NELA BÁRTOVÁ
skinny bitch a sex on the beach v jednom

* * *

vracím se z pouště
žíznivá po čemkoli
takže se mě nemusíš ani dotknout abychom prožili orgasmus
duševní bdsm
po kterém zbyde jen ptsd
jedenáct let žraní horké kaše
zanechá popáleniny
už ve chvílích citu oázy víme
že jsme si jen fata morganou

* * *

slunce se vyostřuje
stejně jako každé naše další setkání
voníš nejlíp
ale pronásleduješ mě nejhůř
znám i lepší balicí taktiky
a i když jsi teprve druhá zdejší smažka
takhle
si neškrtneš
a i když jsi italský druh
takhle
jsi jen žhnoucím sklem v temnotě chladící pece života
hot
ale k ničemu

* * *

zažila i lepší lety
zírání
nemám konce
jediný kdo je tu čistý jsou moje upíří tesáky
někdo to s nima dnes schytá
a někdo řekl že jsem víla
na tento zvrácený druh humoru dnes nemám
jedině zvracení
než šlápne xanax
vylov je v peněžence
dokud je parkinson zvladatelný
falešný snoubenec měl pravdu
promluvíme si
ale každý s někým jiným
zoufale nechceš ztratit slunce tvého (mo)mentálního života
i když osud ikara je nevyhnutelný
řekl že mu voníš i tři dny nemytá
ne že tomu uvěříš
historie se nepřestává opakovat
a ty nepřestáváš shánět

* * *

nenecháš mě
ti mě vzít
jen protože jsem se dnes zase nevyspala
pravdou ale je
že ani nevím kde jsem odešla
když staletí nesním
ani jedno arancini ani jedna samosa
takhle hořce
mi léto nikdy nechutnalo
ani jednou jsem netančila
toto léto kopíruju českou televizi
žádná nová epizoda oblíbených pořadů
jediné co běží
nahlas a nepřetržitě
jsou zprávy

* * *

asi jsem se teda vážně blejskla
když říkáš že má slova
nejsou jejich plýtvání
první sex
porno nebo párno
je nejlepší
ale ne nejlepší start
probuzení s myšlenkou tak co dalšího by ještě šlo zkurvit
poblijem se do kříže
a protože to bude dávat příliš velký smysl
zadám do googlu
czy depresję możemy zamodlić?
po co człowiek żyje?
zostać w kościele?
(když už z něj utekly i myši?)
po co
ta moje nesmrtelnost mě stejně jednou zabije
to je tak sexy když mluvíš o štukování
řekl
a myslel šukání
zahodím křivý slaný klíč
kostelem
zůstanu
a zkus mě zrestaurovat

* * *

volby jedna báseň
celostátní stávka zastavila dopravu
ale mě ne
espresso cancellato
jedu
a nezastaví mě ani rychlá soulož uber poslíčka s ženou lehkého typu
které si žádá tato těžká doba
nezastaví mě ani slimáci
kteří v noci přes mou hlavu
o třech vrstvách
kreslí třpytivé duhové cesty
mezitím co spím bezesně hluboko na kartonu
o dvou vrstvách
s východem slunce to tam vyrážím zachránit
poslední pohled na milana
říká
21. století
do parlamentu zasednou auta

* * *

working glass hero
a co z toho
jela bojovat za itálii
ale našla jen chaos a špatné vedení
můj tým zmizel
jediná životní šance odešla s covidem
kdy se nemožné stalo možným
takže co mě po této aqua altě čeká
je jen rande v bruntálské nádražce
v jaké fázi této krátké série
nesmyslných událostí se tedy teď nacházím
mezitím co vy si užíváte vězení pro sebe pečlivě vystavené
zevnitř se napsala historie
a já zvenčí na patníku píšu hejt
tělo si místo všeho už žádá jen jógu
ze sněhové vločky
ledovou královnou

* * *

jsi měsíční člověk
kromě nálady
se podle tebe se řídí i aqua alta
máš v knihovničce balabána
saoudiho
a mě
fakta byla užita k výrobě fikce
přes všechny zlaté hodinky
karty na stole
stále nevidím
ale víš víc
než můžeš říct
jestli to okamžitě nevysereš aspoň do dvou akordů
tak budu já existovat hlasitě
a nainstaluju klidně i prach
jen abys ocenil můj další skill
co nezaplatí nájem

* * *

skinny bitch a sex on the beach v jednom
skoro celý den ti to slušelo
a teď zas vypadáš jak laura palmer
nejsi nelly
nejsi už ani lenny
živé bytosti už nemačkáš
při pouhém pohledu na ně
teď trpíš
prázdnotou
jako formou plnosti
občas xena
podvádím tě
s tebou
nevyspaná nemytá ubrečená
ještě
že slzy smývají jen mastnotu
a mejkap zůstává
roztrhat a zabolet
ničení je podmínkou budování
ale za jakou cenu
ta kterou platíš za to že jsi hvězda
se radikálně zvýšila
teď už jedeš na dluh
jako lidstvo
vůči planetě

ONDŘEJ HANUS
život je jako bačkory, cos dostal k Vánocům

náš aktuální svět je zcela v pořádku

aneb ur-znělka

MHD jezdí zhruba přesně
a v červnu pořád zrajou třešně
děcka jsou svině, víme všichni
(zavři tu hubu, hajzle! ztichni!)

mobilní síť je stabilnější
a jsme tu samí slušný Češi
maturujeme vostošest
prekariát nám dělá čest

a máme rádi uprchlíky
a celozrnný rohlíky
tak díky díky díky

tak díky díky díky
tak díky díky díky…
vy kurvy zasraný

(2015)

sparagmos

Vítu Slívovi

vykloubenými křídly lineárna
tváří v tvář třetí tváři máchá, stárna
Ianus & Ianus & Ianus –
na prahu všehočasí s temnou něhou stanuls

snad právě tudy vniká do věčnosti Nic
vstříc ničím vyšším nočním říším
kosmogonie piští zpod chtonických tišin
doprovázejíc sparagmos po konci hostiny

při kterém budou něžně rozervána
z úzkostných černí vymodlená rána –
propánajána, pámbu v jambu s náma

jsou hranice, co nemají být známy
prahy, jež nesmějí být ošlapány –
ach, nekřtěňátka nicot, třikrát pánbůh s vámi

chýření

jak poslové snů z Předpočátku světem po Slově dál s hlasy ztišenými
táhnou své chýrné břímě rýmy
k výkřiku přes křeč otevře svá drzá ústa pustá zem
do níž jak kořen do afixů mlčky vrůstá sen

a bude disonantní roztržení mračen
blesk zvlní se jak struna k smrti umlčená virtuózním hráčem
v příšerném vyhřeznutí nesouzvuku zařve sedm polnic
a z propasti do očí hledícího zaostří se dvojhlas zornic

pak z Předpočátku navrátí se Ticho
slunce za světem beze slov
uzamkne východ

aby už světlo ani nehleslo
snící zem mírně dozní v zimě
a jenom rýmy potáhnou dál tmou své chýrné břímě

želva vítězící

bolest je rychlejší než čas
a času navzdory a napospas
si člověk – Bůh ví odkud – vyrval jazyk
čímž všechno zkazil, moji spící drazí

čas je ach achich ouvej Achilles
bolest je bohů žel žel želva vítězící
člověk se z času minulého posral strachy dnes
a posere se rovněž zítra, moji drazí spící

vždycky se jednou za čas někdo zvedne k zteči
a potom s ksichtem v blátě odevzdaně
z posledních sloves máchá bílou vlajkou řeči

a pláče, ubožáček, že byl těžce raněn…
skončí to stejnou volbou: mít hrob z jazyka
nebo si skrze jazyk na hrob drze navzlykat

přepsat příběh aneb artex

za dětských nocí
svítil jsem v knihách nadějí
že pořádný kluk dokáže nebojácným znovučtením
přepsat příběh až ke konci bez pláče

pak nezbylo než neodvratně dospět
až k poznání, že každý příběh je
vnucené vězení, ne vynucená danost

až potom po letech, s nedětskou radostí
hledě na krásné nové mříže jak na nepoznanou známost
mi bylo prohlédnout až ke dnu

a proto nyní hleďte vy: znovu to dítě, klouček prastarý
tentokrát nebojácně drásá samu materii děje na cáry
splétá z nich povříslo a skáče do močálu jako hříbě
a konečně ke konci bez pláče dokáže – napostotisící – přepsat příběh

rosou

nohou bosou projít rosou…
na konci zahrady
cestu ti zahradí
vedoucí lidských zdrojů s kosou

jabloně kýmsi umlčené
třešně čímsi umučené
záhony vyschlé po lijácích
po větvích rozvěšení holí ptáci

projít rosou
nohou bosou
po zemi s vychýlenou osou

na konci zahrady
sám sobě cestu zahradit
a neschýlenou jabloň zasadit

metronomy

byly to těžké doby aneb teze
byly to lehké doby aneb arze
předávkovat se versológismy žel evidentně nelze
ani se z druhé strany projambovat do katarze

v koncích si vždycky neuroticky nafackuju rýmem
(alespoň dvouslabičným, jinak nemám právo chodit vzpřímen)
v kdekterém smítku řeči vidím dokonalý sonet
jak můra, co prd ze světlušky má za plamenomet

prý apollinsko-dionýský typ… durový melancholik…
za každým hravým rýmem řev smrt krev strach hnis děs úzkost pláč – a koťata
za každou hříčkou realita zvukem odťatá

tep klepe v tepnách vázaného verše: měří, nechlácholí
proto si dělám z básní malé mňoukající metronomy
kostěnou paličkou bubnuju do času a doufám, že se nerozlomí

mátě všech mrtvých

strč prst skrz srdce! když ho nedokážem
dokázat v kázáních a vyjmout z úst jak vlastní jméno
panečku, Golgotou se belháš s křížem krážem
obtěžkán jediností jako hapax legomenon

obtěžkán tebou jako tvoje mátě
mátě všech mrtvých, nevzkříšených
kteří se s ksichtem v octě, s tělem v blátě
snažíme nezaklínat tvými jmény

nastává bohapustý karnevalismus
a srdce, jež jsme dosud nevyňali z úst
teď tluče u oltáře Neznámému

Bohu či jménu
a trpce krvácí do nastavené dlaně –
strč prst skrz svaté Srdce! ukažme si na Ně!

zadek po předcích

Anně

blbectvo básnické je věru pestrý chór…
ach, theia mania, svět snů a stínů sálajících zpod svatynních světel!
jeden furt aliteruje, druhý zas vždy a všude, i za rýmy, cítí petrichor
další je co do přirovnání neumětel

jsi krásná tak, že chčiju očima
svěcenou vodu, drahá!
z tvých objetí se život až tam kamsi za čas rozpíná
a tvoje dlaň skrz smrt až kamsi tam za prostor sahá

aneb: všichni maj zadek po předcích
jen ty jsi ahistorická
rukama temné něhy uvržena do dětství

jsi onen okamžik, kdy zmlklá zornička
se rozšílí až k otevření oka propasti
z níž prvopočáteční světlo vystoupá a spoutá stín

les je naše město

les je naše město, město je naše ves
a ves je naše zahrada, zahrada je náš les
a tma je naše světlo a světlo je náš stín
a tak je všechno něčím a tak je všechno vším

rytmus je naším metrem, metro je naším snem
a sen je naše domů, domů je naše ven
a ven je naše nikde a nikde naše teď
a teď je náš svět ničí a všichni ničí svět

až všichni všechno zničí
až zbude z všeho nic
pak z ničeho nic vzklíčí

z nijakých sazenic
z nich někde vznikne ničí les
a les je naše báseň měst

tovární nastavení

metrum je jazyk serafínů
v rytmické sekci času drží spánembohem basu
v továrním nastavení světla – šer a stínů –
kdy skapulimancie nocí vřeští dávnou krásu

jako let lampy vyvzdorované tam kdesi na výsostech
jak tep bušící na blány tak nevýslovně puklých uší
jak vrypy interpunkce zářící na lopatkových kostech
lacině zrýmovaných s dvojslabičnou duší

slyšte, vy trojjediné prstní články:
zdvihněte prostředního z vašich řad
a namiřte ho přímo na červánky!

jakýpak strachy či snad štráchy, co se tu budem s takovýma srát?
vždyť člověk nemá, kam by složil hlavu setnutého boha…
poslední zhasne po prvním, co tady rozsvítil – a vezmem roha!

dědství aneb život

život je jako bačkory, cos dostal k Vánocům
a chca nechca je jednou natáhneš
z dětství se prosníš do dědství, a než
se naděješ, už jdeš zas stlát si kosti k praotcům

já že mám skonat?! já, ten idol hrm i srdcí!?
já, jehož kulky netrefí a nepokoušou vlci?!
já, který – no, tak dobře, jednou sousedovic vořech…
ale to jenom proto, že jsem se před nim prořek!

prořek… že vlastně… nejsem… žádnej… ani ničí
a že jsem… vlastně… docela dost… v piči
a ksicht že radši schovávám i před chrliči

jó, hochu zlatej, život, to je z hovna upletenej bič
co zpráská tě a zamkne a pak spolkne klíč
seš děcko zabásnutý do dědka… a neutečeš pryč

traumaplán aneb smrt

smrt je moudrá matka
něžně do traumátka
zabalí tě… už jako dítě…
a do vod nepaměti zahodí tě

lodě se potápějí s přílivem
při zpěvu lodních sirén tklivě kvílivém
Kdožkolvěk aktivoval traumaplán
to přenáramnou prdel z nás má Pán-

bůh rozpolcený novou slokou
bůh skrytý za předrážkou, kam skrz smrt jsi prokouk
zatímco andělé, ti boží oslové

padají jako nepodstatná jména do sloves…
kýho víra, to bylo jen o fous!
správnej sonet končí katastrofou

ADAM BORZIČ
Být obklopen ze všech stran pruty, ptáky, klacky

Bez Elvise bychom si nevrzli ani my dva

Byl srpen. A já na tebe houknul na mostě Legií:
„Bez Elvise bychom si nevrzli ani my dva.“
A popisoval jsem ti jeho malíček, jak ho zvedl,
jak nadzvedl všechny ty upjaté sukně,
jak zved ze židle všechny ty slušné holky,
jak pištěly a tělem jim procházely
ohnivé vlny černo-zlaté hudby.

Jak to nevydržel. A přidal boky.
A jak to vlnění přivolalo policajty.
A jak houkaly sirény a pískaly píšťalky.
A troubily parníky. A dýmaly fabriky.
A noc lesklá jako asfalt se přelila
do horkého rokenrolového dne.

Když James Dean šukal s muži, rád nechával dveře pootevřené

Když James Dean šukal s muži,
rád nechával dveře pootevřené.
Odjel někam, kde stříbrné lišky
dávají dobrou noc,
a pronajal si ošuntělý pokoj
s výhledem na silnici. A tam si to
vesele rozdával s některým
z hollywoodských krasavců.

Možná byl zrovna s Marlonem
Brandem, který si rád stahoval
kalhoty před ženami i muži.
                     Nebo s Newmanem.
Při kamerové zkoušce mu řekl: „Kiss me…“
a Paul na to: „I can’t … here…“

Čemu se to otevíral, když nechával
dveře pootevřené? V motelu,
nad jehož střechou se klenula
rovná modř a za stavením
šumělo pár buků… Určitě
muselo být teplo, když se nechal
klátit a dveře zůstaly pootevřené.

Těmi dveřmi šlo uvidět
dva mladé bohy, jak si kouří péra,
a stoupá z nich pára, horká něha.
Jak dlouho se vlastně miloval
ten muž osudu s jinými muži?
A hlavně, na co čekal?
Že dovnitř vtrhnou burani
a vezmou je vidlemi?

Možná věřil, že kdyby se tak stalo,
narostou mu hned andělská křídla,
která je s milencem zahalí. Poslední,
co vidláci uslyší, bude jejich
teplý nestydatý smích.

Zestárne někdy Madonna?

Umí Madonna stárnout?
Zestárne Madonna?
Nevím, ale u jednoho videa, v době,
kdy internety převalovaly její plastickou
napuchlou tvář, vzpomněl jsem si,
že císař Julián Apostata
nechal evokovat antické bohy
a pak se zděšením vykřikl,
když je spatřil v kouři
zesláblé, unavené, matné,
vetché a kvílející,
že zapomenuti
byli od lidí.

A přece nebude zapomenuta. Protože
to byl malý zázrak, když ji v Teheránu
poprvé tajně na MTV uviděla drobná
teenagerka:
jak si Ta blondýna ve špičatém korzetu
vede na obojku páreček teplých
tanečníků. V černých podvazcích
pak líbá nalíčeného muže.
Nakonec na pódiu sama ozářená stříbrem
reflektorů sahá si mezi nohy,
bez začervenání.

Záhady maskulinity

Vždycky jsem si přál, aby Rocco Siffredi
byl bisexuál. Ale není… Svět je záhadný.
Muž, který si tolik přál, abych ho opíchal,
a který tvrdil, že až s penisem v puse
člověk pochopí, co je to mužství,
mě před časem nazval „gay fašounem“.
Začal si hrát na vojáčky, nenávidět elity,
vzývá válečná božstva, svolává
je doma v obýváku mosazným gongem:
zelená, černá, rudá, zjizvená božstva.
Začal mi vysvětlovat, že Trump
musí chránit hranice před pašeráky drog,
a že až on zemře v boji za naši vlast,
tak nechce, aby nějaký zbabělec,
který se bojí umřít za svoji vlast,
vychovával jeho dceru –

lidé si často nerozumí.

Jsem gay fašoun,
protože jsem si přál, aby byl Rocco Siffredi bi?
Nebo jsem gay fašoun, protože nemám rád Trumpa?
To jsou otázky…
Ale z válečného listu muže,
který mě kdysi miloval,
jsem vyčetl, že chci zavést „diktaturu soucitu“.
V tom spočívá můj gay fašismus…

Báseň je teplouš

Třesu se pod velkou
prošívanou dekou.
Je mi pět.
Hlavičku mám plnou
divných snů,
otce zastupuje bagr,
růžička matku,
na maličkaté planetce,
vše se sesouvá.

Třesu se pod červenou
dekou, vrátil
jsem se z tripu,
je mi čtyřicet šest.
Hlavou mi pochodují
Trumpové & Otcové,
lišky si o stříbrnou zář
měsíčního srpku
brousí ohony,
všechno se třese
v tomto čase
v tomto vesmíru.

Jsem nahý na trávě.
Je mi sedmnáct,
před chvíli jsme se
milovali pod tlustým dubem,
P. mi otírá břicho svými slipy,
obleče si kalhoty naostro,
on se utírat nemusí,
cítím ho na rtech.
Nevím, jak to
vysvětluje doma.

Je mi dvacet šest a jsem
nahý ve sprše, chci umřít
ve starém bytě,
chtělo se mi umřít
hnedle po ránu.
P. se mě ani nedotk.
Jsem starý nábytek.
Těžko mě jde vyhodit,
ale sednout si na mě
taky nejde.

Třesu se ve školní šatně.
Je mi dvanáct let.
Před tělocvikem
se mi do tváří vleje
všechna červeň světa.
Nechci se na ně dívat,
na ostatní kluky,
bojím se.

Píšu báseň.
Je mi skoro čtyřicet sedm,
bez dvou měsíců. Když píšu,
tak se vůbec netřesu.
Mám v očích průsvitný oheň,
ze slov si dělám šipky,
házím je proti zdi papíru,
zabodávají se.
Trochu je to soulož.
Ovšem je to báseň.
Báseň je teplouš.

Power Bottom: Co mě ve snu naučila pornohvězda Joey Mills

Být obklopen ze všech stran pruty, ptáky, klacky,
nazvi je, jak chceš, a cítit měkkost tam uvnitř sebe,
která sálá, touží, žhne, to je nevýhodná pozice.
Snadno tě může dostat na kolena.
Snadno může ta měkká otevřenost
přivábit velkou bolest.

A proto klesnu na kolena vědomě a sám,
a místo abych se bál, přivřu oči, zachytím jejich
skrytý stud, a proměním něhu v tajnou zbraň,
smyslnost zasnoubím s mocí
a v ten okamžik zmedovím a ztvrdnu naráz.

Je to taková hra, vítězím tím, že prohrávám.
A když prohraju, jejich slast se stane mojí slastí,
úplně se jim vzdám, odevzdám, a na takové odevzdání
není tento mužskou surovostí po staletí tvarovaný svět
                     připraven,
a tak se zvrátí, usmířen se sebou ztratí se ve své slasti,
zemře sobě a vstane proměněn v živou ptačí sochu,
která se rozletí bílým úsvitem.

Jak jsem se zamiloval do Taylor Swift

Mělo mě to varovat: skoro všechny moje lásky
mi na začátku hrozně lezly na nervy. Ani s Taylor
to nebylo jinak. Co na ní všichni vidí? opakoval
jsem si v těch dnech, kdy moje srdce bylo jako škeble
plná černého lepkavého písku. Plná krvavých útržků, cárů,
starožitných příběhů, přízraků bledých dětí, kterým v zimě
vypnou v pokojíčků topení, stínů schoulených pod peřinou
před alkoholovými výpary, děvčátek zamčených v koupelně,
do jejichž dveří kopou muži, jejichž penisy se změnily
v otrávené sochory, plná zpráv o hladovějících lidech v Gaze,
plná úzkosti, že na jevišti světa nikdo není do(st)atečný,
plná podivných ozvěn, vracejících se slov šeptaných proti zdi,
plná škubání, skučení, syčení, plná churavých pomlk, zámlk,
strašidelných kufrů, ze kterých vypadnou špinavé panenky
s useknutou hlavičkou, plná suchého jehličí a rezavých hřebíků.

Pořád jsem si opakoval, co na ní vidí, až do mě vstoupila sama –
melancholická vlna její plachosti, třpytící se hřbet dívčího citu
pod nízkým matným obzorem, a já se do té vlny schoval, jako do
ovčí houně. Tam někde v Cruel Summer, z jehož jásavosti jsem se
napil elektrické modři, a Right Where You Left Me na osamělé židli
v prázdné restauraci, kde na stole voní ryby a nudle, tam někde
Out of The Woods začala mi zvonit v kostech obyčejná radost
a já ji začal sdílet s miliony dalších bytostí, kteří tak jako já
žijí v tomhle divném světě, v téhle divné době.
Tak jsem se zamiloval do Taylor Swift.

JAKUB ŘEHÁK
Zakázané hry & konce světa

Zakázaná hra

moje srdce získalo neklid na zastávce
buďte bez obav mám srdce
jsem stejný biologicky stroj jako vy všichni
mé prsty to jsou krásné revoluce
je to květ ve vlasech sluneční dívky
která stojí naproti mně

jaká to krásná doba kurty jsou jako ohraničená moře
a já mám pocit že za zrezivělým plotem se skrývá pobřeží
jaká to krásná doba přicházejí kritici dolních databází
a říkají „mmmetrovat se“
„upozorňujeme na nepřátele modré pauzy C“

jaká to krásná doba nanynky a nanové vtloukají palečky do displeje
svou příští explozi exterminaci ejakulaci
jaká to krásná doba ženy s mladíky na rtech se scházejí v luxusních loftech
a pokud jejich počet přesáhne 159 000
sportovně souloží a sportovně se při tom povzbuzují
je třeba založit nový rekord

jaká to krásná doba uškrcené vlaštovky
jaká to krásná doba zvětralé cihly která vypadne z jedenáctého patra
a zabije náhodného spolujdoucího
zrovna psal do přístroje své komuniké zbytečného života
jaká to krásná doba kdy vstupujeme do kempu smrti
a obdivujeme huňatý strom s rozsvícenými žárovkami
jaká to krásná doba kdy není „nepředstavitelné“ představit si
jak dopadá ostrý břit sekery do obličeje a tím jej půlí
dokud v mozku nenastane velké černožluté zhasnutí
jaká to krásná doba

každý všude byl všechno viděl
nikdo nerozuměl nikdo nepochopil
ty který utíráš zábradlí eskalátorů v zelených rukavicích s růžovým kýblem
myslíš že ty jsi pochopil?
porozuměl této krásné době?
kdo není s dobou ten je proti ní

(Život v kolonii)

Materiální svět

     pod víčky tisíceré
     citlivé antény
                         Seferis

motýl zakrouží ve vzduchu před nádražím
snese se k betonové podlaze a zemře
anebo jen spočine a jeho křídla
se oddají sálání podzemního léta
jež dohasíná pod našimi kroky

nymfa brebentí mazlivou řečí
ze rtů jí jiskří elektrické slovo
plné výbojů co uškvaří tvé uši i svět
nehmotný glóbus kde ještě zůstáváme lidmi
ale artikulujeme už jen skřeky
jako zvířata
mávnutí křídel umírajícího motýla v umírající zemi

lázeňské kolonády praskají a hostům se
černající průrvy zakousnou do kotníků
volby budou zfalšovány a hlasovací lístky
se promění v příliš těžké světlo
bublající ve skleněných kopulích

mladíci uhranutě skandují budoucí povely
ale ještě pořád žijí
zatímco ze vzdálenějších sálů podsvětního vlaku
linou se hlasy vyvolávající závrať
a dětsky anarchistické třeštění
z nové motýlí vraždy

život nás rozhází jako vítr sloup kartonových krabic
déšť rozmočí
když se slovo stane vlajkou
spatříme prošlé nádražní budovy
… plechové budky s kukátky…
hromady pytlů

za chvíli nymfa zkamení a z úst vyplivne
kuklu motýla co se dosud nenarodil
jakou událost ve světě způsobí?
jsme překryti posmrtným světlem
které se v nás po setmění rozhostí

(Život v kolonii)

Kde bylo tvé pak?

Někdy se auto po asfaltové silnici pohybuje
jako hudba sama,
mému autu se čerstvě prořezaly zuby,
problém jsoucna je problém mého auta,
někdy je nad kapotou modrý vzduch.

Mé auto je červené a dovede kousat,
lásko,
kolik zbývá pohonných hmot světa,
kde se nachází vozový park posledního soudu,
kterému předsedá obří pneumatika?

Svět, co existuje nezávisle na nás,
i když jsme zčásti jeho původci.
Kultura převážení a nespočinutí.
Kultura zhlížení se v zrcátku mobilu během jízdy tramvají.
Kultura bezobsažnosti, plochého povrchu.

Naše Narcis-kultura, mon amour.

Dnes odpoledne je ve vzduchu
něco obzvlášť satanistického,
obaly lidí jsou tak křehké,
a přitom v očích svých bližních,
které potkávám na ulicích, čtu touhu po zabíjení.
Lásko, svět se neohlíží na naše rty,
naše sepjaté ruce
v zimním slunovratu uprostřed léta,
svět chce vraždu.
Zdá se mi, že výlohy cukráren
svítí nefalšovaným předválečným světlem.
A pak to přijde?

„válečné kabinety profesionálů v oblecích
už zasedají a chystají nám tu pravou loterii
obtloustlí experti s notebookem vraždy
tomu tleskají a tleskají“

Vystoupím ze svého zoufalství
za použití tajné pošty a alternativní logistiky.
Výpadovka bude jako kotouč vycházejícího slunce
nad posvátnými přistávacími plochami
jedné intimní ložnice, kdesi v bezpečí
Belle Époque, která se mi už vykouřila z hlavy.

Lásko, zbydou z nás jen strašné názory
okořeněné prázdnou hudbou.
A pak…
Kde bylo tvé pak,
když vybuchla bomba?
Obrovská žlutá bomba,
které jsme zatleskali já
i mé červené auto.
Bomba, bomba, bombáá.

(Život v kolonii)

Závan prázdna

Odpoledne fouká vítr a odhaluje nové okolnosti: postupné mizení svědků v uzavřených nemocnicích, přítomnost lesa, nepřítomnost boha.
Přísní strážci hotelů a nákupních středisek stále bdí a stále existují, ale na jiné jsme už zapomněli. Slova jsou pouhými plody šípků, jimiž krvácí nepřítomné rty a krev vzlíná do vyšších vrstev oblohy.
Neomezené čtvrti s nadbytkem modré oblohy nic neznamenají, ale lidé se rádi vyjadřují v metaforách a pohřbívají svou duši do veřejných příspěvků. Každý je na virtuálním pranýři, mrtvý bůh rozumí a žádá několik sadistických obětí.
Závan prázdna v Distriktu borovic.

(Distrikt borovic)

Byla jsi objevena pro válku

Polož své paže podél obrubníků s rozsypaným jehličím, špičky biologických jehel si zapíchni do žil. Byla jsi objevena pro válku a tvá nahota měla vyhlazovací rysy. Po úderu tříštivé kulky se kosti rozplynou v okamžiku hrůzy. Válka znovu přicházela do módy a ty ses jí pilně naučila.
Pojmenovávám věci podle jejich přibližné a podvrácené krásy a nemohu se vzdát svých objevů: pachu opuštěných seřazených lavic, tvé kostkované sukně, tvých způsobů školačky, které rychle zvítězily nad pseudopedagogickým sadistou ve mně.
Snídám pláty specifických oken, kde se zalesknou tvé oči v posvátném mrknutí, snažím se přivyknout nervózním pohybům tvých chodidel, ale jsme pouhé podzimní simulakry, zasažené spravedlivými blesky vysokého napětí.

(Distrikt borovic)

Vítr se prohání na okraji Distriktu borovic

Silnice spustily zimní rukávy do nedaleké zástavby. Národ si zvolil virtuální válečníky. Chudokrevné zmrzliny dál provázejí naše těla v liduprázdném sobotním sídlišti.
Modernizuj svůj pohled a zkus vyložit můj pohled na nové vraždy, na skromná období, která se stala třaskavými. Zkus na okamžik přemítat o váze nahé paty, co přejde po chodníku a pak už ji nikdy neuvidíš.
Vytrácí se soucit a lidé si zapomínají pěstovat duši, místo toho zaplňují balkony podezřelými květináči. Vzpomínky se odkládají až do příštího umytí studených oken.

(Distrikt borovic)

Konec světa I

den přesypal žluté kostky
stánky které jsme míjeli při cestách na autobus
a slunce na rozpáleném plechu
to byla epocha
ty který jsi měl podmořský bazén v hlavě
a ty který ses držel madla uvnitř autobusu
byli jste na tom stejně

zrnící prach ve vydýchaných tubusech (hromadné dopravy)
ten nás určuje
během našeho života zmizely telefonní budky i poštovní schránky
pozvolna i velká budova pošty se ocitla opuštěná
a jen vítr foukal v prázdných prostorách
v parcích se po setmění scházelo stále více lidí
měli o čem hovořit a nad nimi planula jasným světlem nová vysoká noc

vzpomínáš na to když jsi držel čestnou stráž u pomníku
jak na tebe padal déšť a jak bylo vlhko co se šířilo z kamene?
v tvé hlavě se počítala celá staletí
nemohl jsi rozluštit červené pruhy slunce
chtěl jsi listovat knihou v pokoji
ale úsvit byl tak obrovský že rázem strhl rolety
a dům se pomalu žhavil

vajgly se záhadně zjevovaly na schodišti
ocelový internet byl s přibývajícími roky stále dražší
domy zpustlejší
vzpomeň si jak jsi v dlani držel tající sníh
v následujících letech zmizeli motýli
na loukách obrovské ticho
zvířata se učila mluvit a čím dál častěji nahlížela do slovníků

byla to doba kdy jsme jen postávali za dřevěnými ploty
a dodávky potravin do města
vzbuzovaly lhostejnost
málokoho vzrušilo řeznické auto naplněné kýtami
nikde se nedalo pořádně jíst
dorost přesto sršel nad červenou zdí
která se táhla po celém obvodu naší čtvrti

(Zlý chodec)

Konec světa II

zapomenout na procházky šedými boulevardy
šířila se v nich radiace z Číny
ve zmrzlém městě podél tramvají běželi vlci
ženy v kožichu nasedly do připravených černých citroenů
sledovali jsme úprk vzpouru revoltu školaček
pirátské hlasy škrcené smyčkou magnetofonové kazety
v nedaleké skříni motýl nepohnul křídly

viděl jsem bájnou květinu za oponou tmy
oženil se s krásnou figurínou
nahá tanečnice se propnula v pohybu zad a zapadla prachem
neměla v sobě ani (za) mák úsudku

v celém městě se očekával příchod dřevěného Krista
hodiny světa se usadily do pomalu šedivějících zubů
učitelům v hlavě zářila temná žárovka
dny potahoval temný prapor
a polární zář byla možná jen za uzavřenými zdmi

pochopit modrou nepřítomnost
úsvit temných stromoví
průchody do podzemních maďarských bazénů
procházela jsi se srdceryvnou svítilnou
ve městě oleje a ropy
tvé paže nepokrýval nacionalismus
učila jsi mne dobrým rozhodnutím
a já meditoval nad proudy mokrých taxíků

(Zlý chodec)

Konec světa III

vlajky budou zapomenuty
jejich lepkavá žluť už napříště nezavane povětřím
věc gramatiky bude zjednodušena
pravopis vyškrtnut
ještě je ale čas radovat se z modré oblohy
vzpomínat na pokřik neznámých albatrosů
překročit další rovnoběžku
nahlédnout do hliněných chatrčí
oblaka běží a den nad lustrem si zvyká
na příliv vanilky a zeleného světla

podzemní chodby byly vyhloubeny
a dlouzí lidé v nich postávali během denního světla
zvláštní krev stoupala potrubím
věci byly stvořeny k pouhému užívání
jednoho dne se drogerie vyprázdní
obchody se šicími stroji vypustí šero do ulic
volavky zmrznou
a vozovky se pokryjí průsvitným ledem

vzpomínáš na drobná čekání mezi mokrými peřinami?
tvá mnohá čekání vystaví před tebou horu
rtuť která se rozlévá uprostřed noci
zmalátnělé pohyby uvnitř oblečení
noci se prodlužují a dny jakbysmet
v koupelně je těžké najít neexistující mýdla

panenka se zlatým pohlavím které lze odmontovat
naplněná tisíci jehlami
bojovník z metra neřekl nic
dál plandal mezi sedadly
odpoledne které se nikdy neudálo
mezi bílými dveřmi
občané mají vlastní zprávy
čekají na virtuální společnost
nové myšlenky nepovstanou
(jsou to staré komíny)
zrození které se odehrává před tvýma očima
u zmrzlinového stánku kam jsi celé odpoledne utíkal
erotika zmrzlinového stánku proměněna v pučící tělo
krok se natáhne do obrovské délky jako kdyby byl ze žvýkačky
aritmetika vrhá stín na pozvolné padání vlasů

(Zlý chodec)

KAMIL BOUŠKA
Viktor

Viktor

nemám pocity
sny ani představy
občas hlasy
ale to ze mě básničkáře nedělá

takový lidi by neměli psát
nemají vnitřnosti
ani krev a mysl
ale Boušánek si to nemyslí

tak ať se pod to podepíše sám

jinak já jsem Viktor
(ale původně jsem se měl jmenovat Petr)

Věneček

byl jsem zase jednou venku
a tak jsem si vyšel ven mezi magory
jasně, že ne mezi normální lidi

čumím na tu skvadru pošahanců
zarostlý pleše, přežraný holky
saka a košilky, límečky a kachní ksichty

byl tam taky pošuk Bouška
tak jsme se poznali s Boušánkem
a všichni se předváděli a byli vtipný
jak hovno s kroužkem

a ten Bouška to do mě začal hustit
furt jako abych psal a takový mekty
básničkář zasranej

něco mi dal číst
a prej abych poslouchal Vltavu
poslouchat Vltavu! Kurva
si dělá prdel?

no ale když jsem šel na hajzl
koukám na ten držák toaleťáku
to vyndaný plastový kolečko
mě inspirovalo

vyndal jsem fix
a pěkně vypiplaně jsem to kolečko
obkroužil nápisem: Bouškův řitní věneček
a tak jsem začal

Kuchyně

mohli do mě bouchat
jak do můry
otec byl strach já nic
ne neudělám to
nebudu dělat žádný úkoly
hrůza kuchyně
a já nic padal ze židle
a neuhýbal naschvál neuhýbal

máma jak děs
že se nehnu
ani když už teče krev

uteču chcípnu zabiju

Pátý pokus

„co kdybys nám konečně
na pátý pokus zarecitoval zpaměti
báseň, kterou už všichni umí?“

usmívala se blbě, nohu přes nohu

„otoč se čelem k třídě a začni“

stál jsem čelem k češtinářce
po pravici černou nepopsanou tabuli
po levici potměšilý chichot v lavicích

stál jsem a cítil, že už se nehnu
vzteky se mně třásla brada
hotová ukutá ocel

„a co kdybyste si konečně
aspoň jednou políbila prdel?“

zaklonila se v židli
vytřeštila žárovky
zalapala po dechu
třída zmrzla
hrobový kámen šok

pak rychle vstala a chytla mě za paži
„půjdeme do ředitelny“

ředitelka: „posaď se“
pak ještě jednou posaď se a já nic
stál jsem, železo, kámen, kov
devon, silur, ordovik

pak se všechno roztříštilo
vrazil jsem hlavu do prosklené vitríny
krev crčela z ucha
knihy a šanony se rozletěly
rozkopal jsem židli
zavolali pomoc
přiběhly jiné učitelky a jeden učitel
sesypali se na mě
drželi mě na zádech na zemi
jedna učitelka měla rozbitý ret

češtinářka klečela jednou nohou
na mém pravém spánku
určitě si ušpinila punčochy krví z rozříznutýho ucha

její druhou nohu jsem měl před obličejem
ztratila pantofel
modrá žíla na nártu a prsty se jí chvěly
pod hebkou punčochou
a to mě vzrušilo

O lásce

básničkář Bouška říká
že neumím psát o lásce
ti mrdám lásku, Bouško

lásku jsem cítil poprvé asi v sedmi letech
byl jsem venku na sídláku
a normálně jako vždycky
jsem něco otloukal šutrem
nebo trápil nějaký zvířátka

a přišla taková starší a větší holka
a srala se do mě a já že jí tím šutrem rozbiju hlavu
najednou stála těsně u mě
moje hlava byla někde v úrovni jejích prsou
koukala se na mě seshora tak pohrdavě, nadřazeně
úplně jsem vyměknul

pak vzala mojí ruku s tím šutrem
a měla pěkně pevný stisk
a docela pomalu mi tu ruku zkroutila tak
že jsem šel do kolen a ona nepřestala
držela mě na zemi u svých nohou, bolelo to
a jestli prý si ještě chci hrát
a já nic jenom nenávist, hlavně neškemrat
a když mě pustila a odešla
chtěl jsem aby se vrátila
chtěl jsem aby mi to udělala ještě jednou
aby mi to dělala do nekonečna

tak to je moje první báseň
o první lásce, Bouško

Park

ne já nebyl snílek
jako Bouška zabouškovanej
sny jsem přeskakoval
oběma nohama rovnou do parku

dneska když tam vidím ty holky
jak se procházejí před pavilónem
a myslím na zamřížovaný bratry uvnitř
na sestry ne sestry jsou svině

tak bych těm svým bratrům přál
aby se tady v parku mohli taky tak procházet
jako ty holky a jako já

Vlci

čumí na mě z druhý strany mříží
a ptá se, jak to tady zvládám
a očička mu lačně svítí po příběhu

co na to říct – vyser si oko
nic nedostaneš a zadarmo vůbec
řeknu jenom tohle:
venku jsem vlk mezi ovcema
ale tady, na týhle straně, žádný ovce nejsou
tady jsou jenom vlci

Smutek

přemýšlím
co by se dalo zabít
koukám, rozhlížím se
ale vidím jenom unavený
umlácený hadry
který křiví křeč z nějakýho musení

přemýšlím
jestli se tady ještě dá něco zabít
a vidím jenom roboty
vyrobený pro architekturu bez architektury
protože lidi se pro ni prostě nehodí

děti a zvířata jsou posvátný
ale děti jsou z umělý hmoty
a ptáci si nestaví hnízda na umělých stromech

každej úspěch a štěstí
přece musí mít svý oběti
ale ne, nic, tady je všechno předem mrtvý

tady už není ani koho zabíjet

Holka

holka nahoře na schodech
pěkně nasraně mluví do telefonu
jde dolů a já nahoru

říká: „znovu a znovu, aby věděl, s kým měl tu čest…“
míjím ji a za mými zády ještě dodá: „zmrd jeden.“

měla na sobě tyrkysový ponožky
chtěl bych být holkou tý holky jedny prázdniny

Nevyžádaný život

sleduješ hladový děti na YouTube
a piluješ si při tom nehty na rukou
sleduješ hladový děti na YouTube
a dovoluješ mi, abych ti při tom šukal nohu

klečím na podlaze
otírám ocas o tvoje holeně a lýtka
a říkáš mi, abych si pěkně zašukal
protože na milování je dildo
a to si připínáš k pasu ty
když chceš něžný milování

hladový děti mají nafouklý břicha
a prázdný oči plný much a koukaj do kamery
takže sem na nás a ty je nevypneš a říkáš
abych si pospíšil, že to chceš vidět
až do konce, že to chceš vidět, než si dopiluješ
nehty

a nakonec se udělám na tvoji nohu
a ty říkáš „no jen to slízni“ a já to lížu
a pak mluvíš o nevyžádaných pohledech
nějakýho objekta v metru
a můj nevyžádaný život zasvinil taky podlahu
a chutná jako nic na planetě Zemi

VÁCLAV PIŇOS
V podpalubí řvou mi tygři

Štamgast

Město uslo, lampy zhasly,
jen v alkoholické jeskyni je jas.
Prostitut maluje si růž
přes vrásky veselost na rozkaz
a teplé děti noci pookřejí.
Pomalu mizí rozumnost a nastupuje chlad;
kroutí si vlas a maluje si šminky přes základ
a pomalu si autoritu kreslí kolem očí.
A ptáš-li se, zda ennui zračí se mu v skráni –
no tak jistě: patří k jeho povolání.
Město nespí, temným tepem motá se jak kolem svíce
můra v plahočení slepém, slza spadlá do kytice;
ulicí zní jeho kroky – vráska pokoutně se směje
vyoseným dětským snům; a jako maso do oleje, jak splašky do staré stoky
vstupuje individuum.

Zatímco andělé

Zatímco andělé nadšeně ejakulují mléčnou dráhu
s bohulibým děsem v éterných očích
Šárka si koupila novou kabelku
sushi bude levnější, když přijde víc jak pět lidí,
zděšený úprk a náhlý stisk čelistí
– škubání se chvilku v křečích –
když jich přijde deset a dovedou své babičky, bude nejlevnější.

Srovnán se zemí

Ale o to jde právě;
jeho život se odehrál v trávě.
Rozježděný mašinfírou na chlupaté cimpr campr
mrtvý rejsek byl a není
rozdrcen v placičku hravě.

Duality

Tvé
úžasně oplzlé
péro párá rozpor
Tvé duše / mého těla

tak citunosný orgán
jsem ještě neviděla

jak chvíli je ho více, a tu zas je ho méně,
jak apeluje křepce, mocně, tu zas jemně –
až organismus celý z toho živočišně jásá

v něm zármutek je, smích i zmar
a po zmaru snad spása.

Milostná dávno rozešlého páru

Neměl jsem měnit to povlečení.
Byls z něj celý ještě cítit.
Zelená tvých očí mi z peřin domlouvala
když jsem je svlékal z kůže.
Pod nimi jsme přeci spolu spali
dotýkaly se nás, a my jich, a jeden druhého,
a já neuposlechl –

Bylo to už opravdu odporné zvířecí doupě
vskutku nechutný kout pokoje, pro hnus by se v něm nevylíhli tvoři
jako v posteli Řehoře Samsy
vždyť on v té své přeci ležel úplně sám, a proto byl změněn,
a v tomto pelíšku jsme my dva byli spolu
a nic se nám nemohlo přihodit.

Jedu se učit cizím věcem, mrtvolným a čistým
vykostěn a povznesen nad imperativ těla –

poznáme se po čichu
až se vrátím odcizen, pročištěn a změněn?

Lokální labyrint

Mladého býka
z útrob oběšence vydoloval kat.
Sťat láskou k světu, jak utíká
každý roh svítící dýka
jak vystřelený z kulometu
správným směrem snad.

Jak kopyty okolo sebe bije jako kyji
až syrová půda v jeho šlépějích se svíjí,
jak v bahno mu korál místo kopyta padne
a motá se jak opitá jeho láska Ariadné,
jak jadrně z něj čiší blesky a slané pěny
a bují a bortí svět, živý, hrubý a nechtěný –

A Theseus svou tezi ostří,
syllogismem, počtem pro tři
oči protře, paže zapře,
ba že, bratře, ostří na pře
upřednostním příkře, zapškle,
mečem šmiknu, škeblí škubnu,
a hle, držím mu kedlubnu
za rohy, a zvony sem už znějí:

Theseus hlavu odhazuje a jde dál –
jinde se jistě najde další tyran-král
pro něhož radost je sekat skrz i pot, i brek:
vždyť mocnosti vždy vyžadují vztek.

Příšera

Hleď, příšera! Jak ta si vykračuje!
Vykrucuje se a kroutí kříž –
ta krutá je i hravá, uvidíš.
Stačí jen vylákat ji z sluje.

Ten sykot! Jak tavené železo, když kape
do výklenku v alamódní lóži –
Psýché tleskne, Kerberos si složí
tři své zrůdné hlavy na kanape –

jak rozedrané, zohavené rysy
souložící děvky z Lisabonu
markýzů prapodivných sklonů
kůže z tváří tak tak na nich visí –

tleskni ty a uvidíš ji zase
vylézá a jak zle při tom vyje –
sto očí, štětiny a tři pyje
naparuje tu v celé své kráse –
(Slečny diplomatky vínem zpité
dcerky velvyslanců mimořádných a zplnomocněných
v daleké Havaně zkostnatělých
v egyptských hrobkách zpráchnivělých
se tiše smějí žertíčku smělému,
vyumělkovanému.)

Nero

A císař Lucius svou matku vraždí
přátele mučí a nepřátel si váží;
a stařec Seneka se smrti směje
napolo pohřben v diadémech

a nám pak upadá jak jízlivost, tak pláč:
nad námi vládne vrah.

Zrezlé slunce

Slunce zavěšené nad městem zrezlo,
strhané kyvadlo utrmácené
svým pravidelným vzmachem:
strachovali se
že celé zařízení se jim přetrhne a celý aparát
se odporoučí do propasti nad domy,
jestliže je nepřidrží andělé.
Doufali.

Nymfy

Tichota snesla se na lesy
plachá, jaká se sama pod stůl zametá.
Ze stromů čišela smůla.

Dívenky – bujará, osmahlá ega.
Tůň je lesní, je divoká, zakletá.

Cinkot / Báseň jménem „Hrrrrrr“

Běží výrostci po chodníku
a házejí si klíči
nad kanálem lidstva
co se hádá o vidličky
o nože a lžičky
a pak se v blátě v krvi válejí…

vlasy na polštáři svíjí se do nebývalých krás
a užírá je čas
a děti pana Ikonoklasta si ruce myjí
otec propadl se v třas
věkem vmetený bohyni do nástrah

a možná pátá, možná jiná
hodina se ztrácí, líná

a opadá velký chtíč v duši (ne v těle)
páteční noci
prokalené

amalgamy štěstí, zlosti,
nezvyklosti slov, která se culí, teď neslyšet;
a necítit, jak lechtají a jak se přitom baví!
a jak mi přitom podrývají zdraví,
jak zevnitř ven se prohlodávají krysy myšlenek

co až se mosty zpřetrhají
až matce zvadne zrak z toho, co tají
až se myšlenky rozkutají v pestrobílý lak
a odpoví tím na náznak
výpovědí dvojitých jazyků
– utýraných mučedníků
roztažených na tahák –
co pak? co v letu? při přistání –
co když rozhnisané přání
neuskutečnitelně se klaní
když vlkodlakům stoupne tlak
co pak?

a kde je klec? a kde už ne
a kde pravidla z kamene
a kde zákony, které platí
a co moje vadná mícha?
to, že už tři týdny kýchám?
žena, které v lůno píchám
romantický cit
s autoritou mnoha statí?
sny slité do nesvobody
amalgamů tabu, škody –
co nemoci, které nosím
okázale, jež mě zdobí,
jež mi předal kdysi kdosi
co jsem pobral z vraků lodí?
(V podpalubí řvou mi tygři.)
Čeho se uchytit?

Vytoužené zapomnění
mění řasy, víčka; není
nic než plachý, příkrý stín
lákající do pustin.

Ráno

Ranní světlo se klene
a nemilosrdně seče
vůni zpuchřelého snu
co ještě teď se válí po posteli.

Tak zhasit dotírající smrt
která se snažně lísá v zkřehlý klín –
vstaň, najez se a pojď
nad umyvadlem ukápne ti slina

pak denní svit v oknech táhne ven.
Dnes možná práce bude jiná
stejná jiná stejná
jdeš po ulici bez vyhlídek, beze spánku
probuzen.
V klenbě duše ranní světlo plaší sen.

Ústa na údu

Gravitace, s níž se potýkáme od dětství
stéká z mého těla
a zbývá něha
a představa utkvělá
že to, co zbyde, nebude jen sliz
pod matrací kvikot krys, rez užírající kyrys
našich živých dní.
Teď přitlačím – radši se nadechni –

JANA ORLOVÁ
Rozpouštím vlasy skoro nedýchám

* * *

Chodím po lese
a on se třese
Jsem šňůra na panny
rukama chytám topící se

Jsem bílá
jsem nepokrytá
škrtnuté nic
jsem počátkem
Já, která jsem naživu
žvýkám uši chlapců
jako jedovaté houby
močím do jeřabin

* * *

Jsem pomocná psice
v nevěstinci předpeklí
věřím jen ve smysl touhy
která nemůže být naplněna
věřím v noční můry
silnější než vůle k bdění
Psaní je zoufalství
stejně jako orgasmus

* * *

Miluješ se se smrtí
kolena rozedřená

Hodíš ji do řeky
aby se konečně ztratila

* * *

Smrt neznamená svobodu
jak tvrdil Pessoa
osvobození ano, ale svoboda…
je prázdná stránka zapomnění

* * *

Navlhčit krok
k nahotě
to všechno v hloubi

neděle

* * *

Nikdo
před
ústy

Jen písek
tak dlouho
a hluboko

* * *

Krk sněhu
je jako zvíře
mluví, kývá

Konec krve
černý
slepý
hoří

* * *

Jen letmo
slyšela jsem
nádech vzduchu
slyšela jsem
jeho klid

Ubývám jako čas
budu mlčet

* * *

Mladík
informován
že nemá co ztratit

toužil být námořníkem
a navlhčit krok
k nahotě

to všechno v hloubi neděle

zvedl dno
uprostřed louže

* * *

Bez následků
pořád dokola

Dělala jsem hlouposti
u stolu s mrtvými

* * *

Hlad stvoření
černý
slepý
hoří
osvětluje
ničí

* * *

Docela obstojné líbání
v anonymitě
v úzkosti

Radost snídá
jako metafora
Doma jako krutost

* * *

Čeká na vodu
a mává kalhotkami

Snila o nezvratném

* * *

Chycena za sukni
prolomit olovo

a polykat popel
vlhký masem

* * *

Obsah jeho těla ve stromu
                     jako by se probudil

Po pitvě sedím, kouřím
                     a nelituji

* * *

Musím to udělat sama
sousedům u okna

Na stole
pichlavá postel

A moje umírající babička
nade mnou, stále nade mnou

Snad už mi prominula

* * *

Mé lekce proklínání
jsou hojně navštěvované

V noci dáš hlavu
do mých kostí

* * *

Není v zemi
                     ani pod ní
          nikdo neslyší
                           jak pláču
          rozum se nepodvolí
pokoru
jsem jen předstírala

* * *

Všichni spí
          jen já ne
dívám se a přestávám věřit

Slíbila jsem mučení
        říkají tomu obnova

* * *

          Přišel
                    jako černá kočka
                              široká a macatá

ponurá hříčka

          Rychle! Prosím modřiny

* * *

Jistá žena
          nosila velmi těsné spodní prádlo
          a chodila z rodinných důvodů
v kožichu naruby
Jistá žena
          se vyklání z okna
   do tajného života
a touží po zázracích

* * *

Měla by ses zlidštit
a odejít jako fragment

Symetrická prostituce
je polovina proměny

A vzpomínky? Bezmocné
k nestvůrnosti těla

* * *

Šnečí rohy a pařáty
těžce se mi dýchá
já se dvěma penisy
a kozlí hlavou

Rozpouštím vlasy
skoro nedýchám