Konfrontuje sama sebe a různé názorové proudy myšlenkového univerza, které je snadnější démonizovat než proniknout. Všem včetně pohlavních a genderových konformistů nabízí poctivé bádání po (ne)smyslu bytí. Povzbuzena disociačním antidepresivem se nevyhýbá ani intimitám, ale podle administrátorů pornoserverů v poslední době transgender videa vystřídaly na špici sledovanosti lesby. Takže v pohodě.
Pažitková smyčka (Argo, 2025) je jako dobře zásobovaný vietnamský obchod plný všeho, co je v životě nejdůležitější, za co musíte zaplatit o něco víc než v supermarketu, zato je otevřený až do noci obětavým prodavačem, který se sice tváří, že vás nevidí, ale zase obchod zároveň vlastní, takže jeho přístup je osobní, ať už je jakýkoli. Majka Kukačková v doslovu uvádí, že psala o svém životě, ale změnila jména. Zpověď rozdělila mezi vypravěčky Annu a Emmu, které se nesnadno rozlišují. Nadbytečná fabulační aktivita četbu trochu kalí. Coby milovník deníků bych ocenil spíš aktivitu opačným směrem od fabulace k přiznané pravdivosti. Trajektorií je běžná moderní pohádka, jak autorka nachází partnera a zakládá rodinu, přesto nebo proto z ní jde milá opravdovost. Propojování a rozlišování českého a vietnamského ducha je prováděno perfektní češtinou, implicitně kniha sděluje hodně o tom, co to je národní identita, národnost a podobně. Čtenář to z popsaných situací intuitivně poznává i díky tomu, že jsou psané s humorem a sebeironií, v dobrém rozmaru a se všedními záměry. Naši identitu formují spíš každodenní drobnosti než velké ideály, proklamace a performance. Třeba jídlo.
Před dvěma lety chtěl Albatros vydat knihu Abigail Shrier Nevratné poškození (Bourdon, 2024), ale zvedla se vlna nelibosti. Místo aby na ní nakladatelský kolos marketingově surfoval, podplaval ji. Šlo o svobodné rozhodnutí podnikatelského subjektu, ale zbyla cenzorská pachuť. Filosofka Tereza Matějčková reagovala svázaným rozhovorem se sexuoložkou Hanou Fifkovou Budeme, kým jsme? (Bourdon, 2025). Obě knihy razí tezi, že za zvýšeným zájmem o změnu pohlaví může moci virálnost tématu. Nakladatelství tranzit.cz loni vstoupilo do povědomí prózou autofikční funkcionalistky Constance Debré Love Me Tender v překladu Petry Zikmundové [reflektovali jsme v různých rubrikách v číslech 17 a 18/2025, pozn. red.]. Brzy vydá nový díl porozvodové trilogie, ve které autorka minimálně přemýšlí a maximálně aktualizuje. Mezitím nezávislé nakladatelství hodilo na pulty další ledoborec, co se týče nekompromisního psaní. Na debut Američanky hannah baer Muzeum sebevražd jedné trans holky (2025) vybralo na Doniu a vydalo ho v překladu Sylvy Ficové. Debré praktikuje mindfulness, baer mouthfulness. Debré plave, baer ketaminuje. Svižný storytelling střídají esejistické pasáže, ve kterých někdo konečně insidersky, energicky a zevrubně, byť trochu rozjíveně vysvětluje LGBTQ problematiku. Autorka se nestaví do opozice vůči „zastáncům tradiční rodiny“, to by se z kalifornské mekky woke culture (originál vyšel v Los Angeles v roce 2019) nedalo čekat. Několikrát avizuje, že knihu píše, aby někoho zachránila od sebevraždy. Konfrontuje sama sebe a různé názorové proudy myšlenkového univerza, které je snadnější démonizovat než proniknout. Všem včetně pohlavních a genderových konformistů nabízí poctivé bádání po (ne)smyslu bytí. Povzbuzena disociačním antidepresivem se nevyhýbá ani intimitám, ale podle administrátorů pornoserverů v poslední době transgender videa vystřídaly na špici sledovanosti lesby. Takže v pohodě.
Argo / tranzit.cz
Kramár věcně – a přitom se zjevnou vášní – shrnuje, o co se baer nejspíš snažila, když psala tuto knihu: ukázat, že my, trans lidé, často nevíme – jak dál, jak na to, jak teď… To, co by široká veřejnost mohla vnímat jako slabost, pokud by vůbec přistoupila na jev, že (vyoutovaný) trans člověk může nevědět, je paradoxně jistou zbraní, magickou schopností, perkem pomyslného životního erpégéčka: nevědění a začátečnický pohled umožňují uniknout ze systému, který z principu omezuje možnosti cesty.
Být jen funkcí odmítá i pětaosmdesátiletý chirurg Pavel Pafko. Vášní, jíž se odevzdává, nejsou nedýchatelné vrcholky hor ani ženy, krása z kola a klid na kajaku. Z praxe zblízka zná, jak nechráněný a neviditelný cyklista může vypadat po střetu s realitou, ale doktorská disociace mu dává klamný pocit, že jemu se to stát nemůže. Nemůže si to připouštět, jinak by ho konstantně znejišťovala kognitivní disonance a stát by se mu to mohlo.
Filipu Topolovi by letos bylo šedesát. Pil jako Dán a do piana třískal jako Jerry Lee Lewis. Českého Jima Morrisona k abstinenci donutila až nemoc. „Střízlivost je největší droga,“ rozloučil se se svou sebedestruktivní image, svět přesto opustil už v červnu 2013, kdy mu bylo pouhých osmačtyřicet – před dvanácti lety.
Brennan je profesor filosofie a ekonomiky. Nevím, jak to druhé, ale filosof je dobrý. Nebojí se hloubat mimo krabici, aniž by se zabarikádoval v tirádách, kterým rozumí jen on.
Čtenáře stimuluje nejistotou, jestli je mu kamarádem, nebo sociopatem. Sociopat stejně jako „markeťák“ nezná výčitky svědomí a vyniká uměním tvářit se jako kamarád. „Mára“ ničeho nelituje. Otvírá se jako zaprášená láhev vína, kterou jste našli ve sklepě a nemůžete se rozhodnout, jestli je ten pach vůně a jestli ochutnat, nebo vylít. Pijete a přemýšlíte.