Pětapadesátiletý spisovatel a překladatel Petr Borkovec patří k nemnoha českým autorům, kteří jsou v tuzemském prostředí slyšet a vidět, aniž by plnili sociální sítě, podcasty nebo ankety svými komentáři a názory. Na jeho texty narážejí pravidelně třeba čtenáři internetového magazínu iLiteratura.cz nebo posluchači ranních úvah na rozhlasové Vltavě, navíc bezmála všechny jeho básnické a povídkové sbírky jsou volně dostupné prostřednictvím e-knihovny na webu Městské knihovny v Praze.

Respektovaný autor, sklízející se svými texty či překlady úspěch též na divadle nebo u dětských čtenářů, se v posledních letech začal od poezie čím dál víc odklánět směrem k próze – na básnickou tvorbu ovšem nezanevřel a výraznou mírou lyričnosti se vyznačují i jeho povídky, jejichž nejčerstvější výběr přináší loni na podzim vydaná kniha Nějaká Cécile a jiné z Borkovcova kmenového nakladatelství Fra, aktuálně nominovaná na Cenu literární kritiky i Magnesia Literu za prózu a figurující též mezi finální desítkou beletristických titulů v anketě Knihy roku Deníku N.

Stopadesátistránkový svazek obsahuje necelou třicítku krátkých próz a doprovází jej doslov z pera slovenské literární vědkyně Marty Součkové, jehož název „O smútku bez príčiny“ spolu s úvodním mottem, pocházejícím z povídky „Kanárek“ od Katherine Mansfieldové, signalizují přítomnost smutku coby převažující emoce v zařazených textech. A skutečně je třeba říci, že i když to není zdaleka jediný tón, který v povýtce nedějových prózách zaznívá, výraznou absenci (až na pár výjimek) opačné polohy – totiž humoru – nelze přehlédnout. Oproti předešlým knižním výborům Borkovcových próz (cenou Tvárnice ověnčený Petříček Sellier & Petříček Bellot z roku 2019, Sebrat klacek z roku 2021) se pak vytrácí publicistický žánr v podobě sloupků, fejetonů a úvah, jež tvořily jejich obsah spolu s povídkami. Co se naopak nemění, to je stylistické mistrovství a pozorovatelské nadání autora – ostatně není náhodou, že svazek textů, uspořádaný k jeho padesátinám přítelem-nakladatelem Jaroslavem Tvrdoněm a vydaný pod značkou Officina Praga v roce 2022, nesl název Pozorovatelská cvičení.

I tentokrát Borkovcovy prózy vynikají jazykovou vytříbeností, pestrostí námětů a zdařilým úsilím o poetizaci všednodennosti, stejně jako udivujícím množstvím postřehů a poznatků z oblasti fauny i flóry. Třebaže zdání autobiografičnosti, jež mnohé povídky vyvolávají, je nutno brát s notnou rezervou (autor se nikdy netajil tím, že jeho příběhy, ba i popisy jsou často naprostá fikce), přinejmenším ve volbě námětů se nepochybně odrážejí pisatelovy osobní zájmy a zkušenosti, počínaje vášní pro entomologii a znalostí italských reálií konče. Na úkor dějové složky v povídkách vystupuje do popředí atmosféra, nálada, emoce, jejíž hloubku podtrhují barvité a detailní obrazy zvoleného prostředí nebo vyzdvižených motivů (v obou případech nejčastěji přírodního charakteru) spolu s jistou mírou tajemství či absurdity, prostupující zejména závěrečnými pasážemi. Čtenář je znovu a znovu uchvacován bohatostí jazyka i obraznosti, překvapován hravostí hraničící leckdy až s nonsensem a vystavován četným, s nezvyklou intenzitou zprostředkovaným smyslovým vjemům.

Ačkoli lze zmíněnou charakteristiku vztáhnout k většině přítomných textů, neznamená to v žádném případě, že by knize jako celku chyběla kýžená pestrost. Proměňují se nejen vypravěči, byť někteří – ti, které má člověk tendenci ztotožňovat se samotným autorem – sdílejí společné atributy, ale rovněž kulisy příběhů a mezi převahou lyrizovaných črt se objevuje i pár delších povídek s rozvinutější dějovou složkou (např. „Vínový kopec“, „Jak podťatá uprostřed slova“). Z hlediska kompozice stojí za zmínku seskupení několika příběhů situovaných do autorovy oblíbené Itálie a odlišujících se od řady přítomných povídek konkretizací místopisných údajů. Hlavním pojítkem velké části textů ale zůstává interakce s přírodou, ať už v podobě samotné krajiny (les, řeka), nebo jejích rostlinných a živočišných obyvatel. Protagonisté přitom do svého okolí mnohdy ani aktivně nevstupují, nýbrž je pouze pozorují, koexistují s ním, nechávají se jím pohltit. Výmluvná je v tomto směru povídka „Psát“, jejíž vypravěč je zvláštně odosobněný a dočista splývá s pozorovanými subjekty.

Čtenářské očekávání je pak něčím, co v případě Borkovcových povídek můžeme klidně odložit stranou. Objeví-li se v nich náznak čehokoli, co podněcuje přirozenou lidskou zvědavost – znamení probíhající partnerské hádky, stopy problematické minulosti postav, příslib hrdinou řešeného úkolu –, vyprávění takřka určitě odbočí jiným směrem, popřípadě ponechá dotyčnou záležitost neuzavřenou, ostatně ani sami protagonisté zde leckdy nedojdou (do) svého cíle. V některých případech jde tato záměrná nedořečenost či nedokončenost ještě ruku v ruce se záhadnou a/nebo absurdní povahou dotyčných motivů: dvě ženy táhnoucí bílý stan v korunách stromů, podivný zápach linoucí se domem, piedestal v chrámu plnící funkci fotokabinky, hrdina polykající pro uklidnění příbory… Naopak s odklonem od publicistiky ubylo textů reflektujících druhý (vedle přírody) autorovi blízký svět, totiž ten literární. Ale i tady se najdou výjimky, jak dokládají povídky „Jubilejní book club v městečku D.“ (satiricky zachycující povrchnost a vyprázdněnost některých literárních akcí) nebo „Ante meridiem“ (dotýkající se možných úskalí psaní poezie pro děti). A dokonce tu nechybí ani ozvěna války na Ukrajině, přetavená do obrazu množství zabalených lidských těl v povídce „Lavabo“, na což Petr Borkovec upozornil v nedávném rozhovoru pro web H7O.cz.

Za pozornost rozhodně stojí i doslov ke knize (v případě současné české prózy věc pramálo vídaná), nadto ponechaný v původním slovenském znění (!), jehož autorkou je slovenská literární vědkyně Marta Součková. Nejenže v něm odkrývá a pojmenovává klíčové atributy přítomných próz (již zmíněnou bezsyžetovost, synestetičnost, lyričnost a další), ale také odhaluje a analyzuje jednotlivé vrstvy a nástroje Borkovcova osobitého způsobu psaní – a vlastně i nazírání, vnímání, prožívání života a světa kolem. Trefně poukazuje na význam závěrečného textu sbírky, nazvaného „Nikdo o tom nebude vědět, protože tam nikdo nebude“ a opracovávajícího vybranou pasáž z prózy Astrid Lindgrenové Kalle Blomkvist zasahuje, který lze považovat za svého druhu návod na čtení Borkovcovy vlastní knihy. Vždyť už její název jako by popisoval roli autorových typických vypravěčů-pozorovatelů, nestávajících se skutečnými aktéry vyprávěných příběhů, ale o to více je prožívajících.

Petr Borkovec sice v již zmíněném rozhovoru s Lubomírem Tichým pro H7O.cz prohlásil, že ho próza láká čím dál víc, ovšem jeho texty zřejmě nikdy nebudou prosty básnického vlivu. Ani s vydáním přítomného souboru se nezměnilo nic na tom, že jeho dosud „nejprozaičtější“ knihou nadále zůstává povídková sbírka Lido di Dante (2017), do níž se tíhnutí k poezii, potažmo publicistice promítlo nejméně.

Autor se ale nikdy netajil tím, že nepatří k bytostným hledačům příběhů. Svými nově vydanými texty naopak už poněkolikáté dokazuje, že hranice prózy jsou mnohem širší a prostupnější, než by se při pohledu na většinu tuzemské produkce řazené do této kategorie mohlo zdát. A že najde-li spisovatel vlastní, dostatečně osobitý a literárně zajímavý rukopis a propojí-li se tento styl s nevšedním lidským charakterem či světonázorem, vznikne zákonitě dílo, které podobně nastaveného čtenáře nemůže doopravdy zklamat – maximálně překvapit –, ať už je označíme za povídku, báseň, nebo třeba fejeton.