní.

Pocit ztráty smyslu a prázdnoty života v korporátu a v tiché domácnosti, který se vypravěč marně snaží vykompenzovat tvorbou vlastní knihy, naruší poměrně očekávatelná zápletka – milenka na pracovišti. Anna je milá a trochu naivní holka z marketingu, do níž se vypravěč po několika setkání u latté v kanceláři ve 12. patře nakonec zamiluje. Nemají vlastně moc společného, Anna je sice mladá a hezká, ale jinak není příliš zajímavá, nečte, neposlouchá hudbu, nechápe hrdinovy vtipy, ironii, jeho intelektuální svět. Jenže v jeho životní situaci mu stačí, že se o něj někdo zajímá, že je s kým mluvit, držet se za ruku, jít se synkem koukat na závory.

I vztah s Annou se přese všechno zamilování zdá být divně povrchní, ale v tomto světě prostě nic lepšího není – ostatně ani jeden sexuální akt s Annou neproběhne tak, jak by se od mileneckého vztahu se spřízněnou duší očekávalo. Ve druhé třetině knihy zápletka vygraduje: v práci hrozí průšvih, manželka se vše dozví a dožaduje se rozvodu, emoce a úzkosti se stupňují, hrdinova spotřeba hypnotik narůstá, na obzoru není žádné správné řešení. Vypravěč se stěhuje od rodiny, žena zuří, synek srdceryvně prosí „musíš bejt táta“… a příběh končí docela předvídatelně.

Benešův román lze vnímat jako prostý příběh o jedné krizi středního věku, kterých jsme už četli spousty – láska, boření mostů, zevšednění, hledání dobrého řešení tam, kde ho nelze najít. Na této rovině čtení hrozí únava, až trochu nechuť, protože není vždy snadné se s hrdiny identifikovat a soucítit s nimi.

Na knihu lze však nahlížet také jako na román o otcovství, kterých zatím moc nemáme, protože pouto mezi hrdinou a jeho malým synkem je zřejmě tím nejsilnějším a v dobrém smyslu nejdojemnějším vztahem, který tato próza přináší. Román můžeme chápat i jako varování před proměnou mezilidských vztahů i příběhů o nich v marketingový produkt umělé inteligence, jako svědectví o únavném pendlování mezi korporátem a odcizenou rodinou, jako popis života na hraně depresivní a úzkostné poruchy v postcovidovém otřesení jistot. A taky jako hru, variaci na milostný příběh boomera a mileniálky v časech AI i jako znepokojivou zprávu o stavu světa ve třetím desetiletí.

Eli Beneš je zdatný literát, to je zřejmé z prvního i druhého románu. Čtenářsky atraktivnější, protože živější a zajímavější, asi zůstane jeho debut z poválečné doby. Novější román, který popisuje banální milostný trojúhelník mezi úzkostným a pasivním týpkem, depresivní a hysterickou manželkou a nijakou holkou z korporátu a jejich úzkosti, deprese a neschopnost udělat správné rozhodnutí, možná až nebezpečně připomíná to, co si nechceme připustit. Román se tak skoro vzpírá čtenářskému ponoření, ačkoli je napsaný svižně a čtivě. Svoje místo v literárním světě si ale Beneš díky němu už potvrdil.